POV: Jimin

Byl jsem jen pouhou skořápkou. Stále prázdnější a prázdnější. Avšak hlavu jsem měl neskutečně přeplněnou.

Přišlo mi, že jsem zatím pokazil snad vše, co se pokazit dá.

Kolikrát jsem si říkal, že jsem se snad už musel dost poučit, přesto udělám takovou hloupost.

Bylo ovšem tak špatné chtít se po delší době jen na jeden večer uvolnit?

Ano, nejspíš jsem pít alkohol neměl a především jsem si neměl vypínat mobil.

Jenže v tu chvíli to bylo jiné.

Necítil jsem, že potřebuji za každou cenu zahnat všechny ty negativní pocity, které mě vevnitř užírají. Že se musím něčeho napít, abych se mohl konečně v klidu nadechnout, abych zapomněl na bolest.

Byl to zkrátka hezký večer, strávený s kamarádkou, bez špatných myšlenek.

Opravdu mi takový pocit chyběl...

Jenže jsem Hobimu naprosto rozuměl a chápal jsem, proč se na mě naštval. Měl na to plné právo po tom, co se mnou zažil.

Ovšem netušil jsem, že smýšlí o Mii v tak nepřátelském duchu. Jeho slova mě opravdu zaskočila. Upřímně jsem nevěděl, jak se k tomu postavit.

Dřív jsem si myslel, že si zkrátka prostě jen nesednou, což se přece občas stává. Trochu mě to trápilo, ale věděl jsem, že s tím zkrátka moc nezmůžu.

Nemůžete konec konců nutit lidi, aby se měli rádi. Dokud je tam ovšem vzájemný respekt, je to v pořádku.

Jenže když jsem Hobiho slyšel, došlo mi, že k Mii chová opravdu nepřátelský postoj a dokonce jí vše dává za vinu, což bylo špatně.

Tolik jsem si s ním chtěl o tom promluvit, ale neměl jsem pořádně příležitost.

Od naší hádky již uplynulo několik dní a Hobi se od té doby většinu času zdržoval ve škole. Jakmile přišel domů, hned zalezl do pokoje a už z něj nevylezl.

Ráno jsme se také míjeli.

Jedinou známkou Hobiho přítomnosti, byla vždy nachystaná snídaně, což mě hřálo u srdce.

Jenže také na mě všechno více padalo.

Kdybych nechodil do práce, tak bych již definitivně přišel o rozum.

Přibližně před pár měsíci jsem si našel místo v jedné drogerii, kde doplňuji a prodávám zboží. Byl to pro mě skutečný krok vpřed.

Jednalo se o poklidnou a vcelku nenáročnou práci. I když dávala občas nohám a koleni zabrat, nebylo to nic hrozného.

Při nástupu jsem se spíš nejvíce bál komunikace s lidmi. Ukázalo se však, že až na občasné výjimky, byli zákazníci milí a slušní.

Pravdou bylo, že jsem si to tu celkem rychle oblíbil.

Snadno jsem si na ten režim zde přivykl.

Jenže poslední dobou jsem byl opravdu mimo, čehož si všiml i můj vedoucí Jin.

,,Kluku, je vše v pořádku? A jíš ty vůbec? Přijde mi, že se ztrácíš před očima," ozvalo se mi za zády, když jsem doplňoval mýdla.

Otočil jsem se, abych spatřil Jina, jak na mě starostlivě zírá.

Byl neskutečné zlatíčko, i díky němu mě tato práce vcelku bavila.

Pousmál jsem se na něj. ,,Neboj se, všechno je v pořádku a jím dost."

,,No nevím, svačil jsi vůbec? Nemám ti na zítra něco připravit?" ptal se dál.

Začal jsem se hihňat. ,,Jine, víš, že jsi můj vedoucí a ne máma, že jo," poznamenal jsem jemně.

Nad mou odpovědí svraštil obočí. ,,No právě, vždyť musím dbát na to, aby se mí drazí zaměstnanci nevytratili z povrchu zemského kvůli nedostatku stravy. Vezmi si alespoň nějaké sušenky z kuchyňky." Poplácal mě po rameni, načež odešel do skladu.

Ohlédl jsem se za ním a s úsměvem zavrtěl hlavou. Opět jsem se vrátil k mýdlům.

Říkal jsem si, že mám opravdu štěstí, že jsem narazil na takovou práci. Není to zrovna můj sen, ale zdejší prostředí a kolektiv jsou zkrátka skvělé.

Když jsem byl ještě na univerzitě, bylo mi kolikrát z mnoha lidí až do pláče. Jenže jsem si to naprosto vynahrazoval tím, že jsem se věnoval věci, která mě zcela naplňovala.

Tlumeně jsem si povzdechl. Znovu jsem se, i přes svůj zákaz, vracel tam, kde to nemá již smysl.

