Po tom všem, po všech těch trápeních, strachu a situacích ohrožujících život jsem otevřel dveře. Dveře od svého domu. Dýchla na mě atmosféra bezpečí a klidu. Zavřel jsem oči a nechával se ukolébat tím příjemným pocitem. Všechno, co se stalo v horách, mi připadalo tak vzdálené a mlhavé, jako bych to snad jen někde vyčetl nebo bych to pozoroval ve filmu. Vzápětí jsem se však vylekal, protože do mě něco strčilo.

„Titto," zavrčel jsem, ale ne ve zlém. Podrbal jsem ji po hlavě.

„Kontrolovala, jestli nespíš," usmál se Jyrki.

„Ve stoje?" ušklíbl jsem se.

„Ví, co dělá." Pochopil jsem, že naráží na ten problém s polární nocí nebo kletbou, stále mi nebylo úplně jasné, jak to vnímat.

Zamračil jsem se. „Moc vtipný." Pohlédl jsem na něj. „Dokázali jsme to, uvědomuješ si..."

„Nic jsme nedokázali," hlesl. „Celá ta cesta byla zbytečná." S Taimi jsme na něj překvapeně pohlédli.

„Já... asi uvařím čaj," navrhl jsem.

Sedli si ke stolu na židle, stejně jako ten den, kdy se poprvé potkali. Jyrki ještě předtím nasypal psům granule do misek, které sem už dávno přinesl. Zapnul jsem rychlovarnou konvici. Jak jednoduché. Jen jsem otočil kohoutkem a získal jsem nezávadnou vodu. Nemusel jsem rozmrazovat sníh, mohl jsem se klidně během pár sekund vypít. Nemusel jsem rozdělávat žádný oheň, nemusel jsem sbírat žádné dříví na podpal, a hlavně, nemusel jsem pracně vymýšlet, z čeho uvařím ten čaj a jestli takové suroviny vůbec mám s sebou nebo se dají najít v zasněžené krajině. Jen jsem vhodil do hrnku sáček, zalil ho bleskurychle uvařenou vodou a čaj byl hotový. Připadalo mi to jako kouzlo.

„Jyrki," oslovila Taimi muže naproti sobě. „Co jsi myslel tím, že jsme nic nedokázali?" Protočil jsem oči.

„Musíme teď vůbec něco řešit? Nechcete si prostě... užít, že jsme konečně v bezpečí?" zeptal jsem se.

Taimi na mě pohlédla. „Hory jsou..."

„Ne, nejsou bezpečný. Ty jsi málem neumřela zrovna kvůli nim, ale ani ten šaman nás málem nezachránil."

„Ty dobře víš, že pro mne je to tam mnohem bezpečnější než tady. Ale těší mě, jakou z toho máš radost."

Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ty začínej. Já... prostě nic nechci řešit. Já jsem doma a chci si to alespoň pár sekund vychutnat." Zvedl jsem se a otevřel spíž. Vykouklo na mě obrovské množství snad ještě poživatelného jídla. Zatočila se mi hlava z těch možností. Chtěl jsem jim něco uvařit, ale co? Vždyť toho jídla bylo tak moc.

Mezitím, co jsem přemýšlel nad miliony kombinací, jsem se nevyhnul jejich rozhovoru. Pořád jsem nechápal, proč si alespoň na chvíli neužijí ten klid, ale zajímalo mě, co si budou říkat. „Proč jsme nic nedokázali?" zeptala se Taimi Jyrkiho.

„Za šamany jsme vůbec nedošli. Teda, vím, že by to bylo k ničemu, ale prostě... nevíme, jestli jsme tu kletbu zlomili. Může se kdykoli vrátit. Navíc pořád nechápu, jak funguje. Prostě jsme... nic nedokázali." Neviděl jsem, jestli Taimi odpověděla gesty nebo ne, ale nic neřekla.

