„Takže vlastně čekám, až budu dost dobrý, aby mě otec nechal podstoupit zkoušku a mohl jsem být také uznáván jako léčitel. Sice rád chodím na lov, ale tam patřím, tam je moje místo," dovyprávěl mi Launo svůj příběh a usmál se. Napůl jsem očekávala řeči o tom, že nechce být léčitel jako jeho rodina, protože jsem byla zvyklá, že Tuivo se vzpíral úplně všem pravidlům, ale Launo neprojevil ani náznak toho, že by byl k něčemu nucen. Možná léčil rád, nebo se nad tím prostě nezamýšlel. „A tví rodiče..."

Zamračila jsem se. „Jsou mrtví."

Launo zavrtěl hlavou. „Jistě, omlouvám se. Myslel jsem tu otázku spíše tak, jakou pozici v kmeni zastáváš."

Povzdechla jsem si. „Žádnou. Mí rodiče byli hlavně lovci, ale já na to nejsem stavená. Dělám tak nějak všechno a moc uznání nemám, ale nespíš po něm ani netoužím." Odmlčela jsem se a sledovala jeho překvapený výraz. „Launo, našel sis špatné děvče. Nejsem vysoce postavená, a kromě toho, ta kletba..."

„Jak jsi k ní vlastně přesně přišla? Sydän mi to řekl, ale chci to vědět od tebe."

Povzdechla jsem si. „Tuivo byl vždy takový... toužil po svobodě, po tom, být sám sebou. Toto se ti bude nejspíš těžko chápat, já jsem to pochopila až po několika letech, kdy jsem se s ním přátelila, ale jednoduše je to tím, že nežil v kmeni celý život. Víš, jak mimo ně chápou společnost?"

Zaváhal. „Raději mi to objasni."

„V kmeni jsi součástí velkého celku, který dohromady tvoří fungující tělo. Někdo je srdce, někdo mozek, někdo svaly, a všichni spolupracujeme tak, aby naše společenství bylo dokonalé." Přikývl. „Nicméně Tuivo měl problém s tím, že nedává smysl samostatně, ale právě jen jako součást." Launo zdráhavě přikývl. „Chtěli mu pomoct tím, že mu dají dar. Myslím šamani. To jsou tedy něco jako vaši léčitelé, jak si zřejmě pochopil. Byl to dar tepla, hřálo ho to zevnitř. Jenže Tuivo je v podstatě odmítl..."

„On odmítl šamany?" podivil se.

„On odmítal všechny. Každopádně ten dar dali nejprve mě, aby s tím souhlasil. Nejspíš chtěli, aby jim byl za něco vděčný a aby ho něco udržovalo ve spojení se zbytkem kmene, ale na něj to zkrátka nefungovalo. Když jsme odešli, to kouzlo bohužel začalo fungovat obráceně a začalo mě mrazit. Proto ty bílé pruhy ve vlasech a jinovatka, ale bývalo to i horší. A zase nejspíš bude. Nicméně, ukázalo se, že on nakonec obdarovaný nebyl. Zabránil tomu ten šaman, kterého jsme spolu potkali. Nejspíš věděl, že to na Tuiva stejně nebude fungovat."

„Takže ty jsi prokletá a on podle tebe ne?"

„Přesně tak." Sám pro sebe si pokývl. „A ta kletba se dá zlomit tím, že na tobě bude někomu doopravdy záležet? Jak to?"

Pokrčila jsem rameny. „Možná že je schopný ti vrátit do srdce, to, co jsi ztratil, ten domov, lásku a tak podobně. Upřímně si nejsem jistá, jak to funguje. Nenapadlo se mě na to v kmeni zeptat." Odmlčela jsem se. „Jsem níže postavená než ty, jsem prokletá a ta chyba z minulosti, to, že jsem opustila kmen, mne stále ovlivňuje, ať se snažím toho jakkoli zbavit. Můžeš si najít jakoukoli ženu. Tak proč..."

„Taimi," usmál se a odhalil možná trochu moc špičaté zuby, které mě ale zvláštní způsobem fascinovaly. „Já nikoho nehledám účelově. Řekl jsem si, že dokud mě někdo nezaujme tak jako Meri, budu sám. Ale ty jsi mě zaujala. Koneckonců, i tebe Tuivo zaujal právě proto, že byl jiný, ne snad?"

„Myslíš si, že jsem jiná?" hlesla jsem.

