POV: Jimin

Pomalu, ale jistě se schylovalo k bouři. Nebe bylo pochmurně šedivé a pláž zela prázdnotou.

Pouze já sám zanechával stopy v hebkém písku.

Mé kroky směřovaly postupně blíže k té divoké, nepoddajné vodě.

Za slunečného dne byla jasná a jiskřivá. Nyní však odrážela onu nebeskou pochmurnost.

Šel jsem stále blíž, dokud vlny nezačaly bičovat má bosá chodidla.

Připravoval jsem se na studený záchvěv, ovšem k mému překvapení byla voda příjemně hřejivá.

Rozhlédl jsem se kolem. 

Nekonečná rozprostřenost moře naprosto pohltila mou mysl.

Bylo to tak neuvěřitelně uklidňující.

Ani jsem si neuvědomil, že se mé nohy pohnuly vpřed a já postupoval stále hlouběji.

Bylo čím dál těžší udržet rovnováhu kvůli divokým vlnám, které bez milosti nabíraly na intenzitě.

Zhluboka jsem se nadechl a dobrovolně se nechal spolknout mořskou vodní masou.

Byl jsem jako papírová vlaštovka, vydána napospas krutým, větrným proudům.

Nechal jsem vodu, aby si se mnou hrála. Nijak jsem se nebránil.

Světlo hladiny se postupně vytrácelo a nahradila jej rozrůstající se temnota.

Docházel mi dech, avšak paniku jsem nepociťoval. 

Jako by všechny strasti zmizely.

Byl jsem ve hřejivém objetí samotného ticha.

Naplněn klidem.

Tento pocit mi však naprosto zničil zvuk budíku.

Opět se mi zdál ten sen.

Sen o moři.

Vždy začínal i končil stejně.

A jako vždy mi bylo do pláče, když jsem si uvědomil, že to nebyla skutečnost.

Možná jsem divný a nejspíš by si někdo myslel, že mi přeskočilo, když si přeji, aby byl takový sen skutečností. 

Jenže já si nemohl pomoct. Šlo o ten nádherný pocit, jejž jsem v něm zažíval.

Jako bych našel svůj domov... a sám sebe.

Uplynulo spoustu času od chvíle, kdy jsem se tak cítil naposled.

Tehdy mělo vše smysl.

Nyní si připadám, jako bych žil život někoho jiného.

Nedokážu jít do hloubky, kloužu jen po povrchu.

Cítím se zkrátka zvláštně utlumený. Jako bych vše vnímal z dálky, rozmazaně.

Je těžké to popsat. 

Ještě chvíli jsem zíral na čistě bílý strop, než jsem se donutil se vyhrabat z postele.

,,Dobré ráno, Minnie," pozdravil mě energicky v kuchyni můj spolubydlící, jako každé ráno.

,,Dobré," odpověděl jsem mu tiše, myšlenkami stále ve snu.

,,Už zase?" zeptal se a já k němu stočil svůj pohled. 

Připravoval palačinky, které postupně skládal na talíř.

,,Co zase?" koukal jsem na něj zmateně.

On pouze zavrtěl hlavou. ,,Zase máš ten výraz."

,,Jaký výraz?" optal jsem se, zatímco jsem usedal k jídelnímu stolu.

,,Výraz typu: ztratil jsem svého nejmilejšího plyšáka," vysvětlil, dodělávaje poslední kousky sladkého těsta.

,,Zdálo se ti o tamtom?" optal se starostlivě. 

Nikomu jsem o svém zvláštním snu neřekl, pouze jemu.

S Hoseokem se známe již dlouho. Ze všech lidí, co znám, věřím nejvíce právě jemu.

Přesto jsem mu ale neřekl celou pravdu. Popsal jsem mu jen průběh scenérie, nikoliv své pocity.

Nemyslím si, že by to pochopil. Sám jsem tomu úplně nerozuměl.

Navíc bych mu nejspíše přidělal jen další starosti, což bych opravdu nerad.

Otočil se na mě s palačinkami v ruce a svým pohledem vyžadoval odpověď.

Pouze jsem kladně zakýval hlavou, načež jsem upřel zrak na prázdný stůl.

Hobi si nad tím povzdechl. ,,Líbí se mi to čím dál míň, Jimine. Přijde mi, že se ti ten sen dostal až moc pod kůži."

Položil přede mě hotové palačinky spolu s marmeládou, za což jsem mu tiše poděkoval.