Mýdla jsem měl už doplněné, sehnul jsem se tedy k boxu pro další zboží, když se mi zatočila hlava a já se musel o box opřít.

Myslí mi probleskl obrázek černé labutě, který mi byl již známý, ale stále jsem nevěděl, co znamená, a proč se mi zjevuje.

Hlavou mi projela nepříjemná bolest, snažil jsem se tedy, stále opřený o box, zhluboka dýchat. K mé úlevě, začal postupně veškerý nepříjemný tlak odeznívat.

,,Promiňte, jste v pořádku?" ozval se za mnou hluboký hlas.

,,A-ano," vykoktal jsem, načež jsem se narovnal a otočil k oné osobě.

Přede mnou stál asi jeden z nejkrásnějších kluků, jaké jsem kdy viděl.

Jeho tmavé vlasy se divoce vlnily a padaly mu do uhrančivých očí, jež mě intenzivně propalovaly.

Najednou mi bylo opět mdlo.

,,Opravdu Vám nic není? Jste velmi bledý," zeptal se starostlivě.

Byl skutečně milý a já cítil, jak se mi začíná hnát červeň do tváří.

,,Ne-ne, jsem v pořádku, ale děkuji za starost," odpověděl jsem a nervózně se usmál.

Čekal jsem, že se snad taky pousměje a půjde si po svých, on však stál pořád na místě a intenzivně si mě prohlížel.

Pocítil jsem narůstající nervozitu.

,,Ehm... potřebujete něco?" zeptal jsem se.

Nyní se na mě usmál, což působilo roztomile. Poté promluvil: ,,Ano, vlastně jsem se Vás chtěl zeptat, kde tu máte tělové krémy, nejspíš jsem slepý, nemůžu je najít."

,,Jistě, pojďte za mnou prosím," pobídl jsem jej a vydal se s ním v patách do uličky s tělovou kosmetikou.

,,Přímo zde," ukázal jsem, ,,budete chtít něco doporučit?" Občas se mě zákazníci ptali na různé značky a jestli mám s nimi zkušenosti.

,,Není třeba, ale děkuji, jste laskavý," odpověděl spokojeně.

,,Dobře, kdybyste něco ještě potřeboval, stačí říct," nabídl jsem se, načež jsem rychle odkráčel.

Nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem se v jeho přítomnosti dost nesvůj.

Vrátil jsem se zpět k vybalování, u kterého jsem strávil nějakou dobu, než se ozvalo pípání u pokladny, ve znamení, že k ní přišel zákazník.

Samozřejmě to byl onen kluk.

Jakmile mě uviděl, usmál se, za což jsem mu úsměv jemně oplatil.

Mezitím, co jsem mu začal markovat nákup, na mě promluvil: ,,Musím říct, že je to tu hezké, víte, zrovna jsem se sem na nějakou dobu přistěhoval a abych byl upřímný, měl jsem z toho obavy."

Jeho hlas byl opravdu příjemný na poslech, byl jsem ovšem překvapen, že mi říká takové věci.

,,Chápu, Seoul je veliké město," odpověděl jsem jednoduše.

,,To máte pravdu," potvrdil mi.

,,Nechtěl byste někdy zajít na kávu?" zeptal se, jakmile zaplatil.

Hodil jsem po něm překvapený pohled. Vůbec jsem nevěděl, co odpovědět.

,,N-no já... ehm..." nedokázal jsem ze sebe nic dostat.

Abych byl upřímný, ten kluk byl opravdu krásný, jenže měl v sobě něco, co mě znepokojovalo.

Netušil jsem však, jestli mám tomu pocitu přikládat nějakou váhu.

,,Nikoho tu moc neznám a Vy působíte opravdu sympaticky," řekl upřímně.

Nejspíš to pro něj muselo být skutečně náročné. Stěhovat se sám do cizího města jistě není snadné.

Chápal jsem, že si nejspíš snaží najít někoho, s kým by to mohl alespoň trochu probrat tváří v tvář.

Pohřbil jsem tedy veškeré své pochybnosti a odpověděl.

,,Tak dobře, můžeme se někdy domluvit."

Svůj úsměv rozšířil, díky čemuž teď vypadal jako malý kluk.

,,Výborně, tak platí," zaradoval se, načež se začal vzdalovat k odchodu, když se rázem opět zastavil.

,,Málem jsem zapomněl, jak se vlastně jmenujete?" zeptal se.

,,Já jsem Jimin a vy?"

,,Pěkné jméno," zalichotil mi, ,,já se jmenuji Taehyung."

,,Těší mě," usmál jsem se.

,,To mě také, mějte se hezky Jimine, brzy se uvidíme," zamával, načež již definitivně odešel.

Byl opravdu zvláštní.

Nad tím jsem si teď ovšem neměl čas lámat hlavu, jelikož jsem měl před sebou ještě spoustu práce.

Tak jo Jimine, jde se na to...