Bylo odpoledne. Povídal jsem si s Taimi, když vtom se náhle rozezněl telefon. Pokrčil jsem rameny a přešel k němu. Když jsem ho zvedl, do sluchátka se ozval ženský pláč. Chtěl jsem to položit, ale plakala tak usilovně, že jsem to nedokázal. Odkašlal jsem si.

„Ehm... je mi to moc líto, paní, ale myslím, že máte špatné číslo."

„N...ne..."

„Koho potřebujete?"

Na druhé straně bylo chvíli ticho, přerušované jen hlubokými výdechy. „Tuivo Halonen?" šeptla a mně došlo, kdo to je. Venla. Ale kde vzala moje číslo a proč mi volala?

„Jo. Co...?"

„Jyrki mi před chvilkou volal. Nemůžu to moc vysvětlovat, ale... myslím, že se chce zabít." Přeběhl mi mráz po zádech. Vzpomněl jsem si, že to samé říkal Joni. „Nevím, kde je, ale říkal takové divné věci..."

„Jaké divné věci?" hlesl jsem. Taimi na mě vrhla zmatený pohled.

„Že... už nebude v tomhle světě, vezme si nenávist do hrobu... On je s tebou?"

„Ne," vydechl jsem. Znovu se rozvzlykala. „Ale... bude v pořádku. Nebojte se." Nedokázal jsem ze sebe dostat už ani slovo, proto jsem zavěsil. Taimi ke mně přispěchala a vzala mě za ruce. Stiskl jsem je. Pak jsem se jí zhroutil do náruče. Pevně mě chytila.

„Tuivo, no tak. Co se stalo?"

„Jyrki," zasyčel jsem. Nechtěl jsem před ní brečet, ale nešlo to zadržet. Tak hrozně jsem se bál.

„Co je s ním?"

Popotáhl jsem. „To byla Venla. Nevím, co se stalo, ani kde vzala moje číslo..."

„Nevěděla jsem, jak ti to říct. Chtěla ho kvůli tomu, aby Jyrkiho úplně neztratila, a když plakala, nedokázala jsem odolat. Nezlob se, já..."

„Taimi," vydechl jsem. „Děkuju. No, ale každopádně, prý jí volal a naznačoval, že..." Potlačil jsem vzlyk. „Že se zabije."

Hodnou chvíli mlčela a jen mě pevně držela. „To je pochopitelné. Je tam sám a..."

„To je právě ono. On v tý chatě není úplně sám." Odmlčel jsem se. „Ten šaman, který nás provázel, za ním přišel."

„Co?" vydechla.

„Přišel umřít. Aby neumíral sám. Nechtěl jsem ti to říkat, aby ti to neublížilo."

„Ale proč nepřišel za námi?"

„Asi nechtěl, aby Jyrki zůstal sám. Což stejně jaksi nevyšlo. Nebo už dál nedošel. Kurva! Vždyť už může být... A vůbec, on v tý chatě nemá telefon! Sakra!"

„Ne. Na to ani nemysli. Jedeme k té chatě." Pohlédl jsem na ni skrze slzy.

„On tam nemusí být. Nemůže. Nemá tam telefon," zavrčel jsem.

„Já vím. Ale musíme to zkusit. Můžeme si zase půjčit skútr od toho tvého kamaráda?"

Přikývl jsem. „Fakt už bych si měl pořídit vlastní." Osušil jsem slzy a společně jsme co nejrychleji zamířili k Jonimu. Uvědomoval jsem si, že se den chýlí ke konci, ale nic jiného se nedalo dělat. Příliš jsem se nerozmýšlel, když jsem klepal na dveře.

„Joni, potřeboval bych zase skútr. Prosím," řekl jsem, když otevřel dveře.

Protřel si oči. „Jo, tak to teď nepůjde."

Do očí znovu vstoupily slzy, i když jsem se je snažil rozmrkat. „Cože?"

„Tuivo? Ty... brečíš?"

„Ser na to," sykl jsem. „Promiň, že jsem tě otravoval."

„On..." začala Taimi.

„Taimi, mlč. Budeme muset vymyslet něco jinýho."

Joni si povzdechl. „Jestli seš ochotnej jet se mnou, tak tě tam hodím. Akorát potřebuju do Stossy."

„Je to zajížďka. Asi dvacet kilometrů," zašeptal jsem. Joni zaváhal.

„To je v pohodě. Akorát vás tam nemůžu vzít oba, na skútru není místo."

