Z pohledu Nicolase

Kde zase je? Říkal jsem si v duchu. Říkala, že tady bude!

Ale potom jsem na to přestal myslet, protože za mnou něco, nebo spíš někdo přistál. Otočil jsem se.

,,Promiň, že jdu pozdě," zašeptala Eleanor a zamávala svými obrovskými křídly.

,,Omluva přijata," jak bych jí něco mohl neodpustit?

Přišla až ke mně a objala mě. Teď už jsem byl vyšší, než ona. Když jsem byl malý, bylo to naopak. Pevně jsem ji stisknul a užíval si každou chvilku, strávenou s ní.

Po chvilce jsem se odtáhnul a podíval se jí do jejích rudých očí. Kdybych ji neznal, její oči by mě asi děsily.

,,Chtěl bych tě o něco poprosit," řekl jsem.

,,A o co?"

,,Mohla bys... Mohla bys... Připravit o život mýho psa?" bylo to pro mně hrozně těžké, říct to.

Teď bydlím sám v jednom domku v lese. Mám doma Československého vlčáka Bena. Už je mu čtrnáct let a je nemocný.

,,Jistě. Jen je to zvláštní. Většinou mě lidé prosí, ať tu danou osobu nebo zvíře nechám být a ušetřím ho," řekla vážným tónem.

,,Jak daleko odtud vlastně bydlíš?" zeptala se, asi po deseti minutách chůze.

,,Ještě tak půl hodiny cesty," odpověděl jsem klidně.

Ela se zastavila. ,,Proč jsi to neřekl hned?"

Zamávala svými křídly a vznesla se nad zem. Natáhla ke mně ruku.

,,Chytni se mě," řekla a usmála se.

Chvilku jsem se na ni jen nechápavě díval, ale potom jsem její ruku chytil. Ona ji pevně stiskla a začala svými černými křídly mávat víc, aby nás oba zvedla ze země. Chytil jsem se jí i druhou rukou a děsil se výšky, která se pod námi zvětšovala. Ela se na mně pobaveně podívala a stoupala ještě výš. Nezdálo se, že by jí moje váha dělala nějaký problém.

Když jsme se ocitli asi deset metrů nad stromy, přestala stoupat.

,,Kam teď?" zeptala se.

,,Rovně. Vidíš támhletu mýtinu?" ukázal jsem bradou na malou mýtinku v lese.

,,Jo, tak se drž," s těmi slovy začala rychle letět dopředu a za chvilku mě postavila do sněhu na mýtince s domkem.

,,Tak pojď," řekl jsem smutně s těžkým srdcem, protože jsem věděl, že sem vlastně vedu toho, kdo mi zabije mého milovaného Bena.

Ale pro něho to bude lepší. Trápí se. A Aleanora to jeho trápení ukončí.

Otevřel jsem dřevěné dveře a první, co jsem uviděl, byl Ben. Ležel na koberci naproti dveřím a díval se na mně smuntým pohledem.

,,Tak tady je," řekl jsem a pokynul rukou směrem k Benovi.

Ela vešla dovnitř a svá křídla k sobě musela přitisknout, jinak by je dveřmi neprotáhla.

Potom se podívala na Bena soucitným pohledem.

,,Bene..." zašeptala a dřepla si k němu.

Jemně ho pohladila po hlavě a Ben krátce zavrtěl ocasem. Potom si z pouzdra u svého stehna vytáhla flétnu. Ještě se na mně podívala a když jsem kývnul na souhlas, přiložila rty k náustku hlavice a začala hrát uklidňující tóny.

Když dohrála, podíval jsem se na Bena. Měl zavřené oči a když jsem mu sáhl na hrudník, nedýchal. Postavil jsem se před Eleanoru a podíval se jí do očí. Počkal jsem, než si flétnu uklidí.

,,Děkuju," zašeptal jsem.

,,Není zač. Je to moje práce," odpověděla šeptem, postavila se a taky se mi podívala do očí.

Mírně jsem se k ní naklonil a ona ztuhla. Ale když jsem svoje rty přitiskl na ty její, zase se uvolnila a polibek mi oplatila.

Mírně jsem se od ní odtáhl a díval se na ni, jak na to zareaguje. Tvářila se vážně a možná trochu překvapeně. Nevydržel jsem to a políbil ji znovu. A ona mi polibky zase začala oplácet.

Chytil jsem ji za její štíhlý pas a přitáhl si ji k sobě. Ona mi prsty obou rukou vjela do vlasů a taky si mě přitiskla blíž.

Cítil jsem, jak mě objala svými křídly a polibky mi začala oplácet rychleji.

Tak je tu další kapitolka. Snad se líbí
Sci-FiVeronika