Vánoce jsou technicky vzato až zítra, ale poslední kapitola je o nich jen trochu. Tohle je nejvánočnější kapitola, co příběh obsahuje, ale předem upozorňuji, že není úplně veselá.

23.

Další večer, těsně předtím, než šli Tuivo a Taimi spát a já jsem měl držet hlídku, jsme jako obvykle všichni seděli u ohně. Tuivo něco vařil. Nedůvěřivě jsme na něj hleděli. Zatímco vařil, tvářil se tak nadšeně. Já jsem tak nadšený nebyl. Použil na to dost zásob.

Nikdo z nás nevěděl, jak dlouho ještě cesta potrvá, a navíc jsme se také museli dostat nazpět. Doufal jsem jen, že se nám zase podaří stavit se v Pieni i ve Stosse, a že se nám nic zvláštního nepřihodí. Možná nad námi stařec někde v úkrytu stále drží ochrannou ruku, i když se možná už nikdy neukáže. Ačkoli pro mě bylo těžké si to přiznat, chyběl mi. Chtěl jsem mu pořádně poděkovat za to, co pro nás udělal, a možná jsem si tak trochu i potřeboval znovu promluvit. Tuivo byl skvělý, ale nemohl jsem si mu na své vzpomínky stěžovat stále.

Padl mi na něj pohled. Něco si během přípravy jídla kreslil klackem do z větší části zmrzlé hlíny okolo ohniště, ze které jsme odhrabali sníh, abychom vůbec mohli rozdělat oheň. Rychle to za sebou zahrabával. Podezříval jsem ho, že něco plánuje, ale kdybych se ho zeptal, stejně by mi to nepověděl. Takže jsem, stejně jako možná Taimi, usilovně předstíral, že nic nevidím, a čekal na to, až se ozve sám. Netrvalo to zase tak dlouho. Odkašlal si po pár minutách.

„Spočítal jsem si to." Povytáhl jsem obočí. „Dneska... jsou asi Vánoce. Plus mínus pár dní."

„Tuivo, doprdele!" zvýšil jsem hlas, ale pak jsem si uvědomil, že jsme se kvůli mně dávno dohodli, že to dělat nebudeme. Křik mi nedělal dobře. „Chápeš, že já nechci vědět, kdy jsou? Kdyby mě to zajímalo, tak zůstanu v Aletasu."

„Já vím," odpověděl trochu podrážděně. „Kdybys mi dal šanci..."

„Ne. Prostě ne. Taimi, ty se mnou souhlasíš, že jo?"

Bělovláska pokrčila rameny. Měl jsem pocit, že jsou její oči zase o něco živější, ale možná se mi to jen zdálo. „Nikdy jsme Vánoce nepotřebovali, Tuivo."

Zamračil se. „Víte co? Já jsem taky počkal, co řekne ten šaman, když přišel po Pieni. Proč vy prostě nemůžete chvilku obětovat mně a oslavit se mnou Vánoce? Prosím." Všiml jsem si, jak Taimi váhavě přikývla. Jistěže. Ona Tuiva neodmítala proto, že by k tomu měla nějaký přesný důvod, jen jí to přišlo zbytečné.

„Ty víš dobře, co se..."

„Já vím, Jyrki," promluvil konejšivým hlasem. „Prosím. Celou cestu jsem... o tom přemýšlel. Opravdu chci oslavit Vánoce s tebou. Teda s váma, ale došlo mi, že s tebou bude větší problém. Dej mi tu šanci. Když ti něco bude nepříjemné, hned přestaneme."

„Ty jsi to vymýšlel celou cestu?" zeptal jsem se a klackem zničil zbytek jeho výpočtu. Nepřál jsem si ho vidět.

„Ne tak úplně vymýšlel, tady v horách se toho moc vymyslet nedá, ale snažil jsem se najít odvahu k tomu, abych tě o to poprosil." Pohlédl na mě s takovým smutkem, že jsem mu nedokázal říct ne. Povzdechl jsem si.

„To je jo?" zeptal se a jeho očí se zajiskřily.

„Co mám s tebou dělat," pokrčil jsem rameny a šťouchl klackem do země. A znovu a znovu, dokud mě nevyrušil jeho hlas.