„Ano, ale vnímej to spíše jako výhodu. Máš širší rozhled, poznala jsi i jiný život. I proto vyrážíme do světa za dobrodružstvím. Některé kmeny to nedělají, a mně ten rozhled na jiných dívkách vždy chyběl. A i pokud tam venku byly, tak to nikdy nevnímali tak celistvě jako ty."

Netušila jsem, co mu odpovědět, ale pak jsem zahlédla něco, čeho jsem se tolik bála a zároveň v tom doufala. „Tam," oznámila jsem a ukázala za stěnu z padajícího sněhu. Zamžoural na dvě lidské siluety, které si zřejmě dopřávaly odpočinek, a několik pobíhajících psů. „To jsou oni."

Zhluboka se nadechl. „Snad po mě hned nehodí nůž nebo něco podobného."

Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že to by neudělali. Dojeli jsme k nim v tichosti. Po chvíli nás zpozorovali a jen napjatě čekali. Když jsme dojeli až k nim, Jyrki zdráhavě zvedl ruku na pozdrav. Launo zastavil a s širokým, i když trochu nervózním úsměvem k němu přešel, a chtěl mu položit dlaň na rameno. Jyrki sebou cukl.

„Ne, to je normální," vložil se do toho Tuivo a vrhl na mě vražedný pohled. „Oni se takhle zdraví, jako když podáš ruku." Jyrki nejistě přikývl a nechal Launa, aby pozdrav dokončil.

„Jsem rád, že se setkáváme za lepších okolností než minule," usmál se plavovlasý muž. Jyrki jen přikývl. Launo se otočil k Tuivovi, ale ten zavrtěl hlavou.

„Bez zbytečných řečí. Co tady děláte?" Launo se otočil ke mně. Netušila jsem, jak začít. Přešla jsem k Tuivovi a pohlédla do jeho rozhněvaných očí.

„Jestli nepůjdu s tebou," zašeptala jsem. „Tak umřeš."

Suše se zasmál. „Jo, já vím. Nemůže nás chránit. Počítáme s tím. Věděli jsme, do čeho jdeme. Vrať se domů, Taimi. Pořád se s tebou potkávat už mě unavuje."

„Ne, Tuivo," hlesla jsem. „Jestli tady nebudu, tak zemřeš doopravdy." Sklopila jsem pohled a změnila jazyk. „Řekl mi to ten šaman. Kvůli těm problémům se spánkem. Strhne se lavina a ty nedokážeš zareagovat včas. A zřejmě tě to zasype tak moc, že tě nikdo nezachrání."

„Jo," ušklíbl se. „Milionkrát jsem ti říkal, že osud se dá měnit. A to taky udělám."

Zavrtěla jsem hlavou. Smrti neuteče nikdo, přichází nečekaně. Ale věděla jsem, že to by ho nepřesvědčilo. Bylo potřeba to zkusit z jiné strany. „A Jyrki zemře také." Tuivo sebou trhl. Jmenovaný se zamračil. „Nezvládne to, že budeš pryč a... zabije se." Tuivo pevně stiskl rty a rázně přešel ke svému kamarádovi.

„Slib mi, že to neuděláš," zavrčel a popadl ho za bundu.

Jyrki ho odstrčil. „Kurva. Tak jí věř, právě ti řekla, že umřeš. A s tím, jak na tom jsi, je to dost reálný."

Tuivo sklopil hlavu, a pak přesměroval pohled na mě. „Co chceš dělat?"

„Dovést vás do Aletasa."

„Nechápu, proč to děláš, ale fajn." Ulevilo se mi. „A ty tu děláš co?" Otázka v udgunštině směřovala k Launovi.

„Máme tradici vyrážet za dobrodružstvím, abychom se stali muži," odpověděl. Tuivo jen přikývl.

„Tak fajn. A jak tomu vlastně máš zabránit?" zeptal se mě. „Jenom že tu prostě budeš a ten šaman se bude moct napojit?"

„V podstatě," přikývla jsem.

Povzdechl si. „Nechápu, proč to děláš, ale děkuju." Zarazila jsem se. Nečekala jsem to. „Máte sáně, ale všichni se na ně samozřejmě nevlezeme. Ale můžeme na nich něco vést. Máte s sebou nějaké zásoby a tak?"

„Něco málo," odvětil Launo. „Něco si ulovíme nebo nasbíráme."