„Dokázali jsme přežít," namítl jsem. Nedalo mi to.

„No hurá, dokázali jsme to, s čím většina lidí nemá vůbec žádný problém," odvětil Jyrki suše. Obrátil jsem se k němu.

„Co tě žere?"

„Že na tom vůbec nejsme líp, než když jsme vyšli. Je to jenom zdánlivý. A ty tu děláš, jak kdybysme byli hrdinové a dokázali kdovíco." Taimi nad ním jen nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Takže pro tebe... tohle všechno vůbec nic neznamenalo?" zeptal jsem se nevěřícně. „No, tak fajn, tak i kdyby to bylo k ničemu, ale to ani nejsi rád, že jsme... když ne v bezpečí, tak v teple? Stačí otočit knoflíkem, zapojit něco do zásuvky, nebo, co já vím, zajít na konec ulice do obchodu a máš všechno, co si jenom představíš."

„Ale na jak dlouho?" odvětil Jyrki. „A hlavně, v čem je to vlastně lepší? Jo, je to pohodlnější, ale přišlo mi, že v horách byl ten život jaksi skutečnější."

„Byl skutečnější, protože ses staral i o základní potřeby?" chytil jsem se jediného, čemu jsem rozuměl.

„Jo, asi jo. Měl jsi všechno víc pod kontrolou."

„Fajn, ale nemůžeš si alespoň chvilku užít to pohodlí? Do hor se můžeš vrátit vždycky, můžeš se někam zatoulat a může ti zase jít o život, jak si jen budeš přát. Ale celou tu dobu jsme se těšili na pořádné teplé jídlo, měkkou postel, klid. A teď to máme."

Jyrki se pousmál. „Jo. Jo, máš pravdu. Asi jsem jenom zmatenej."

„Fajn. Tak mi řekni, co chceš na jídlo. Protože je ho najednou tolik, že nedokážu nic vybrat." Jyrki ke mně přešel. Objal jsem ho kolem ramen. Ztuhl a vykroutil se mi. Nechápavě na mě pohlédl. „Co je?" sykl jsem.

„Já nevím. Co třeba rýži s nějakým masem?" navrhl. O pár kroků ucouvl a sklopil oči. Co jsem udělal zle?

„Nemám maso. Vždyť jsme tu několik týdnů nebyli."

Protočil oči. „A jo, vlastně. Nějakou polívku z toho, co špajz dá?"

Povytáhl jsem obočí. „V horách ti to nestačilo?"

„To ty umíš vařit." Ušklíbl jsem se. Bezradně jsem chvíli stál před tou hromadou jídla. Po pár momentech jsem si všiml, že Jyrki někam odešel. Podíval jsem se na Taimi. Kývla hlavou ke dveřím. Vyšel jsem ven. Když jsem ho našel, tulil se k Reimě a v očích měl slzy, které se neúspěšně snažil skrýt, když mě uviděl.

„Co je?" zeptal jsem se ho. Došel jsem k němu a položil mu ruku na rameno. „Pojď dovnitř. Vždyť... konečně můžeš být někde v teple."

Setřásl mou ruku. „Nestarej se o mě."

„Jyrki," zašeptal jsem. „Co se stalo?"

Zhluboka se nadechl a vzhlédl ke mně uslzenýma očima. „Zapomeň na to, co se stalo v horách. Prostě... to nic neznamenalo."

„Zapomenout na to, co je mezi náma? To, co jsi prohlásil, je fakt děsné klišé, víš to?" K mé úlevě se pousmál.

„Ne, to ne. Prostě... nesrovnávej to, co bylo, a hlavně... všechno, co jsem ti řekl o budoucnosti, tam vypadalo jinak. Já na to prostě nemám. Snažil jsem se být silnej, být tu pro tebe, pro Taimi, ale už na to nemám."

„Byl jsi skvělej," zašeptal jsem. „Neblbni. Zůstaň tady, nějak to spolu zvládneme."