„Tak se připravte na vánoční pokrm," ukázal ke kotlíku. Jediné, co jsem věděl jistě, bylo, že nebude vařit rosolli, jednak kvůli mně, a jednak kvůli tomu, že na to neměl suroviny. Nikdy jsem tak upřímnou radost z Vánoc neviděl, ani u dětí.

Přesto mě naplňoval strach z onoho jídla. Bál jsem se, že mi to nebude chutnat. Že se znovu budu muset přemáhat, po všech těch letech, kdy jsem si slíbil, že už to neudělám, že budu muset vkuse polykat jídlo, ze kterého se mi bude dělat zle. Nechtěl jsem, tak hrozně jsem nechtěl. A také jsem se bál, že i když nějakým zázrakem zvládnu tohle, tak se pokazí něco dalšího. Vánoce pro mě nemohly být krásné, vázalo se k nim příliš mnoho vzpomínek. Jen jsme zase seděli a mlčeli.

Najednou přede mnou přistála miska. Tuivo mě poplácal po zádech. Vrazil mi do ruky dřevěnou lžíci. Měli jsme jen dvě. Nejspíš se bez ní sám chtěl obejít. Nedůvěřivě jsem na jídlo pohlédl. Byla to nějaká polévka, což by vysvětlovalo, jak ji uvařil tak rychle.

Posadil se vedle mě se svou miskou. „Jsou to brambory z popela, rozlámané chlebové placky, hřiby z konzervy, sušené maso a... ehm, lišejník, ale neboj, je jedlý. Možná. A voda, teda roztopený sníh. Takže vlastně voda." Pousmál jsem se. Byl nervózní, i když ta radost nezmizela. „Jez." Vděčně jsem na něj kývl. Bral ohled na to, že potřebuju přesně vědět, co obsahuje dané jídlo, jinak ho do úst nedám. Jeho výtvor, ať to bylo cokoli, voněl docela pěkně. Vložil jsem první lžičku do úst. Nemělo to nějak úžasnou chuť, ale došlo mi, že chtěl uvařit něco slavnostního. Nebylo to ale zlé, jen trochu zemité, zřejmě kvůli onomu lišejníku, takže jsem se na Tuiva znovu usmál. Taimi zkrátka jen jedla a jako vždy hleděla s melancholickým výrazem do plamenů. Jistě. Pro ni Vánoce nic neznamenaly.

Polévka příjemně rozehřála mé nitro. Tuivo dojedl jako první. Vzal mi z ruky klacek, kterým předtím kreslil, odhodil ho někam do dálky a došel k sáním. Něco hledal v jednom z vaků. Na Taimi jsme na sebe pohlédli. Pokrčil jsem rameny, netuše, co má Tuivo v plánu. Položila svou dlaň na mou. Ucukl jsem, ale stihl jsem si povšimnout, že jinovatka ustupuje. Opatrně jsem ji znovu chytil. Nechtěl jsem, aby si myslela, že mi to vadí, protože jsem se jen vylekal. Tuivo se k nám otočil. Když si všiml, že se držíme, povytáhl obočí a zašklebil se, ale nic neřekl. Něco schovával za zády.

„Koukněte. Aurora," usmál se. Neřekl to jako člověk, který byl na nebeská světla zvyklý, ale jako nadšený turista, který je vidí poprvé. Bez většího zájmu jsem vzhlédl vzhůru.

Musel jsem však uznat, že dnes byla záře vážně nádherná. Smaragdové pásy se přelévaly v nachový nádech noční oblohy. Hvězdy jako by zářily jasněji než kdy jindy, a na jedné části nebe lidé mohli na malý okamžik pohlédnout do tajů vesmíru, protože galaxie ukázala jedno ze svých ramen. Bylo to vážně krásné. Tuivo si vedle mě s úsměvem sedl. Vzal moji ruku, kterou jsem nedržel tu Taiminu, a něco do ní vložil. Bylo to měkké, nejspíš nějaká látka. Podíval jsem se na to.

Byly to rukavice. Když jsem tehdy spadl do řeky, nějak jsem je ztratil. Měl jsem sice náhradní, ale ty původní byly mé oblíbené. A Tuivo sehnal skoro stejné. Muselo to být ve Stosse. Nebo možná v Pieni, než se opil? I proto nejspíš zmizel. Chtěl nám sehnat dárky. Dal si s tím tak hodně práce. Zamumlal jsem nějaké poděkování, zvedl se a krátce ho objal, aby pochopil, jak si toho vážím. Na více jsem se nezmohl. Zase mě doběhla ta touha být sám.

