14.

Tuivo nám zřejmě nehodlal říct, proč přesně vyrazil do města sám. Už jsme se neptali. Kdyby chtěl, už dávno by nám to pověděl. Pokud nebyl sdílný, tak bychom to z něj stejně nedostali. Jyrki si mě už více nevšímal. Nedalo se říct, že by mě to nemrzelo, ale dalo se to čekat. V tom domě pravděpodobně jen nechtěl být sám. Napadlo mě, jak moc má Tuiva doopravdy rád, a jak moc vedle sebe pouze někoho potřebuje, a Tuivo byl zkrátka jediný člověk, kterého neodehnal.

Nechtělo se mi ale Tuiva litovat. Litovaní kohokoli a čehokoli mi už vzalo až příliš mnoho času. Raději jsem sledovala, jak se oba připravují k jízdě. Přála jsem si jim pomoct, ale zima mi to neumožňovala. V některých chvílích, třeba když byli oba u mě, nebo v tom domě, mi přišlo, že nebyla tak silná, ale nejspíš se mi to jen zdálo. Nyní byla zpět a stejně silná, jakou jsem si ji pamatovala, a o to nepříjemnější, že na okamžik polevila a já jsem mohla cítit i trochu tepla, které mi květina dávala.

Tuivo si už poněkolikáté protřel oči. Nedalo se nevšimnout si, jak je unavený. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli mu můžu nějak pomoct, ale Jyrki mě předběhl. „To jsi celou noc nespal nebo co?"

„Ale jo. O nic nejde. To ta polární noc, však víš. Jsem unavený už od začátku, ale teď to na mě nějak dolehlo."

„Tak to vypadá, že to dneska celé odřídím," zamračil se Jyrki. Tolik bych mu chtěla říct, že pomůžu. Ale nešlo to. Možná kdybych zase na chvíli cítila to teplo, tak ano, ale nebylo po něm ani památky.

„Ne, to ne," odpověděl Tuivo. Znělo to, jako by při tom usínal. „Já se proberu, jenom... mi dej chvilku."

„Fakt tu ještě dneska nechceš..." Jyrki však ztichl uprostřed věty. Zahleděla jsem se na místo, kam se díval i on. Pochopila jsem. Znovu k nám mířil ten stařec. Jyrki pevně zaťal pěsti. Věřila bych, že i Tuivo by to udělal, kdyby sotva nedržel oči otevřené. Já jsem jen odevzdaně čekala na náš osud.

„Vítejte, přátelé," zvolal zvesela. „Když jste mě neuposlechli, byl jsem velmi roztrpčen." Upřel šedivé oči na Jyrkiho. Řekl to tak vyčítavě, že Jyrki sklopil zrak. „Doufám, že jste se již poučili. Dnes mám pro vás jen jednu malou přátelskou radu. Chcete ji slyšet?" Čekali jsme, ale zdálo se, že si přeje odpověď.

„Ano," odpověděla jsem ve stejné chvíli, jako Tuivo zavrčel „ne". Stařec se shovívavě usmál.

„Tak já vám to tedy povím." Tuivo protočil oči. „Není radno dnes někam jezdit." Jyrki otevřel ústa, aby se ho na něco zeptal, ale stařec si začal pískat tak nahlas, že nejspíš nedokázal zformulovat žádnou myšlenku. Muž důstojně, jak to jen v jeho otrhaných hadrech šlo, odkráčel.

„Už ho mám plný zuby," zavrčel Tuivo.

Jyrki se pousmál. „Jsem rád, že nakonec nemusíme dneska na cestu. Alespoň se prospíš."

Tuivo i já jsme na něj překvapeně pohlédli. „Ne," pronesl Tuivo. „Tentokrát fakt jedeme. Kašlu mu na to, jestli se něco stane, zvládneme to."

„Tuivo, já vím, že ho nehodláš poslouchat, ale..." namítl Jyrki.

„V tom to není. Fakt nemáme čas."

„Přesně tak. Zemřeme, jestli se tam nedostaneme co nejrychleji. A umrzneš. To bys chtěl?" zeptala jsem se.