„Jo," kývl jsem a obrátil se k Taimi. Smutně se na mě usmála a stiskla mi rameno.

„Bude v pořádku," zašeptala v udgunšině. Neodpověděl jsem jí. Pomohl jsem Jonimu vytáhnout skútr a snažil se zadržet slzy. Zarazil se při pohledu na mě, ale nic neřekl, až dokud jsme nevyjeli z Aletasa. Lyžiny rozrážely sníh, držel jsem Joniho kolem pasu a dovolil si nechat stékat slzy, protože mě neviděl.

„Nejprv jsem si myslel, že si s tou holkou chceš někde užít." Obyčejně bych se nad tím uchechtl, ale teď to byla rána do srdce. Ublížil jsem Taimi, přišel jsem o ni, a teď možná přijdu i o Jyrkiho. Kdybych ho nenechal tak, kdybych tam byl s ním, tak by se to nemuselo stát. „Já slíbil jedný svý tetě, že za ní zítra ráno přijedu, jinak bych vám ten skútr půjčil."

„To... to je v pohodě. Díky, že mě svezeš. Budu tě navigovat."

„Tak jo." Zaposlouchal jsem se do bručení motoru. „Co se stalo?"

„Proč tam jedeš tak pozdě?" snažil jsem se odvést řeč jinou otázkou. „Vždyť tam dojedeš až další ráno."

„Vždycky tam jezdím takhle. V noci se mi jezdí dobře, je ještě víc ticho a klid než přes den, hlavně pak v samotný Stosse. A nikoho nesrazím. Hele, můžeš mi to říct. Nebudu se ptát, proč někam teď chceš jet, ale..."

„Měl jsi pravdu."

„V čem?" podivil se.

„V tom s Jyrkim. Víš, jak jsi říkal, že se možná zabije."

Joni ztuhl. „On..."

„To já právě nevím. Ale je to dost možný. Ale jestli ne, možná ho ještě stihnu zachránit."

„Tak to abysme zrychlili," hlesl a taky tak učinil. Burácení stroje už musel přeřvávat. „Jak jsi to zjistil?"

„On předtím volal svý matce!" vysvětlil jsem. „Proč, to nevím!" Po zbytek cesty jsem ho jen naváděl k chatě. Seskočil jsem ze skútru a hnal se ke dveřím. Zabušil jsem na ně. Joni na mě zmateně hleděl.

„Jeď," řekl jsem mu. On ale zavrtěl hlavou. Neměl jsem sílu ho řešit. Pak se dveře konečně otevřely. Chystal jsem se vrhnout Jyrkimu do náruče, ale k mému překvapení mi otevřel stařec. Začalo se mě zmocňovat zlé tušení.

„Ale ne," zašeptal jsem.

„Copak tě sem přivádí, mladíku?" usmál se muž. Sotva stál na nohou.

„Kde... kde je Jyrki?" vydechl jsem. Po tváři mu přeběhl stín.

„To já nevím, chlapče. Pomůžeš mi do postele?" Podepřel jsem ho a pomohl mu do lůžka. Snažil jsem se o něj postarat, ptal se, co pro něj můžu udělat, ale strach mě úplně paralyzoval a všechno jsem dělal jaksi roztřeseně. I blbou vodu, kterou si vyžádal, jsem skoro rozlil. „Podívám se do proudu času, nicméně není jisté, že najdu odpověď na tvou otázku. Domníval jsem se, že je s tebou. Copak se stalo?"

Nechtěl jsem ho zatěžovat. „Zvládnete to? Chci říct..."

„V pořádku, Tuivo. Ještě jednou to snad zvládnu." Přiložil si prsty na spánky a zavřel oči. V tom momentě dveře tiše zavrzaly a do místnosti vešel Joni. Zastavil jsem ho pohybem ruky. „Mé vidiny už jsou nejasné, ale myslím, že je to město. Nebude daleko odsud." Otevřel oči. „Tuivo, pospěš si. Ještě není pozdě."

„Nepotřebujete ještě..."

„Se mnou se nezdržuj. Běž!" Jen jsem poplašeně přikývl, popadl cestou Joniho za paži a posadil se na skútr, tentokrát dopředu, abych mohl ze stroje vyždímat ještě větší rychlost.

„Tuivo, kurva, co to..." Mávl jsem na Joniho, aby se posadit. „Proč posloucháš nějakýho... co to vlastně bylo zač? Kouzelný dědeček z pohádky?"

