POV: Jungkook

,,Jeeee, supeeeeer, ještě tu někdo je, mohl bys nám něco vytetovat, prosííííím?" požádala se psíma očima, zatímco ten kluk na mě pouze koukal s rudnoucími tvářemi.

Nezmohl jsem se na slovo, jen jsem na ně zíral jako na zjevení.

,,Mlčení znamená souhlas, víš o tom, fešáku?" spustila opět ta holka, načež na mě mrkla.

Zmateně jsem nakrčil obočí.

Snad nemyslí vážně, že teď chtějí kérku!

,,Hele, tak aby bylo jasno, nemyslím, že je zrovna dobrý ná..."

,,Jo jasně, díky, jsi zlatíčko," přerušila mě, popadla toho kluka a jen tak se prosmekli kolem mě dovnitř, zatímco já stál zaraženě na místě.

To se mi snad vážně jenom zdá!

Otočil jsem se a vydal se dovnitř za nimi.

,,Co si jako myslíte, že děláte?!" zvýšil jsem už frustrovaně hlas na ty dva, kteří se mi již vesele procházeli po studiu. 

,,Jdeme ti udělat kšeft století, fešáku," podotkla, ukazujíc na mě prstem, přičemž se snažila udržet jakž takž rovnováhu.

Začal jsem si prsty masírovat kořen nosu.

Co jsem komu udělal?

Lidem prostě nikdy neporozumím.

Jeden se na mě po dlouhé domluvě vykašle a v další chvíli tu mám nacpané dva opilé teenagery...

,,P-promiň, nechceme tě obtěžovat," ozval se najednou tenký hlásek.

Zvedl jsem pohled a spatřil toho blonďáčka, jak na mě upřeně kouká z pod přivřených víček, snaže se nejspíš zaostřit zrak.

Musel jsem potlačit touhu se zasmát, jelikož vypadal neuvěřitelně vtipně a roztomile.

V duchu jsem se několikrát propleskl.

Musím být už vážně unavený.

,,Hele, je fakt pozdě, měli byste odejít," snažil jsem se promluvit vyrovnaným hlasem.

,,Ani náhodou, ne, dokud tady Minniemu nevytetuješ motýlka na zadek!" prohlásila ta holka, která se již rozplácla na křesílko u mého pracovního stolu.

Vážně? Motýl na prdel? Asi nejvíc profláklý vtip na světě.

,,Mioooo!" zakřičel na ni blonďák, chytaje ještě červenější barvu do tváří.

,,No co? Sám jsi říkal, že to chceš!"

,,Ne, to teda neříkal," odporoval, načež začal škytat.

Stál jsem tam mezi nimi a cítil stále větší bolest hlavy.

,,Ale říkal, mám tě citovat? Doslovně to bylo...," už se nadechovala, když v tu chvíli k ní blonďák najednou přiskočil a zacpal jí rukou pusu.

,,Dobře víš," škyt, ,,ž-že jsem si dělal jen," škyt, ,,srandu."

,,Hmhm mhmm mhmhh," mumlala nesrozumitelně, snažíc se dostat jeho ruku z pusy.

Mé ruce se mezitím zatínaly v pěst.

,,Auu!" škyt ,,Tys mě k-kousla!!" stěžoval si.

,,Jasně že jo! Nemáš strkat svou špinavou ruku na můj obličej!" vykřikla pohoršeně.

,,Proto sis," škyt, ,,ji strčila rovnou do pu," škyt, ,,do pusy? To nedává," škyt, ,,to nedává smysl," namítl zmateně.

,,Dává, když jsi ji očividně sundal," konstatovala, obracejíc oči v sloup. ,,Tak šup, řekni fešákovi jak velkého motýla chceš a sundej si kalhoty."

V tu chvíli mi už ruply nervy.

,,Tak a dost!!!!" zařval jsem hlasitě.

Oba se na mě vyděšeně otočili.

,,Okamžitě ven! Je deset hodin večer, já tu dneska ani správně neměl být a vážně nemám zapotřebí poslouchat bandu ožralých spratků, takže vypadněte," rozkázal jsem nasraně.

Opravdu jsem měl toho po krk. Byl jsem skutečně unavený a potřeboval klid.

Dokážu být trpělivý člověk, ale co je moc, je moc.

Chvíli na mě jen vykuleně hleděli.

Holka poté prudce vstala ze židle, až málem spadla. Jakmile našla trochu rovnováhy, uraženě se na mě zahleděla.

,,Tvoje chyba, abys věděl, přišel jsi o své nejlepší zákazníky" odfrkla si, načež potácivou chůzí vyšla ven.

Na to jsem musel pouze zavrtět hlavou. Divil jsem se, že dokáže ještě vůbec mluvit srozumitelně.

Poté jsem si všiml, že blonďák zůstal na místě.

Tvářil se tak smutně, až mě z toho rozbolelo srdce. V tu chvíli mi bylo i líto, že jsem na ně tak vyjel.

,,O-omlouvám se," řekl tiše. ,,Já...," najednou se odmlčel a zahleděl se na stůl, kde jsem měl téměř dokončený jeden z návrhů.

Přistoupil k němu blíž a svou ruku pomalu natáhl k pokreslenému papíru, který opatrně zvedl k obličeji.

Omámeně se na něj díval s neskrývanou touhou a jeho oči odrážely nekonečné množství emocí.

Vypadal jako anděl, jehož tvář zobrazovala pouze ty nejryzejší pocity.

V ten okamžik jsem dostal neskutečnou touhu jej namalovat.

Chtěl jsem si tento obraz ponechat v mysli navěky a pokusit se jej zachytit i na plátně.

Nemohl jsem uvěřit jak moc mě ten výjev zasáhl.

,,Tos kreslil ty?" zašeptal, zahleděný stále do skici.

Svou otázkou mě trochu probral.

Musel jsem si odkašlat, abych zvládl nějak odpovědět.

,,Ano, ještě to ale není hotové."

Tiše zakýval hlavou na znamení souhlasu, vypadal ovšem, jakoby mou odpověď ani nevnímal.

Nějakou chvíli přetrvávalo ticho, než na mě konečně zpříma upřel své tmavé oči.

,,M-mohl bys mi prosím..." větu však nestihl dokončit, jelikož vletěla dovnitř opět ta holka.

,,Jimineee, proč tu ještě stojíš?? Jdeme!" řekla, načež jej popadla za ruku a začala táhnout ven.

,,Mio! Počkej!" odporoval, ovšem marně.

Obrázek mu mezitím vypadl z ruky na zem.

Ještě, než jej odtáhla ze dveří úplně ven, hodil na mě blonďák svůj zoufalý pohled.

,,Schovej mi ho!!" zakřičel naposled, než mi zmizel z dohledu.

Ještě chvíli jsem vstřebával celou tu bizarní situaci, jež se zde odehrála, než jsem se rozešel k papíru na zemi.

Zvedl jsem ho a zadíval se na svou práci.

Nemohl jsem si pomoct, ale viděl jsem v ní nyní toho kluka.

Jimina...