Doletěla jsem ke ,,svému" stromu a zničeně si lehla na větev. Už se pomalu stmívalo a tak jsem přemýšlela o tom, jestli budu muset zítra někoho připravit o život. Dneska a včera to nebylo nutné, ale zítra bude nějaká stará paní v nemocnici a prý na tom bude hodně špatně. A já nechci, aby trpěla. Takže tam musím být.

Zavřela jsem oči a dala si přes sebe svoje křídla. Poslouchala jsem zpěv zimních ptáčků a čas začal utíkat hrozně rychle. Už jsem skoro spala, když jsem uslyšela přibližující se kroky. Kdo by sem chodil? Všichni lidé se tomuto místu vyhýbají kvůli mně. Kdo by sem šel, když mě tu vidí? Rozhodla jsem se, tomu nevěnovat.

,,Tak tady jsi," uslyšela jsem známý chlapecký hlas.

Cukla jsem sebou a málem jsem přepadla z větve. Ale naštěstí jsem se na ní udržela a podívala se našvaným pohledem Nicolasovi do očí. Až teď jsem si uvědomila, že už je tma.

,,To si ani anděl nemůže dopřát chvilku klidu?" zeptala jsem se ho a otočila se na bok, zády k němu.

,,Ty si anděl?" zeptal se na otázku otázkou.

,,Jo. Ale ten, který zabíjí. Chceš, abych zabila i tebe?" zasmála jsem se.

Obdivovala jsem, že se tady ukázal. Myslela jsem si, že se ode mně bude chtít držet dál. Ale asi ne.

,,Ne," zasmál se taky. ,,Vím, že jsi někde uvnitř hodná. Máš tvrdou slupku, o které děláš, že je neprostupná."

On měl pravdu.

Otočila jsem se a na větvi se posadila. Naklonila jsem mírně hlavu na stranu a podívala se Nicolasovi do očí.

,,Vážně si to o mně myslíš?" usmála jsem se.

Zahřálo mě u srdce, když to řekl. Vždy se mě všichni báli, ale on byl jiný.

,,Ano. Ty přece nemůžeš za to, že jsi dostala takovýto úkol," mluvil jako dospělý člověk.

Usmála jsem se ještě víc a mírně se mi zachvěl spodní ret. Byl to nádherný pocit, slyšet tohle od malého kluka.

Moje křídla byla skoro až po zem, a tak jsem jedno natáhla až k Nickovi. Nechala jsem ho, aby prozkoumal černé peří, které na něm rostlo a ani mi nevadilo, když ke křídlu přitiskl svoji tvář.

,,Už jdi domů, Nicku. Je pozdě," zašeptala jsem a křídlem ho popostrčila směrem do vesnice.

,,Uvidíme se ještě?" zeptal se s nadějí v hlase.

,,Ano."

Nick se radostně otočil a utíkal k vesnici. Cestou se ještě zastavil a zamával mi. Zamávala jsem mu nazpět a ještě ho sledovala, dokud mi nezmizel z dohledu. Potom jsem si zase lehla na větev a za pár minut upadla do hlubokého spánku.

...

Otevřela jsem oči a hned si uvědomila, že mám letět za tou starou babičkou do nemocnice. Zívla jsem, protáhla si křídla a letěla do úplně jiného státu.

Doletěla jsem tam asi za hodinu a něco. Vletěla jsem dveřmi dovnitř do nemocničního pokoje a hned uviděla starou ženu, ležící na posteli. Vůbec jsem nepřemýšlela. Chtěla jsem to mít rychle za sebou. Z pouzdra u pravého stehna jsem vytáhla svoji flétnu a začala hrát. Za chvilku žena přestala dýchat a já si flétnu uklidila zpět.

Vylétla jsem z nemocnice oknem a letěla zpět za Nickem.

Když jsem se blížila k mému oblíbenému stromu, hned jsem uviděla malou postavu pod mou větví.

Přistála jsem za Nicolasem a on si mě všimnul, až když ucítil proud rozvířeného vzduchu, který způsobila má křídla.

Otočil se na mně a usmál se. Já jsem se usmála taky.

,,Co potřebuješ?" zeptala jsem se.

,,Nic. Jen jsem tě chtěl vidět," odpověděl a přišel ke mně blíž.

Chvilku na mně jenom koukal, ale potom mě obejmul. Zaskočilo mě to. Jenom jsem tam stála, ale potom jsem svoje ruce pomalu a opatrně položila na Nickova záda. Po chvilce jsem si dřepla a obejmula ho úplně. Když jsem stála, svoji hlavu měl u mého břicha, takže se objímal špatně.

Tahle chvilka byla pro mně ta první. Protože jsem nikdy neobjala nikoho jiného, než sestru.

,,Jsme kamarádi?" zeptal se, když mě pustil a udělal krok dozadu.

,,Ano, jsme," odpověděla jsem.

Tahle kapča byla asi nudná a o ničem, ale snad to nevadí...
Za každý koment a hlas budu ráda
Sci-FiVeronika 😘