POV: Jimin

Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem se přinutit k soustředění.

Jako bych snad přestával vnímat všechno okolo sebe a tělo mě nedokázalo poslouchat.

Cítil jsem jen stále narůstající únavu.

Byla pravda, že jsem trávil v sále poslední dobou mnohem více času než obvykle. I Hobi již o mě začínal mít starost.

Já však tanec potřeboval a potřeboval jsem se především připravit na brzké vystoupení, které mohlo značně ovlivnit mou budoucnost.

Dřel jsem tedy na sobě víc než obvykle.

Pomáhalo mi to i lépe vstřebat rozchod s Miou.

Sice jsme se rozešli v dobrém a oba jsme se shodli, že by to nikam nevedlo, avšak stále jsem se bál, zda celá ta situace mezi námi nevytvoří blok.

Doufal jsem, že se budeme nadále vídat a udržovat přátelský vztah. Měl jsem ji totiž jako člověka neskutečně rád.

Už jsme se však několik dní neviděli, ani si nenapsali, kvůli čemuž jsem začínal být trochu nervózní.

Samozřejmě teď potřebujeme každý chvíli pro sebe... jen doufám, že se z chvíle nastane věčnost...

,,Hej Parku, soustřeď se," zavrčel na mě spolužák, když jsem již po několikáté popletl krok.

Lektor dvakrát zatleskal, čímž utnul hudbu.

Sakra.

Najednou se všude rozprostřelo ticho. Slyšet bylo jen naše hlasité oddechování.

,,Vypadá to, že dnes není váš den, pane Parku," promluvil na mě příkře.

Uslyšel jsem několik tichých uchechtnutí.

,,O-omlouvám se," pípl jsem.

Starší muž, jenž si mě několikrát projel ostře pohledem, nespokojeně zamlaskal.

,,Pokud chcete prorazit, nemůžete si dovolit upustit ze své ostražitosti, byť jen na moment. Doufám, že si to uvědomujete."

Byl jsem tak moc unavený...

,,Ano, pane."

Zadíval se mi přímo do očí.

,,Pamatujte, jedna jediná chybička vám dokáže zničit život," z jeho hlasu se mi zježily chlupy po celém těle.

Bylo mi na zvracení.

,,Do práce!"

Opět tleskl, načež se sálem rozezněla teskná hudba.

Automaticky jsem se začal pohybovat do jejího rytmu.

Žádné emoce jsem však necítil.

Vše bylo rozmazané.

A rozmazaným už zůstalo...

Najednou hudba ustala, rozhostilo se naprosté ticho. Mé tělo bylo překvapivě volné a lehké jako pírko.

Došlo mi, proč byl můj zrak nyní tak rozmazaný... byl jsem pod vodou.

Všechna ta nevolnost ze mě rázem vyprchala.

Ucítil jsem, jak se mi na tváři usadil úsměv.

Konečně klid. Domov.

A já klesal do čím dál větší hloubky...

,,Jimine?" ozval se Hobiho hlas, díky kterému se veškerá voda vypařila.

Došlo mi, že se nacházím ve své posteli. Chvíli jsem jen zmateně mžoural.

Musel se mi smíchat sen spolu se vzpomínkami.

Natočil jsem hlavu na stranu, abych spatřil Hobiho, jak si mě starostlivě prohlíží.

,,Minnie, je ti dobře? Jsi strašně bledý."

Usmál jsem se na něj. ,,Jsem v pořádku," odpověděl jsem mu tiše, ,,kolik je hodin?"

Na tváři mu hrál stále starostlivý výraz. ,,Je půl osmé, fakt se cítíš dobře?"

,,Jo, je mi... půl osmé?!" Okamžitě jsem se podíval na mobil.

,,Sakra," zavrčel jsem a vystřelil z postele. Měl jsem dneska ranní, tudíž jsem měl být v práci nejpozději těsně před osmou. ,,Jak to, že mi nezvonil budík?!" Uháněl jsem do koupelny.

,,No, vlastně jsem ho slyšel, ale nejspíš tě nevzbudil," přišel za mnou Hobi, zatímco já si agresivně čistil zuby.  

,,Jimine, promluvíme si, jak se vrátíš z práce? Připravím večeři," promluvil poněkud nejistě.

