20.

Konečně jsme zase vyrazili na cestu, což mě dost uklidnilo. Tuivovi bylo stále zle, ale zřejmě to bylo lepší, protože s námi dokázal shánět zásoby. Protože jsme neměli lepší nápad, vyrazili jsme směrem, který nám předtím doporučil stařec. Vybavovalo se mi, že někde tam se nachází Liščí rokle, ale to bylo všechno. Před námi, na mapě i v mé hlavě se rozprostírala ledová pustina a mohli jsme jen mířit konkrétním směrem, který jsme jako jediný znali. Začala jsem věřit tomu, že nás onen šaman možná vážně chce zavést do kmene. Musel si uvědomovat, pokud měl s námi bezelstné plány, že nám nijak nepomůže, ale dovést nás tam mohl. Ale proč by to dělal? Ano, také je zradil, když zachránil život dívce, která pocházela z kmene, se kterým jsme tehdy válčili, ale k nám přece neměl žádný vztah. Nebo ano?

Pohlédla jsem na Tuiva. Tuivův přívěsek, který už nosil jen pro jistotu, aby se něco nepokazilo, nejspíš nikdy očarovaný nebyl. Měl být. Mělo ho ke mně vázat stejné kouzlo jako mě ke květině, ale tento stařec tomu zabránil. Ale proč? Před čím a hlavně proč se snažil Tuiva ochránit, když by bylo všechno v pořádku, kdyby zůstal v kmeni? Věděl, že odejdeme? A proč tím pádem neochránil i mě? A věděl, že se znovu vrátíme? Zamotala jsem se ve svých myšlenkách jako v bludném kruhu.

Rokle byla náhle v dohledu. Myslela jsem, že Tuivo od ní odvrátí zrak, přece jen, tady se jeho život otočil naruby, ale on na ni hleděl a až poté otočil hlavu k Jyrkimu. „Můžeme si tady dát pauzu? Jenom krátkou."

„To je ono?" zeptal se jeho kamarád tiše a vydal povel.

„Co ono?"

Jyrki se zhluboka nadechl. Doufala jsem, že se Tuivo nebude zlobit. „Ta rokle. Do který jsi spadl." Tuivo na mě vrhl vražedný pohled. Omluvně jsem pokrčila rameny. „Tohle jsi mi ale říct mohl. Tohle s kmenem jako takovým nesouvisí, ať se ti stane cokoli, když něco prozradíš, tohle by nevadilo. Přitom je to docela podstatný fakt."

„Já vím," povzdechl si Tuivo. „Jenže bych se do toho zapletl a řekl ti i to, co nemám."

„Proč mi vlastně některé věci nesmíš říct?"

„Nevím, jestli přece jenom alespoň trochu neočarovali i můj přívěsek. Ještě než jsem odešel, varovali mě, že o nich nesmím mluvit, nebo to skončí hodně zle. Nevím, co je na tom pravdy a proč je to pro ně problém, ale nechci to riskovat." Vyskočil ze sání a přešel k temné rokli. Chtěla jsem jít za ním, ale Jyrki mě zastavil posunkem ruky. Pomohla jsem mu sundat popruhy, protože mi v tu chvíli bylo docela dobře, a jednak mi došlo, že Tuivo chce být na chvíli sám. Nakonec jsme se ale za ním spolu se psy stejně vypravili. Postavili jsme se vedle něj a chvíli jen společně hleděli do hlubin. Jyrki posvítil do temnoty svou baterkou.

„A tohle jsi přežil?" vydechl.

„Měl namále," promluvila jsem za Tuiva. „Spadl na takový výběžek, a to ho zachránilo. Ale nebýt našich lovců a stop zvířat, která je zavedla až sem, nedopadlo by to dobře." Tuivo bez výrazu přikývl.

„Jasně," pravil Jyrki a viděla jsem na něm, jak si to hodnou chvíli urovnává v hlavě. „A ještě bych rád něco věděl, ale nevím, jestli mi odpovíš."

„Zkus to a uvidíme," ušklíbl se jeho kamarád.

„No... Když je ta rokle očividně dost blízko tomu kmeni, proč jsi neodešel někdy za těch deset let, co jsi tam byl? Musel jsi toho v Pieni nechat tak hodně a..."

„Tak moment," zarazil se Tuivo. „Jak víš, odkud jsem?"

Jyrki se zazubil. „Protože jsi mi to zrovna potvrdil."