Zamračil se. „Jestli ho neposlechneme, tak možná umřeme taky. To byste chtěli?" zeptal se Jyrki. Znělo to hodně kousavě. Sklonil se k popruhům, nejspíš aby se na nás nemusel dívat.

„Minule jste vy dva měli jiný názor než já. Nechal jsem vám ho. Možná ten můj nebyl správný, ale jde o to, že jsem se přizpůsobil. Udělej to taky, Jyrki," domlouval mu Tuivo.

Jyrki na svého kamaráda nasupeně pohlédl. „Fajn. Ale jestli se ti něco stane, tak si mě nepřej." Tuivo se jen ušklíbl.

Pokračovali jsme v cestě a trochu se mi ulevilo, že neztrácíme čas. Den za dnem jsme se snad blížili k cíli, nebo alespoň k místu, odkud jsme s Tuivem příliš nevěděli, kam se vydat. Zbývalo jen doufat, že náš kmen bude někde blízko, že ho najdeme. Hory přece nebyly tak rozlehlé. Když se však příliš ztratíme, můžeme se rozloučit se životem. Zatím jsme měli spoustu zásob, ale ty nevydrží věčně a není jistota, že bychom našli nějaké místo, kde se dají koupit. Proto jsem se toho bodu, odkud jsme neznali cestu, bála. Zároveň jsem se ale těšila, že budeme skoro doma. Pak už bude všechno v pořádku.

Zdálo se, že i Tuivo se nakonec trochu probral, i když stále nevypadal dobře. Dokonce Jyrkiho i sem tam vystřídal. Jeli jsme s kratšími i delšími pauzami celý den a nic se nestalo. Možná bychom přece jen věštby a doporučení toho starce neměli brát tak vážně, možná to předtím byla jen shoda náhod. Když se blížila noc, rozhodli jsme se utábořit. Rozběhla se debata o tom, kdo bude držet hlídku. Sice možná nebyla potřeba, ale chtěli jsme mít jistotu.

„Já vím, že je řada na tobě, ale jsi unavený. Vezmu to já," prohlásil Jyrki. Tak obětavé gesto jsem od něj nečekala, ne v situaci, kdy se dozvěděl, odkud Tuivo je.

„To už je v pohodě. Taky se potřebuješ prospat."

„V tom domě jsme spali ažaž," ušklíbl se Jyrki.

„Ale ty většinou vedeš spřežení. Musíš být čilý," hádal se s ním Tuivo. Na mě se ani nepodívali. Cítila jsem se zahanbeně. Ráda bych prohlásila, že hlídku vezmu já, ale mohla jsem si to dovolit jen výjimečně.

„Fajn," vzdal to Jyrki. „Neusneš?" Tuivo se neklidně ošil. Nejspíš si dobře pamatoval na naše selhání. „Teda, promiň." Jyrki o tom věděl? To mě překvapilo.

„Ne, neusnu, myslím, že už jsem se poučil ažaž," zavrčel.

„Jak myslíš."

„Hele, chápu, že seš naštvanej, ale nemusíš dělat, jak kdybych nic nezvládl." Jeho kamarád povytáhl obočí a začal si hrát se zipem u bundy. Byl nervózní.

„Já ale nejsem naštvanej."

„Ne? A to... však víš, odkud jsem..."

Jyrki zavrtěl hlavou. „Nejsem naštvanej. Později si o tom ještě promluvíme, ale teď si to chci sám probrat v hlavě. Ale fakt jenom nechci, aby nás něco přepadlo nebo..." Ztišil hlas. „Aby se ti něco stalo, když usneš."

Usmáli se na sebe a Jyrki zalezl do stanu. Bylo stejně legrační, jak moc jsme v tom domě řešili pokoje, když jsme tady v divočině stejně spali všichni vedle sebe v docela malém prostoru. Já jsem ještě chvíli zůstala s Tuivem. Vlastně jsem ani nevěděla proč, a on soudě podle jeho zmateného pohledu také ne, ale přisedla jsem si k němu.

„Taimi, já nemám náladu..."

„Nechci nic řešit. Chci být prostě jen chvíli s tebou." Zadívala jsem se do jeho očí. „Prosím, dovol mi to."

