POV: Jimin

Tak jak jsi na tom? Kdy tě mám čekat? Pípala mi jedna zpráva za druhou, což mi automaticky připomnělo Miin výrok o Hobim jakožto milenci a rodiči. Zavrtěl jsem hlavou.

10 minut  - odepsal jsem stroze.

Byl jsem ze všeho stále rozpolcený. Jakmile jsem přijel, chvíli jsem ještě stál před budovou a několikrát se zhluboka nadechl, než jsem vešel dovnitř. Samotná jízda výtahem utekla neskutečně rychle.

Když jsem vešel do bytu, praštila mě do nosu vůně čerstvě uvařeného jídla. Jednu věc nemůžu popřít, Hobi byl opravdu skvělý kuchař.

,,No ahoj! Kde jsi tak dlouho?" ozval se jeho hlas z kuchyně, načež se po chvíli jeho hlava vynořila zpoza dveří.

,,Po práci jsem musel ještě někam zajít," odpověděl jsem neurčitě, sundávaje si bundu, ,,promiň za zpoždění."

,,Nic se neděje," řekl se svým obvyklým úsměvem a vydal se zpět do kuchyně. ,,Večeři jsem dal právě na stůl."

Jakmile jsem vešel za ním, nestačil jsem se divit, kolik jídla bylo přede mnou. Smažené krevety, kopce rýže, zelenina, sushi, grilovaný losos, smažené kuřecí kousky... Nemohl jsem se na tu nádheru vynadívat. 

Uslyšel jsem, jak se Hobi uchechtl. ,,Chystáš se snad jíst jen očima?" 

,,Páni, ty jsi úžasný! Vždyť to budeme jíst ještě tak týden!" pravil jsem, aniž bych od stolu zvedl pohled.

Ucítil jsem ve svých vlasech dotek, jak mě Hobi začal hladit po hlavě. V té chvíli jsem ztuhl.

,,Tak se do toho dáme, ne?" pobídl mě se stále širokým úsměvem.

,,J-jasně, jen si skočím umýt ruce," řekl jsem, načež jsem od něj odstoupil a zamířil do koupelny. Chvíli jsem se jen skláněl nad umyvadlem a pozoroval tekoucí vodu.

Mia mě opravdu svými slovy rozhodila. Hobi přece jen byl kontaktní osoba a můj dlouholetý přítel, nebudu se snad pozastavovat nad vším, co udělá...

Opláchl jsem si obličej a vyrazil zpátky do kuchyně, kde již Hobi trpělivě seděl u stolu. Jakmile mě uviděl, zářivě se usmál. ,,Tak šup, už jsem ti naložil na talíř," vyzval mě.

Taky jsem se na něj usmál a přisedl si. ,,Všechno to vypadá tak skvěle," obdivoval jsem jeho práci.

,,Tak, snad to bude skvěle i chutnat," řekl, přičemž mi podal hůlky.

,,No jasně, že jo! Od tebe vždycky všechno chutná výborně!" pochválil jsem jej upřímně.

Rozšířil svůj úsměv a tiše poděkoval. Popřáli jsme si dobrou chuť, načež jsme se pustili do jídla. Oblizoval jsem se až za ušima. Bylo to neskutečně dobré.

,,Kam jsi vlastně šel po práci?" zeptal se.

Ustal jsem v jídle a pomalu polkl. Chvíli jsem zvažoval své možnosti, ale nakonec jsem se rozhodl, že upřímnost bude nejlepší.

,,Byl jsem za Miou, něco pro mě měla," řekl jsem s větším klidem, než jsem cítil.

Jeho úsměv povadl. ,,Aha." Čekal jsem, jestli z něj ještě něco vypadne, ale oba jsme jen tiše pokračovali v jídle.

,,Co na ní pořád vidíš?" vyhrkl najednou.

,,Cože?"

,,Proč se s ní vůbec bavíš? Copak ti už tak dost neublížila?" zvýšil hlas.

Silně jsem sevřel hůlky ve své ruce.