On šel za mnou. Nebylo mi příjemné, že viděl, jak pláču, ale jemu to zřejmě bylo jedno. Zastavil jsem se, protože už nemělo smysl jít dále. Obrátil jsem se nazpět k plamenům a hleděl na tančící oheň, ale nevrátil se k němu. Procházela mnou mohutná vlna úzkosti a příliš nepomáhalo, že na mě můj kamarád upřeně hleděl.

„Bude to v pohodě," hlesl.

Suše jsem se zasmál. „Ne, nebude. Je to jako... Jako ty plameny. Vím, jak debilně to zní, ale pořád to bude uvnitř a bude mě to sžírat a nikdy to neuhasím. Vím, že o nic nejde, ale moje minulost se nedá zapomenout."

„Ale ty to jednou zvládneš překonat natolik, abys..."

„Nech si ty motivační řeči," odbyl jsem ho. „Už na to nemám. Bylo by lepší to všechno prostě ukončit." Viděl jsem jeho vyděšený pohled. „Ne, nemyslím to, že se zabiju."

„Ukončit tuhle cestu? Jyrki, zvládl ses vyrovnat s tou kletbou, s tím, že dostáváme věštby od toho dědka, přežil jsi pád do ledovýho jezera, málem nás sežral..."

Chtěl jsem ho nechat vymluvit se, abych oddálil chvíli, kdy mu budu muset odpovědět, ale už mě rozčiloval ten výčet všeho, co jsme prožili. „Ne. Za těmi šamany dojdeme. Už kvůli Taimi." Podíval jsem se na místo, kde bělovláska seděla.

„Tak o co sakra jde?"

„O nic. Prostě sám se sebou neumím žít, ale to víš." Zamířil jsem za svými psy, kteří se mi alespoň nesnažili pomáhat ve chvílích, kdy mi to nic nepřinášelo.

Tuivo se však nenechal odbýt. Šel opět za mnou. Společně jsme sledovali, jak dovádějí ve sněhu nebo odpočívají. Vydechl jsem. „Promiň. Fakt vidím, jak se snažíš, jenom..."

„To nefunguje, co?" zeptal se dost zklamaně.

„Ale jo. Ty rukavice jsou super. A ta polívka byla fajn. Jenom... se nemůžu zbavit vzpomínek."

Pokrčil rameny, ale viděl jsem, že ho to trápí. „Aspoň jsem to zkusil."

„Taimi..."

„Taimi je to jedno. Navíc jsem si to u ní asi trochu pokazil s dárkem."

„Proč? Co jsi jí dal?"

Mávl nad tím rukou. „To je fuk. Věděl jsem, že je to blbost. Necháme už to být a půjdeme spát, fajn?"

„Ne, Tuivo, já..."

„Nemusíš se přemáhat. Teď už vidím, jak moc je to pro tebe nepříjemné."

Zaťal jsem čelisti. „Ne. Jestli máš na programu ještě něco..."

„Vlastně ani ne. Promiň, že zase musíš držet hlídku." Přikývl jsem. Bylo mi zle. Zklamal jsem ho. „Anebo vlastně..." Sáhl si do kapsy u bundy. „Ještě něco pro tebe mám. Nechtěl jsem ti to dávat, protože je to kravina, ale teď už to je jedno. Koupil jsem to... abys nikdy nezapomněl, víš."

Rozevřel dlaň. Spatřil jsem sošku. Dřevěnou sošku psa. Nejprve jsem se ušklíbl, ale pak mi to došlo. On nechtěl, abych zapomněl, jak jsme se poznali, a co jsme pro sebe znamenali. Oči se mi zalily slzami, znovu.

„Pokazil jsem to ještě víc, co?" zavrtěl nad sebou hlavou.

„Ne. Je to strašně moc hezký. Díky, Tuivo." Málokdy jsem si dovolil ho obejmout já, ale tentokrát jsem to udělal. Opravdu si to zasloužil. „Je to strašně moc hezký," opakoval jsem. „A nikdy nezapomenu."

1) Jaký máte názor na tu oslavu? Chtěli byste podobným způsobem také slavit Vánoce? Ke které postavě máte v postoji k Vánocům nejblíže?

2) Co si myslíte o dárcích, které dal Tuivo Jyrkimu? Potěšily by vás?

3) Poznali jste anotaci? :-)