„Nemám ti co dovolovat, Taimi," hlesl. Bylo pro mě velkým překvapením, když mě objal kolem ramen. Přitulila jsem se k němu. Po chvíli se začal třást. Asi jsem na něj přenášela svůj chlad, a bylo mi to líto, ale mně takto bylo příjemně. Měla jsem dokonce pocit, že květina znovu funguje.

A v té chvíli mi to došlo. Možná že nefungovala květina. Hlavou se mi promítly všechny ty chvíle, kdy jsem cítila teplo. Než začala tato cesta, bylo to zřídkakdy, například při setkání s nějakým laskavým člověkem, nebo když se někdo opravdu zajímal o to, jak se mám. Tady v horách jsem to cítila už několikrát. Většinou když jsem mohla být v blízkosti jednoho z těch dvou. Nechápala jsem to.

Kdybych do Tuiva stále byla zamilovaná, řekla bych, že je to tím. Jenže jsem nebyla. A i kdyby, tak do Jyrkiho rozhodně ne, a stejně jsem to při něm cítila. Ne, tohle muselo být v něčem jiném. Že by to teplo probouzelo, když si mě někdo všímá? Když někomu nejsem lhostejná? Ano, to muselo být ono. Nikdo mi to neřekl, ale možná to mohlo vzbuzovat to teplo, které květina vyzařovala. To by i vysvětlovalo, proč se zpočátku dalo kdykoli cítit, a pak postupně vymizelo. Dokud byl Tuivo se mnou a neodepsal mě, bylo všechno v pořádku. Rozrušeně jsem se od Tuiva odtáhla a pohlédla na něj. Buďto ho ani nezajímalo, co jsem mu chtěla říct, nebo byl vážně tak unavený.

„Já myslím, že už vím... Ne jak ta kletba funguje, ale co od ní pomáhá."

Potřásl hlavou a zdálo se, že se úplně probral. „C-co?"

„Když si mě všímáte, nebo mě třeba i obejmete, je mi tepleji."

Čekala jsem jakoukoli reakci. Ale ne, že se Tuivo zasměje. Suše, nepříjemně. „Taimi, já vím, že ke mně ještě něco cítíš, ale..."

„Ale ne," ohradila jsem se. „Já to myslím vážně. Mám pocit, že se ta kletba dá alespoň zmírnit laskavostí a pozorností a..."

„Nikdy bych nevěřil, že se snížíš k tomuhle." Chtělo se mi plakat. On si vážně myslel, že se tím snažím získat jeho přízeň. Odmítl tu možnost, aniž by se nad ní vůbec zamyslel. Zvedla jsem se, věnovala mu poslední pohled, a zalezla do stanu. Hodně mě překvapilo, že je Jyrki ještě vzhůru. Když jsem vešla, tiše mě oslovil. Neměla jsem nejmenší chuť s ním mluvit, ale znělo to dost naléhavě.

„Ano?" zeptala jsem se a lehla si vedle něj. Z takové blízkosti jsem na něj konečně alespoň trochu viděla.

„Nemůžu spát. Mám pocit, že se dneska v noci stane něco špatnýho. A taky..." Zavrtěl hlavou. „To je jedno."

„Ne, co se děje?"

„Vrací se mi špatné vzpomínky. Ale to tě nemusí zajímat."

„Dobře," zareagovala jsem, protože jsem netušila, jak jinak mu odpovědět. „Nic se nestane, den je skoro u konce. Ten stařík se s věštbou nejspíš pomýlil."

„Já nevím," vydechl.

„Prostě jsi jen vystrašený. Nic špatného se nestane," snažila jsem se ho uklidnit. Natáhla jsem k němu ruku. Chytil ji. Udělal to jen proto, že mě zase jen potřeboval? Mé tělo na to každopádně pozitivně zareagovalo. Prošla jím vlna tepla. Byla slabá a příliš mi nepomohla, ale byla tam. Otevřela jsem ústa, abych mu o tom řekla, v domnění, že to pochopí lépe než Tuivo, ale pak jsem je zase zavřela. Jestli se mi vysmál i Tuivo, Jyrki by to nepochopil určitě. Takto mi bylo alespoň trochu příjemně.

1) Co si myslíte o další věštbě?

2) Jaký máte názor na Taiminu teorii o tom, jak kletbu zlomit?