Abych byl upřímný, nikdy předtím jsem moc nesnídal, ale od té doby, co bydlím spolu s Hoseokem se hodně věcí změnilo.

Vždy trval na tom, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne a neměla by se vynechávat.

Každé ráno tedy něco malého přichystal, i když spěchal do školy, či na brigádu. Vždy si našel čas.

Už jen kvůli jeho snaze a pozornosti, jsem se snídat přinutil. Chvíli mi trvalo než jsem si zvykl, ale nakonec se podařilo.  

Nyní to beru jako svou rutinu, kterou bych jen tak neporušil.

S touto myšlenkou jsem se s chutí zakousl do sladké palačinky.

,,Možná bys s tím měl za někým zajít," řekl zamyšleně. 

,,Za kým prosím tě?" zamumlal jsem s plnou pusou, po které mi začala téct marmeláda.

Hobi se okamžitě nahnul, a svým prstem ji něžně setřel.

Trochu mě to zarazilo.

Jako by si sám uvědomil, co udělal, zastavil se v pohybu a vykulil na mě oči.

,,Ehm p-promiň mi to. J-já jen... připomněls mi ji," zamumlal tiše, načež sklopil svůj pohled.

Atmosféra se okamžitě změnila.

Hoseok byl jeden z těch lidí, kteří se navenek neustále usmívali, ovšem uvnitř sebe měl pohřbeno velké množství nočních můr. 

Jednu z nich si nosil přímo na srdci. 

Jeho malou sestřičku.

Srazilo ji auto, když byla na cestě ze školy domů. Řidič od nehody ujel a do teď se bohužel nenašel.

Její život byl ukončen v pouhých dvanácti letech.

Hobi byl tehdy v prvním ročníku střední školy, kde jsme se také poznali.

Byla to pro něj neskutečná rána.

Pamatuji si to období stále živě, až do děsivě nejmenších detailů.

Snažil jsem se mu ulehčit, být mu na blízku, když potřeboval.

Snažil jsem se, aby svůj smutek předal mně.

Taková rána se však nezahojila, ani nezahojí. Zůstane již navždy.

Neviditelná, přesto nejvíc bolestivá.

Společně jsme toto období nakonec překonali, i když si stále nosíme s sebou stín.

Tehdy jsme se s Hoseokem více sblížili a stali se nerozlučnými přáteli, kterými jsme i dnes. 

Byl jsem pro něj tou dobou největší oporou a on se stal tou mou o pár let později, když jsem byl na dně.

Možná ještě nyní stále jsem...

,,To je v pořádku, děkuji. Nechceš zajít dneska večer ven, něco podniknout?" zeptal jsem se, ve snaze změnit téma.

,,Promiň, ale mám směnu až do noci," odpověděl s omluvným výrazem ve tváři.

,,To sis zase vzal práci na víkend? Vždyť už musíš mít na důchod dávno našetřené." Nafoukl jsem nespokojeně tváře.

On mě obdaroval zářivým úsměvem. ,,Nevydělávám si na důchod, ale na něco jiného," řekl tajemně.

,,Na co?" zeptal jsem se zvědavě.

,,Hmm, to bude překvapení," odpověděl, načež mi rukou rozcuchal vlasy a šel odnést svůj prázdný talíř do dřezu. 

S úsměvem jsem ho sledoval a opět se zakousl do palačinky.

,,Co tedy podnikneš?" zajímal se, umývaje nádobí.

Pokrčil jsem rameny. ,,Nejspíš zajdu za Miou do kavárny a pak se uvidí."

Mia je má dobrá kamarádka, kterou jsem poznal na vysoké. Chvíli jsme spolu chodili, ovšem neklapalo nám to a rozhodli jsme se, že bude nejlepší se rozejít.

Vše jsme si vyjasnili a jsme spolu za dobře, za což jsem moc rád.

Hobi Miu zprvu neměl v lásce, do teď přesně netuším proč, ale nyní už spolu vychází lépe. 

Tedy občas...

Hoseokovi se mihl přes tvář zvláštní stín, ovšem hned jej nahradil úsměvem.

,,Dobře, hlavně se pak večer nikde sám netoulej," řekl vážným hlasem.

,,Jasně ,,mami"," prohlásil jsem s úšklebkem na tváři.

Hobi se omluvně usmál, načež se rozloučil a vyrazil do práce.

Zůstal jsem sám.

Sám v ohlušujícím tichu.