„Ale... jak tě to sakra napadlo?" vydechl jeho kamarád.

„Jiná možnost moc nedávala smysl," pokrčil Jyrki rameny. „Ale k tý otázce. Proč jsi neodešel mnohem dřív. Co rodiče a ti kamarádi..."

„Moc jsem toho neztratil," začal a já jsem nastražila uši. Nikdy mě nenapadlo se ho na to zeptat, ale byla to dobrá otázka. „Rodiče si mě nikdy moc nevšímali, a kamarádi mě nechali v rokli, to není moc kamarádské. Neměl jsem tam nikoho, komu by na mě doopravdy záleželo. V kmeni to bylo jiné, byli jako opravdová rodina, nebo jsem si to alespoň myslel, než jsem pochopil, že jenom ctí tradice za každou cenu. A taky... prostě mi zachránili život. Chtěl jsem tam zůstat už napořád, jenom... Jsem se tam čím dál tím víc cítil jako vetřelec."

„Myslíš, že tě tak i oni vnímali?"

„Pak už asi ne, přece jenom, nebyl jsem jediný, kdo se tam nenarodil, někteří se přistěhovali ke svým ženám nebo ty ženy k nim, ale já jsem si tam připadal cizí a všechno, co dělali, se mi hnusilo." Bylo mi smutno. Takto mi to nikdy nevysvětlil, to bych snad i chápala. Mně řekl jen to, že je odmítá poslouchat a nemá k nim žádný respekt. Možná si to za ty roky v Aletasu nechal projít hlavou a ujasnil si, proč musel odejít, ale stejně mě to, že mi to neprozradil, mrzelo. A mrzelo mě také, že něco takového cítil.

Poznala jsem, že by se Jyrki rád zeptal ještě na něco, ale v tom okamžiku se ve světle baterky zjevila dobře známá silueta otrhaného muže, který se tu zjevil snad odnikud. Nikdo z nás už nad ním neprotáčel oči. Oni se ho, podle obranného postoje, který zaujali, zřejmě báli, a já jsem cítila úlevu. Věděla jsem, že jsme ho neposlechli a že se nejspíš zlobí, ale to, že se znovu objevil, znamenalo, že nás stále chce navést na správnou cestu. A kromě toho, přestože jsme neuposlechli, nestalo se nám nic zlého. Potřebovala jsem vysvětlení.

„Cesty osudu jsou někdy příliš nevyzpytatelné," prohlásil stařec veselým tónem.

„Co jsme podle vás měli dělat? Vždyť byl Tuivo zraněný, neměli jsme zásoby!" obořil se na něj Jyrki. „Museli jsme do města."

Stařec se shovívavě usmál. „Mladíku, jak jsem již řekl, cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Chtěl jsem vás dovést co nejrychleji k cíli, protože Taimi," podíval se na mě s lítostí. „Nejspíš příliš dlouho nevydrží, i když jste mě v něčem mile překvapili." Odmlčel se a já jsem přemýšlela, jak druhou část svých slov myslel. „Ale udělali jste správně, že jste slepě nenásledovali má slova."

Jyrki zavrtěl hlavou. „Nerozumím tomu. Nejprv vás máme poslouchat, nebo to dopadne zle, a pak je to najednou dobře?"

Stařec si mocně povzdechl. „Za celou vaši cestu se vám nic nestalo."

„Spadl do ledovýho jezera. Málem mě sežral medvěd. Uvízli jsme se vánici," zavrčel Tuivo. „To jako nic není?" Já jsem však předem věděla, co mu muž odpoví.

„Vypravili jste se v zimě a za polární noci do zasněžených hor. Obyčejně by vás potkalo mnohem více nebezpečí."

Tuivo se zamračil. „Stejně někdo z nás zemře."

„Kde bereš tu jistotu, chlapče?" zeptal se ho muž. Překvapeně jsme na něj hleděli.

„Protože jste nám to sám řekl," vydechl nakonec Jyrki, ale znělo to nejistě.

„To že jsem vám řekl?" zasmál se od srdce, jako by někdo právě pronesl hodně dobrý vtip. „Ach, asi máte na mysli, že jeden z vás nedospěje k cíli tak, jak si představuje. Myslím však, že tuto hrozbu jste zažehnali." Pohlédli jsme na sebe.

„A... co se vlastně mělo stát? Teda, asi mi neodpovíte..." zamumlal Jyrki.