Jyrki si povzdechl. „Asi bych ti to měl radši odsouhlasit."

„Takže...?"

„Já nevím. Tohle prostě... lidi nedělají. Nestěhují se do izolace. Lidi dělají pravý opak. Měl bych zůstat, ale já nemůžu."

„Ale ty nejsi jako ostatní." Nechtěl jsem ho za každou cenu přesvědčovat, ať zůstane, mohlo by mu to ublížit.

Jyrki si povzdechl. „Radši bys mě měl nechat být. Neměli bysme..."

„Bohové, prober se, ty idiote," zasmál jsem se, když mi konečně došlo, o co mu jde. „Žít v Aletasu neznamená být... já nevím, normální. Co je vůbec sakra normální? Můžeš být sám sebou, nikoho nemusí zajímat, kdo jsi nebo jestli ses málem zabil v horách nebo ne. A pokud cítíš, že se odsud máš ten odejít, tak to udělej. Není to o nic horší nebo divnější než tu zůstat. Je to prostě tvůj život."

Jyrki na mě hleděl. Čekal jsem, že co nevidět přikývne, ale on nakonec zavrtěl hlavou. „Já nevím. Nechci pořád být ten divnej." S těmito slovy se vydal někam do města.

„Divnej pro koho? Sám pro sebe?" zakřičel jsem za ním, ale neslyšel mě. Nebo spíše nechtěl slyšet. „A teď se mimochodem rozhodně nechováš normálně!" On se však neohlédl. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. Věděl jsem, že se vrátí. Zalezl jsem nazpět do už vyhřátého domu.

„Kde je?" zeptala se zcela logicky Taimi.

Mávl jsem nad tím rukou. „Existenční krize. On se vrátí."

Zamračila se. „Cože?"

Povzdechl jsem si a usadil se k ní ke stolu. „On má prostě pocit, že má žít tak jako všichni ostatní. Což v překladu znamená zabít všechno, kým je. Asi došel k tomu, že zůstane v Aletasu, ale vzal to až moc zhurta. Ono ho to přejde, ale potřebuje být sám."

„Fascinuje mě, jak tomu rozumíš."

Usmál jsem se. „Chceš vědět, čím to je?"

„Ano," odpověděla.

„Když jsem se snažil... najít sám sebe, hodně jsem přemýšlel nad tím, jak lidi fungujou. Snažil jsem se porozumět, kým jsou, abych někým dokázal být já."

„A porozuměl jsi?" Byl jsem rád, že to hned neodsuzovala, naopak, zdálo se, že ji to skutečně zajímá.

„Sobě trochu. Ale pochopil jsem, že... Jyrki je prostě traumatizovanej. On... všechno, co kdo udělá nebo řekne, si spojuje s tím, co řekli nebo udělali jeho rodiče. Kteří ho ponižovali, nadávali mu..."

„Já vím," hlesla. „Ale nechápu, jak to na něm mohlo zanechat takové stopy. Vždyť... už je to dávno."

Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle asi nepochopíš nikdy. To je jedno. Prostě chápu, proč je takovej, a vím, že potřebuje přesně opačnej přístup, než mu dávali oni, i když se kvůli němu někdy vzteká, protože podvědomě hledá to, na co je zvyklej." Taimi se tvářila čím dál zmateněji, takže jsem toho raději nechal. „Každopádně, ty k němu chováš fakt hezky taky."

„Ale nedokážu mu pomoct."

„To je jasné, když to... nechápeš. Promiň. V kmeni se to, čím si prošel on, prostě stát nemůže, proto to ani nemůžeš chápat. Ale tak jako tak, neboj se o něho. Vrátí se. A já jdu konečně vymyslet, co uvařím."

1) Jak byste se vy cítili, kdybyste se po dlouhé době vrátili do civilizace?

2) Co si myslíte, že má přesně Jyrki za problém a co nakonec udělá?