Z maličkého chlapečka, kterému jsem zabila matku, se vyklubal zdravý jedenáctiletý Nicolas.

Abych řekla pravdu, oblíbila jsem si ho. Nikdy neplakal. Všemu se smál a ze smrti otce, kterého jsem nechala zemřít asi před týdnem si nic nedělal.

Neměl žádné kamarády, to kvůli tomu, že mu smrt připadala přirozená a smál se jí.

Rád si hrál v zimě na zamrzlém jezeře vedle vesnice. Bylo obrovské a Nick se domů vždy vracel až pozdě večer, kdy už byla tma a nebylo vidět ani na krok. On mě ještě nikdy nepoznal. Vždy jsem si dávala pozor, aby mě neviděl. Se všemi lidmi z vesnice jsem se domluvila, aby mu o mně neříkali. Přece si můžu dopřád jednou štěstí, aby se mně někdo nebál a nemyslel si o mně všechno špatné. No ne?

Teď jsem stála za kmenem jedné vrby u jezera a sledovala Nicolase, jak se klouže v kožených botech po ledě. Když se přiznám... trochu jsem se o něj bála. Sice byla polovina prosince, ale bylo těsně nad nulou. Sníh pomalu roztával a led byl tenčí a tenčí...

Pořád jsem sledovala led pod jeho botami. Jako bych čekala, že pod ním každou chvilkou praskne a Nick zmizí někde ve studené vodě.

Snažila jsem se na to nemyslet. Odvrátila jsem se od něj a zády se opřela o strom. Křídla jsem dala okolo sebe, aby na mně tolik nefoukal studený vítr.

Flétnu, kterou jsem celou dobu svírala v pravé ruce, jsem si schovala do podélného pouzdra a jednu stranu připevnila k pásku nad mým kolenem a druhou k pásku okolo pasu. Opřela jsem si i hlavu o strom a vydechla. Od úst se mi zvednul obláček páry, který se postupně začal vytrácet. Na levém křídle jsem ucítila studený vítr a zatřásla jsem se. Založila jsem si ruce na prsou a snažila jsem se nějak zahřát.

A potom jsem ztuhla, protože jsem uslyšela prasknutí ledu. Srovnala jsem si křídla na zádech a vykoukla zpoza stromu.

Nicolas byl ke mně otočený zády a ruce měl napřažené do boku, jako by se snažil udržet rovnováhu. Podívala jsem se na led pod ním.

Byl prasklý! Směrem od Nicka se začaly rozšiřovat praskliny do všech stran jezera. Nick se správně snažil zůstat v klidu, ale mohl by se alespoň snažit odtamtud dostat!

Když mu pod levou nohou led prasknul ještě víc, nevydržela jsem to. Musela jsem přece něco udělat! Roztáhla jsem křídla a co nejrychleji k Nickovi letěla.

Chytila jsem ho pod pažemi zrovna, když se pod ním led probořil. Nebyla jsem zvyklá, nosit o necelých padesát kilo víc, a tak jsem se snažila svými křídly mávat co nejvíc, abych se vznesla výš. Ale nakonec jsem si na tu váhu navíc zvykla. V pořádku jsem Nicolase dopravila až na břeh a tam ho postavila na zem. Už jsem se na něho ani nepodívala a letěla pryč.

,,Co jsi zač?" zeptal se mě a musel překřičet vítr.

Zastavila jsem se, ale pořád jsem k němu byla otočená zády. Pokrčila jsem nohy a ještě zamávala křídly, abych byla výš.

,,Kdybych ti to řekla, už bys mě nikdy nechtěl vidět," odpověděla jsem a upírala pohled někam před sebe.

,,A proč? Mám pocit, že jsem tě už někdy viděl..."

,,Viděl," potvrdila jsem. ,,Ale byl jsi malý."

,,Kdo jsi? Zachránila jsi mi život. Proč bych tě už neměl chtít vidět?"

Povzdechla jsem si a otočila se k němu čelem. Z výšky jsem na něho shlédla a snažila se o kamenný výraz.

,,Jsem Eleanora," odpověděla jsem nakonec.

,,Pojď dolů. Vždyť je tvoje jméno normální. Nevím, čeho se bojíš," rozhodil rukama.

,,Já se nebojím ničeho," odsekla jsem tvrdě. ,,Kdybys věděl, kdo doopravdy jsem, bál by ses ty."

,,A proč?"

Trochu mě to začalo štvát. Ano, možná jsem obdivovala, že ze všeho má radost a ničeho se nebojí. Ale tohle bylo příliš. Měla jsem pokušení ho vyděsit. Aby ze mě měl respekt. Chtěla jsem mu říct, jaká uvnitř jsem. Pevná slupka bez duše, kterou sytí jen zabíjení a smrt ostatních.

Pomalu jsem se začala snášet k zemi. Když se moje kozačky zabořily do mokrého sněhu, hořce jsem se ušklíbla.

,,Víš, jak mi říkají všichni lidé na téhle planetě?" zeptala jsem se a začala okolo něho kroužit.

Křídla jsem měla roztažená, abych se zdála být větší, mocnější a silnější.

,,Ne. Jak? Neříkají ti snad jménem?" nechápal.

Zasmála jsem se. ,,Ne, neříkají, hlupáčku. Říkají mi Smrt."

Usmála jsem se. Konečně jsem ucítila, že se něco v něm změnilo. Že by strach? Nebo alespoň respekt?

,,Ale... Ale proč ti tak říkají?" couvnul ode mně.

,,Víš... Ten den, kdy jsi mě potkal poprvé... Pamatuješ si na tu skladbu, kterou jsem zahrála tvé nemocné matce?" usmívala jsem se a ještě víc roztáhla křídla.

,,A-ano. Nic hezčího jsem tou dobou ještě ne-neslyšel," zakoktal.

,,Tak tou jsem ji zabila. A před pár týdny jsem ti podobnou skladbou zabila otce," řekla jsem ledovým hlasem a křídlem si Nicolase přisunula blíž k sobě. ,,Už víš, proč mi tak říkají?"

Ucítila jsem jeho strach. Přímo z něj vycházel a naplňoval okolní vzduch. Uvědomila jsem si, co jsem mu řekla. Přece jsem nechtěla, aby se mě bál.

Svůj zlý úsměv jsem proměnila v zoufalý obličej. Křídlo jsem povolila a dovolila Nickovi, aby ode mně odklopýtal dál.

,,Jsem zrůda..." zašeptala jsem. ,,Jsem zrůda!" vykřikla jsem a jedním mocným máchnutím křídel jsem byla tři metry nad zemí.

Letěla jsem pryč. Všechno jsem zkazila. Všechno! I ten poslední člověk, který se mě nebál se mě teď bojí. A kdo to způsobil? Já!!!

Tak je tu druhá kapitola. Je trochu delší, ale snad to nevadí. Doufám, že se líbila. Za každý vote i koment budu jenom ráda

Sci-FiVeronika