Stařec chvíli přemýšlel. „Mám dojem, že k tomuto poznání byste měli dospět sami." Hnědovlasý muž zaťal pěsti, ale nic neříkal.

„Já se chci taky na něco zeptat," ozval se Tuivo. Sledovala jsem pozorně starcův výraz. Snažil se to skrýt, ale pohlédl na něj s jistou laskavostí. Tuivo si vůbec nevážil toho, že ho lidé mají nějakým způsobem přirozeně rádi. „Proč? Proč nám pomáháte? Neberte si to zle... ale nevěřím vám ani slovo."

„To je v pořádku, chlapče. Nedivím se ti. Stále svým způsobem patřím k lidem, které nenávidíš."

„Já je... nenávist není správné slovo. Jenom prostě... nechci s nima mít nic společného." Měla jsem z něj radost. Vážně změnil svůj pohled na kmen a já jsem na něj byla hrdá.

„To slyším rád, ale na tom nesejde. Pomáhám vám, protože chci, abyste dostali alespoň šanci zbavit se té kletby."

„Bez vás bysme tu nedošli?" zeptal se Jyrki.

Stařec pokrčil rameny. „Domnívám se, že ano. Jste houževnatí a odvážní. Ale jistě by to nebylo beze ztrát. A možná by pro někoho z vás mohlo být pozdě." Tušila jsem, že myslí mě.

„Ale stejně," nenechal se odbýt Tuivo. „Vím, že dokážete vidět lehce do jiných životů i skrz časové roviny, ale... stejně vás to muselo vyčerpávat. A hlavně když jste se k nám určitě přemisťoval." Viděla jsem, jak ta informace vyvedla Jyrkiho z míry, ale nebyl čas mu vše objasňovat. „To vám za to stáli dva lidi, kteří stejně celý kmen zklamali, a jeden, kterého ani neznáte?"

Stařec se pousmál. „Možná proto, že jsem také zklamal, nemyslíš?"

Tuivo se zamračil. „Takže nám pomáháte jenom proto, že vás taky vyhostili?"

„Pomáhal jsem ti od samotného začátku, kdy jsi k nám přišel, Tuivo. Věděl jsem, že to tam pro tebe bude složité. A když jsem z proudu budoucnosti vyčetl, že se chystáš vyřešit jedinou věc, která by tě ještě ke starému životu vázala, neviděl jsem důvod, proč ti naposledy nepomoct."

„Takže jste to udělal jenom kvůli mně?" zeptal se trochu posměšně.

„Jistěže. A také jsem nechtěl promarnit dva lidské životy." Tuivovi se roztřásly rty. Netušila jsem, co přesně ho tak rozhodilo nebo dojalo. Každopádně pak udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Vrhl se ke starci a sevřel ho v medvědím objetí. Muže to zřejmě na chvíli zarazilo, ale pak mu objetí oplatil a poplácal ho po zádech. Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že Tuivovi konečně došlo, že to s námi nemyslí zle.

„Děkuji za všechno," vypravila jsem ze sebe a neobratně se mu uklonila, jak jsem byla vždy zvyklá. Jyrki se jen pousmál a přikývl, zřejmě byl vyvedený z míry. Stařec se s úsměvem otočil k odchodu. Poté se na nás ale ještě jednou obrátil.

„Již mne nepotřebujete a naše cesty se tady rozdělují. K cíli dojdete snadno, pokud budete následovat správný směr. Jen byste možná měli vědět, že cíl není tam, kde si myslíte. Ať vás doprovází bohové!" Než jsme se ho stihli na cokoli zeptat, zmizel.

„Neprotiřečí si ty dvě věty trochu? K cíli dojdeme snadno, ale není tam, kde si myslíme," namítl Jyrki.

Pokrčila jsem rameny. „Zkrátka půjdeme na severozápad, jak nám řekl naposledy." Přikývl. Chtěl ještě něco dodat, ale pak mu padl pohled na Tuiva, který nepřítomně hleděl do hlubin. Šťouchl do něj.

„Hej, jsi v pohodě?"

„Jo," odpověděl roztřeseně jeho kamarád. „Jenom... on byl asi fakt celou dobu na naší straně. Chtěl nám pomoct, celý život mi chtěl pomáhat. A já si toho nevážil." Přejel prsty po bundě, pod kterou měl schovaný přívěsek.

 1) Co si myslíte o další věštbě?

2) Co si myslíte o slovech dědečka?

3) Myslíte si, že za těmi šamany dojdou a pomůžou jim?