,,Mia mi ničím nikdy neublížila," prohlásil jsem zcela rozhodně a zadíval se Hobimu přímo do očí. Upřený pohled mi oplácel. ,,Můžeš mi teda prosím vysvětlit, co přesně proti ní máš a proč ti tak vadí?" rozhodl jsem se zeptat napřímo.

Uchechtl se. ,,Proč? Možná proto, že si tě úplně omotala kolem prstu? Že máš koleno v háji kvůli ní a i přesto tě jen tak opustila?! Nebo to, že se ráčila opět objevit a dělá vesele jako by se nic nestalo?! Tyhle důvody ti snad nestačí?!" Byl tak moc naštvaný, nechápal jsem to...

,,Nic z toho není pravda!" zvýšil jsem hlas pro změnu já, čímž jsem Hobiho zarazil. ,,Jak si tohle vůbec můžeš myslet?"

,,Nejsem slepý, na rozdíl od někoho," řekl způsobem jako by konstatoval nějaký jasný fakt.

Práskl jsem hůlkami o stůl, až Hobi vedle mě nadskočil. Sám sebe jsem pomalu nepoznával. Cítil jsem však, že mám už všeho opravdu dost.

,,Ty Miu vůbec neznáš a ani ses ji poznat nesnažil!" vytknul jsem mu. ,,Ty mi tady budeš mluvit o tom, kdo z nás je slepý?! Vždyť jsi ji nesnášel už ve chvíli, co jsem se o ní poprvé zmínil, tak se přestaň vymlouvat na moje zranění!" 

Nic mi na to neřekl, jen na mě šokovaně zíral. Zhluboka jsem se nadechl, abych se trochu uklidnil.

Všechna tahle zášť musí už skončit.

,,Moc dobře víš, že úraz jsem si způsobil tak maximálně já sám svou nedbalostí. Uznávám, že to, že jsme se tehdy s Miou rozešli mi taky rozhodilo myšlenky, jenže to spousta dalších věcí. Nakonec byla jen má chyba, že jsem se přepínal." S tímto faktem bylo pro mě zprvu těžké se vypořádat, ale nyní jsem s tím byl více smířený. Nic jiného totiž nezbývalo.

,,To, že Mia odjela pak za rodiči jsem bral svým způsobem jako štěstí, hlavně proto, že mě nemusela vidět ve stavu, v jakém jsi mě zažil ty." Na chvíli jsem se odmlčel. Pocítil jsem, jak se mi slzy hrnou do očí. Stále jsem cítil ze sebe znechucení.

,,Nevím, jak bych ti vynahradil všechny ty chvíle, kdy ses musel neskutečně bát, kdy jsi musel být tak moc naštvaný a frustrovaný, kdy ses mě přes všechny ty hrozné pocity snažil stále povzbudit a uklidnit. Opravdu mě to mrzí. Ale pochop, že alespoň Miu jsem toho chtěl ušetřit, jelikož by si pak o to víc vyčítala, že tu pro mě nebyla a to já opravdu nechci." Díval jsem se přímo na Hobiho, který měl nečitelný pohled.

,,Nic jsem jí neřekl, protože mi na ní záleží. Ale záleží mi taky na tobě. Mia je dobrý člověk, přináší mi do života stejnou radost jako ty, copak to nechápeš?"

,,Výborný, takže ty ji ušetříš a pak si s ní jdeš ještě vesele chlastat," prskl najednou.

Cítil jsem, jak ve mně vře vztek.

,,Tak jsem s ní šel na pár drinků! Kolikrát ti mám říkat, že to byla úplně jiná situace?? Celou dobu byla se mnou, psal jsem ti zprávu. Uznávám, že byla opravdu blbost si vypínat mobil, ale nebyl jsem sám! To si jako už nikdy nebudu moct vyjít s někým do baru?!"

,,A proč jsi nešel se mnou?!" vykřikl.

Zaraženě jsem se na něj koukal. ,,Cože?"

,,Proč jsi šel s ní a ne se mnou?" zopakoval.