„Něco takovýho. Promiň, že jsem tě do těchhle divností zatáhl." Nastartoval jsem.

„Ale já musím do Stossy," namítl.

„Tam taky jedeme," vydechl jsem a vyrazil. Joni se chytil a něco si mumlal, ale přes burácení motoru jsem mu nerozuměl. Po chvíli přestal. Ticho ale bylo jen na pár momentů.

„Sakra, Tuivo, já chci vysvětlení!"

„Je to šaman z našeho kmene. Vidí do budoucnosti a celkově do proudu času."

„Co je to za pitomost?!" Teď už to bylo jedno. Povyprávěl jsem mu po cestě všechno. Od okamžiku, kdy jsme utekli z kmene, přes den, kdy Jyrki zvedl Taimiinu květinu, až po to, jak jsme se vrátili do Aletasa. Mohl jsem za to stále zaplatit vysokou cenu, ale v tu chvíli jsem byl moc mimo na to, aby mi to nebylo jedno. Joni mě vůbec nepřerušoval.

„Tohle by sis nevymyslel..." okomentoval to nakonec.

„Ne," odpověděl jsem a ještě více zrychlil.

„Nezabij nás."

„Promiň. Já se fakt bojím." Blížili jsme se ke Stosse, ale nebylo už pozdě? Když jsme zastavili, svítalo. Zastavil jsem. „Už můžeš jít," řekl jsem roztřeseně Jonimu.

„V tomhle stavu tě nenechám. Tak... jdeme pátrat po městě?"

„Ne, já asi vím, kde přesně bude. Byli jsme tam spolu," vysvětlil jsem. „Vezmi si skútr a jeď za tetou. Já už to zvládnu."

„Ne. Jeď," odpověděl mi.

„Díky," vydechl jsem a poslechl ho. Ušetřil mi spoustu času, i když jsme přes město museli zvolnit tempo. „Jsi hrozně hodnej."

„To ty taky. Nikdy bych neřekl, že uděláš tohle, abys někoho zachránil."

Protřel jsem si obličej. „Nemysli si. Pro každýho bych to neudělal. Teda pro tebe jo, ale... Chápeš."

„Musíš ho mít fakt rád," vydechl.

„Já ho miluju," vyšlo ze mě. Až po chvíli jsem si uvědomil, co jsem mu právě prozradil. Nedokázalo mě to vyděsit více, než jak jsem vyděšený byl. Joni mlčel. Až když jsme zastavili před domem, stiskl mi rameno.

„V pohodě, ok? Díky za důvěru." Vděčně jsem kývl. Společně jsme vstoupili dovnitř. Zběžně jsem se pozdravil se všemi přítomnými. Nebylo jich mnoho, většina ještě spala.

„Ten tvůj kamarád, se kterým jsi tu byl minule, už je nahoře," prohodil směrem ke mně majitel tohoto domu mimochodem. „Ale vzal jenom jednolůžkový. Chceš přistýlku nebo..."

„Ne, nic zatím nechceme. Ve kterým je pokoji?" zeptal jsem se.

„Sedm," odpověděl mi. Hnal jsem se do schodů a Joni za mnou. Doběhl jsem až k místnosti a zabouchal na dveře. Zalomcoval jsem klikou. Dlouhých pár desítek sekund se nic nedělo. A pak se zevnitř ozval tichý hlas, který jsem si tolik přál.

„Moment."

„Jyrki, to jsem já!" zabouchal jsem znovu. „Pusť mě. Prosím!"

„Tuivo," hlesl.

„Jo. Pusť mě!"

„Ne...nemůžu. Nedojdu ke dveřím."

„Co jsi... nemůžeš to aspoň zkusit?" Na malou děsivou chvíli ztichl.

„Jo. Asi jo."

Pohlédl jsem na Joniho. „Už můžeš jít," zašeptal jsem.

„Tak... tak fajn. Já se u tety vyspím, a pak se tu stavím."

„Jak chceš," vydechl jsem. Sotva Joni zmizel, dveře se otevřely. Jyrki mi doslova spadl do náruče. Byl úplně ledový, kůži mu od hlavy k patě pokrývala jinovatka a vlasy mu úplně zbělely, ale byl zatím naživu. Zamknul jsem za námi a pevně ho objal. Rozbrečel jsem se úlevou.

1) Co si myslíte o tom, že mu Venla volala? Věřili byste jí? Jeli byste za Jyrkim?

2) Jaký máte teď názor na Joniho?

3) Co byste dále dělali na Tuivově místě?