Na chvíli jsem se zarazil, než jsem vyplivl pastu do umyvadla.

,,Budu rád, vlastně jsem ti to chtěl sám nabídnout." Usmál jsem se na něj do zrcadla, na což mi sám úsměv oplatil. Ve vzduchu však byla stále cítit jistá rozpačitost.

Čekal jsem celou dobu právě na ten okamžik, kdy si mě Hobi opět pustí k tělu. I když to trvalo jen pár dnů, připadalo mi to jako věčnost. Byla pravda, že si musíme některé věci zkrátka vyjasnit, jelikož nám leží v žaludku.

Měli jsme toho už tak dost za sebou, nesmíme se přece nechat jen tak rozhodit.

Stále jsem na Hobiho přiblble koukal do zrcadla, než promluvil: ,,Jimine, nespěcháš?"

,,A jo! Do prdele!" vyletěl jsem z koupelny do pokoje, zatímco se bytem rozezněl Hobiho smích, který mě zahřál na srdci.

V rychlosti jsem se převlékl, pobral všechny potřebné věci a vyrazil na autobus.

Po cestě mi zavibroval telefon. Podíval jsem se na displej a zjistil, že mi přišla SMS od Mii.

Ahoj Chime, mohl by ses dneska za mnou stavit do kavárny? Chtěla bych s tebou něco probrat...

Svraštil jsem zamyšleně obočí a uchechtl se.

Bylo zajímavé, jak se s Hobim neměli v lásce, přitom byli někdy propojení víc, než by kdo čekal.

Můžu, ale jen na chvíli, dorazil bych nějak po šesté. Naťukal jsem při rychlé chůzi, načež jsem mobil schoval zpět do kapsy a rozběhl se směrem k autobusové zastávce.

Koleno lehce protestovalo, ale snažil jsem se to ignorovat.

V hlavě se mi rojilo čím dál víc myšlenek. Zajímalo mě, o čem chce se mnou Mia mluvit. Taky jsem se nemohl ubránit obavám z večeře s Hobim, i když jsem doufal, že vše půjde dobře.

,,Dneska se nudit nebudeš, Jimine," řekl jsem si pro sebe, jakmile jsem doběhl na zastávku.

Ještě jsem se vydýchával z krátkého sprintu, když mi najednou hlavou problikl obrázek černé labutě.

Co to sakra znamená?!?!

Už nějakou dobu mě ten výjev pronásleduje a já absolutně nevím proč. Začínám být z toho už zoufalý. Snažil jsem si to s něčím spojit, ale bez úspěchu, nic nedávalo smyl.

Jen jsem došel k závěru, že se mi labuť začala zjevovat po tom večeru, kdy jsme s Miou popíjeli, ale moc jsem nevěděl, co si z toho přesně vzít.

To jako už nemám pít gin??? Nikdy dřív mi nic takového nezpůsobil...

Z myšlenek mě probral přijíždějící autobus, do kterého jsem bez prodlení nastoupil. Zbytek cesty jsem se snažil jen soustředit na ubíhající krajinu.

....

POV: 3. osoba

Mia se po přečtení zprávy usmála a schovala mobil zpátky do kapsy.

Těšila se, až Jimina uvidí a taky se těšila, až mu poví, co se jí dnes přihodilo.

Původně měla v plánu zkusit načít opět to věčné téma Hoseok, který jí pil neskutčně krev svým chováním.

Plán se však trochu změnil.

Její pohled padl zpět na vizitku, kterou třímala v ruce. S úsměvem si prohlížela elegantně linoucí se, černé písmo. 

Majitel této vizitky jen před pár vteřinami opustil kavárnu s mnohem lepší náladou, než když do ní vešel. A překvapivě za to nemohla pouze káva...

...

Tak po dlouhé době další kapitolka ^^
Omlouvám se za tu hroznou nepravidelnost, budu se snažit polepšit, opravdu ^^

Doufám, že vás příběh zatím moc nenudí, jak už jsem dříve zmínila, hodně tady improvizuji xD

Každopádně, má úžasná parabatai má dneska narozeniny!!

Takže všechno nejlepší mjaSarosi !! <3 <3 <3
Snad se ti dnešní dílek líbil a budu se pro tebe snažit přidat co nejdříve další :*