,,T-to myslíš vážně? To je ten problém?" Přikryl jsem si rukama tvář a začal se frustrovaně smát. Když jsem přestal, zhluboka jsem se nadechl. ,,Takže tu jde celou dobu jen o to, že žárlíš?"

Hobi se zamračil. Byl takový nezvyk ho takto vidět. ,,Ne, jde tu o to, že si necháš ničit život někým jako je ona a to prostě nedopustím."

,,Uvědomuješ si, že nejsi můj rodič?? Nerozhoduješ za mě a nemáš nejmenší právo mi kecat do života!"

,,Jistě, chápu, na to mám právo vlastně jen tehdy, když se válíš ožralej v hospodě! Tehdy jsem ti teprve dobrej!"

Několik slz mi začalo stékat po tváři. ,,T-tohle si opravdu myslíš?" zeptal jsem se tiše.

Hobi se najednou zarazil. ,,Počkej Minnie, já nemyslel jsem to-"

,,Jdu se projít," přerušil jsem jej a vstal od stolu. Ucítil jsem sevření kolem své ruky.

,,Počkej Minnie, nikam nechoď prosím, už je pozdě," jeho hlas zněl nyní tak něžně a křehce.

Vysmýkl jsem se mu. ,,Mobil mám u sebe," prohlásil jsem úsečně, načež jsem se co nejrychleji oblékl, obul a vyběhl ven, nedbaje Hobiho přemlouvání.

Běžel jsem chladnou nocí, dokud se koleno rázně neozvalo, že má dost. Opřený o nohy jsem se chvíli vydýchával, než jsem se rozkoukal kolem sebe. Došlo mi, že jsem doběhl do malého parčíku. Našel jsem si tedy lavičku, na kterou jsem si sedl a přitáhl si kolena k tělu.

Chvíli jsem jen zíral před sebe, než se mi z očí začaly opět hrnout slzy. Připadal jsem si tak neskutečně uboze. Byl jsem vděčný, že je venku chlad, který mě alespoň trochu uklidňoval.

Mobil mi začal všelijak pípat, což se dalo poněkud s těží ignorovat. Vytáhl jsem jej, přičemž jsem zjistil, že mi Hobi poslal spoustu zpráv. Rozhodl jsem se je však ignorovat a raději vypnul upozornění. Nechtěl jsem s ním mluvit.

Položil jsem si hlavu na kolena. V mysli mi stále rezonovala jeho slova... a taky Miina. Všemožný shluk jejich hlasů mě postupně pohlcoval. 

,,Říkala jsem, že tu něco pro tebe mám,"  ozvalo se mi ve vzpomínce Miino prohlášení. Zvedl jsem prudce hlavu a zadíval se do tmy před sebou. Pomalu jsem sáhl do kapsy u bundy, odkud jsem vytáhl malou vizitku. Znovu, tentokrát důsledněji jsem si prohlédl černě linoucí se písmo. Bad Bunny. ,,Máš u něj dodělaný návrh."

,,Jaký návrh?" zamumlal jsem si pro sebe zamyšleně. 

Nedalo mi to. Vzal jsem si opět telefon a naťukal z vizitky uživatelské jméno do hledáčku instagramu. Nalezený profil jsem rozklikl, načež se objevilo spoustu obrázků všemožných tetování. Musel jsem uznat, že mi je ten styl velmi sympatický. Byla to krásná díla, jasně provedená s precizností a láskou, přičemž z některých jako by čišel sám život.

,,O důvod víc se mu ozvat."

Mé prsty začaly samovolně psát zprávu. Zdravím, tady Park Jimin, kamarádka z kavárny mi předala vzkaz, že pro mě máte hotový návrh...

Žádost odeslána.

...

Ahojky, máte se dobře? <3  

Tento týden byly opět komplikace, tak doufám, že ten příští už bude bez problémů xD

Snad se dnešní kapitolka líbila :) Brzy se konečně Jimin s Jungkookem setkají, na což se doufám těšíte stejně jako já <3 

Moc děkuji za každé přečtení, hlas, či komentář <3  Pokud máte nějaké připomínky, poznámky, sem s nimi <3

Mějte se krásně a buďte zdraví <3