„Tomu jsem se chtěl vyhnout," zamračil se Tuivo.

„Proč?" nechápal Launo.

„Prostě..."

„Protože mu to připomíná život v kmeni," vysvětlila jsem. Tuivo na mě vrhl vražedný pohled. Launo trochu zmateně přikývl.

„Za chvilku pojedeme," prohlásil Jyrki a odešel nejspíš za psy. Launo začal přehrabávat naše vaky, nejspíš bezúčelně. Já a Tuivo jsme nevěděli, co dělat, takže jsme tam jen hloupě stáli.

„Pojď se se mnou projít," prohlásil náhle. Byla jsem překvapená, ale poslechla jsem ho. Popošli jsme mlčky několik metrů.

„Co jsi chtěl?" zeptala jsem se dost nervózně.

„Tohle mezi náma musíme vyřešit, jestli máme zase spolupracovat," objasnil. Tušila jsem, že mu to není pochuti, ale měl pravdu. Přikývla jsem. Rozešli jsme se zimní potemnělou krajinou.„Jsi naštvaná kvůli Tähti." Nebyla to otázka, ale konstatování.

Založila jsem si ruce na prsa. „Jistěže. Ty jsi ji neviděl, když se vrátila. Byla tak hrozně ztracená a zklamaná, Tuivo." Viděla jsem na něm, že ho to zamrzelo. V tu chvíli ho část mě chtěla obejmout, ale věděla jsem, že by to neocenil.

„Bylo to pro její dobro."

„Jak toto..."

„Přemýšlej, Taimi. Já jsem věděl, že jí to ublíží, ale odešla by s náma z hor. A co potom? Celý život prožila v kmeni, vždyť..."

„Tak jako já," odvětila jsem.

„Jo. Je mi to líto, fakt, ale bylo to tvoje rozhodnutí," štěkl.

„Byla jsem zamilovaná," namítla jsem.

Rozhodil paže. „Copak já za to můžu?"

„Ne. Ale využil jsi toho." Nazlobil mě a chtěla jsem mu říct všechno, co mám na srdci. „Ale to ty děláš. Prostě necháš lidi, aby si k tobě vytvořili nějaký vztah, aby ti pomohli, a poté je odkopneš."

„Co? Jak jsi..."

„Jako třeba ve Stosse," vychrlila jsem. „V hotelu. Strávil jsi s tou rodinou tolik času, předstíral, jak jsou ti blízcí, jen aby nám dali slevu, a my jsme tam mohli zůstat tak dlouho, jak jsme potřebovali. A kdyby nebylo toho, že se na Jyrkiho přenesla ta kletba, tak by ses tam za nimi nikdy nevrátil."

Chvíli mlčel. „To je tak absurdní. Já to neplánoval," uchechtl se. „Akorát jsem tu nabídku na levnější ubytování vzal, když už se naskytla."

„Neplánoval?" zeptala jsem se s podezřením.

„Ne. Vždyť já jsem ani pořádně nevěděl, jak ten svět funguje. Nevěděl jsem, že něco jako sleva existuje," pokrčil rameny.

„A také," nechtěla jsem se ještě vzdát své pravdy. „Ty dobře víš, co se běžně v kmenech dělá s cizinci. Nezabili by tě, to ne, ale rozhodně by tě nepřijali mezi sebe. Ale ty jsi k nám prostě přišel a všechny přesvědčil."

„No tak promiň, že jsem spadl do rokle," ušklíbl se. Jeho arogantní postoj mě rozčiloval. „Bylo mi osm. I kdybych chtěl, tohle bych tehdy nevymyslel. Já to fakt nedělám schválně, Taimi. Nemanipuluju s lidma. Prostě to tak nějak vychází, že se mi vždycky povede něco navíc získat, ale není to záměr." Zavrtěl hlavou. „To je jedno. Prostě je mi to s Tähti líto, ale myslel jsem to dobře. Nechtěl jsem jí udělat to, co jsem udělal tobě." Zarazila jsem se. Zdálo se, že to myslí upřímně.

„Děkuji za tento rozhovor," špitla jsem jen. Pousmál se. Tiše jsme se vrátili nazpět.

1) Jak si myslíte, že spolu nakonec bude celá čtveřice vycházet? Jak se jejich vzájemné vztahy vyvinou?

2) Co si myslíte o tom, co Taimi Tuivovi vyčetla?