POV: Jungkook

Ve sprše jsem strávil snad půl hodiny.

Kdyby neměl přijít Yoongi, zůstal bych tam i déle.

Snažil jsem se ze sebe smýt ten neustávající chlad, jenž prostupoval i skrz kůži.

Stále jsem měl před sebou ty její oči...

Dneska jsem již vykouřil víc cigaret, než činí můj obvyklý průměr, přesto se mi nepodařilo nijak utišit myšlenky.

Hlavu jsem opřel o studené kachličky a snažil se soustředit jen na kapky vody, jež mi bušily do zad.

Vždy, když toho na mě bylo příliš a já potřeboval rychle ulevit, zalezl jsem do sprchy a jen na sebe nechal téct horkou vodu. To jediné mě dokázalo trochu uklidnit.

Už když jsem byl malý a dostal záchvat pláče, moje matka zjistila, že na mě zabírá voda. Pustila na mě sprchu, hladila mě po vlasech a říkala, že všechna ta bolest odteče spolu s vodou. Fungovalo to, vždy mě pláč přešel.

Tento zvyk si uchovávám do teď. Taková moje kotva. Jedna z mála krásných vzpomínek...

Zrovna jsem si ručníkem sušil vlasy, když se po bytě rozlehl zvuk zvonku.

Jak jsem očekával, za dveřmi stál můj drahý kamarád.

,,Jsi zmokl?" zeptal se místo pozdravu.

,,Jen trochu, dal jsem si ještě sprchu," vysvětlil jsem, zatímco mé kroky zamířily automaticky do kuchyně, kde jsem postavil vodu na kafe, bez kterého by Yoongi nemohl žít.

,,To jsi zas neměl deštník?" zabručel, jakmile usedl na tmavě šedou sedačku. Se svými světle stříbrnými vlasy krásně ladil k nábytku.

Zhluboka jsem se nadechl, aby se mi netřásl hlas. ,,Měl, ale dal jsem ho jedné slečně."

,,Dívka v nouzi jo? No výborně, Jungkooku, musím se pochválit, vychoval jsem z tebe skutečného gentlemana. Byla hezká?"

Tolik k gentlemanství.

Ruka, kterou jsem nesl kafe, se lehce zatřásla. ,,Ani nevím," odpověděl jsem neurčitě. Vlastně jsem si nepamatoval jak přesně vypadala, jelikož jsem v ní viděl někoho jiného.

Znovu mi přeběhla po těle husí kůže.

,,Je vše v pořádku?" zeptal se, když jsem před něj položil horkou tekutinu.

,,Jasně, proč by nebylo?"

Posadil jsem se naproti němu a znovu si začal ručníkem sušit vlasy, abych nějak zakryl ten třes svých rukou.

Yoongi si přiblížil šálek ke svým rtům, zatímco si mě upřeně prohlížel.

,,To nevím, ale jsi strašně bledý," poznamenal, načež se napil.

Nikdy jsem nepochopil, jak může pít hned čerstvě uvařené kafe, aniž by si spálil pusu i vnitřnosti.

,,Jako bys viděl ducha," dodal.

Zamrzl jsem v pohybu a podíval se na něj.

Jeho prohlášení ve mně vyvolalo silný nával nevolnosti.

Jestli jsem se mu zdál bledý, teď se do toho přidala ještě zelená.

Yoongi při pohledu na mě nejspíš vycítil, že míří tam, kam se nyní opravdu nemám sílu vydat.

Možná na to nevypadal, ale v lidech uměl číst skvěle, obzvlášť ve mně. Znali jsme se konec konců již pěknou řádku let.

,,Marlenka mi rozbila další sklenici," oznámil s klidem.

Párkrát jsem nad tou náhlou změnou tématu zamrkal. Čekal jsem, jestli z Yoongiho ještě něco vypadne, ale jen mě dál pozoroval se svým obvykle kamenným výrazem.

Úlevně jsem vydechl přebytečný vzduch a ručník si dal za krk.

,,Proč ji teda pouštíš do kuchyně, když dělá bordel?" zeptal jsem se.

Jeho kočka byla opravdu něco extra. Pokaždé, když ji člověk viděl, spala. Snad nikdy jsem ji nezastihl se aktivně hýbat. Přesto Yoongi vždy přišel se stížností, že mu něco rozbila, roztrhla, či shodila. Údajně byla neskutečný divoch.

,,Stejně dělá bordel všude," odůvodnil, ,,stačí se otočit jen na pět sekund."

Vážně těžko uvěřitelný, že kočka, která má jasnou nadváhu a z místa na místo se přesouvá nejspíš pomocí teleportu, by něco stihla za pouhých pět sekund napáchat.

,,I tak bys ji tam neměl pouštět, vždyť jí furt padají chlupy, to není zrovna dobrý," konstatoval jsem.

Až moc snadno jsem se nechal tímto tématem unést, zdá se. Ale pomáhalo mi to.

,,Právě, že chlupy jsou stejně všude. I kdybych ji tam nepouštěl, tak by tam prostě byly," řekl nezaujatě.

Jo, pokud někdo někdy chtěl tohoto člověka rozhodit, setkal se pouze s neúspěchem.

,,Tomu říkám tedy umění," uchechtl jsem se.

,,Vidíš, když už jsme u umění," chytil se slova Yoongi, ,,nějak ses nám do toho zas ponořil, nemyslíš?"

V mysli se mi automaticky vybavila blonďáčkova tvář. Aniž bych chtěl, koutky úst mi zacukaly směrem vzhůru. Lehce jsem si odkašlal. ,,Teď to bylo výjimečně."

Věděl jsem, že se Yoongi ptá, jelikož má o mě starost.

Během svých začátcích jsem ve studiu téměř bydlel. Nechával jsem se moc unést svým nadšením, což ovšem nebylo zrovna dobré pro mé tělo, jelikož jsem ho tím neskutečně přepínal. Dokonce jsem zkolaboval. Díky tomu mi došlo, že musím opravdu zvolnit a Yoongi na to bedlivě dohlížel.

,,To doufám, jinak si tě budu muset k sobě zase nastěhovat." Podíval se na mě přísně.

,,Udušení není zrovna pěkná smrt, abys věděl," konstatoval jsem.

Nevím proč, ale když jsem pobýval u Yoongiho, Marlenka si zvykla mi během spaní lehat na obličej.

Yoongimu se na chvíli na tváři objevil škodolibý úšklebek.

,,Prostě si tě oblíbila." Pokrčil rameny.

,,Tak bych to zrovna nenazýval," zabručel jsem.

Na to se Yoongi uchechtl a znovu se napil kávy.

,,Na čem teda pracuješ?" zeptal se zvědavě.

Rukou jsem si několikrát prohrábl své mokré vlasy. Nedávno jsem se byl stříhat a ještě stále jsem si zvykal na jejich novou délku

,,Stále to samé, větší motivy na přání klientů, ale udělal jsem i pár vlastních návrhů." Vše jako vždy. Téměř.

,,Něco je ale jinak," oponoval, přičemž si mě zkoumavě prohlížel.

Jak jsem říkal, znal mě dobře.

Beze slova jsem vstal a vydal se ke svému batohu, odkud jsem vytáhl štos papírů.

Za chůze jsem jimi listoval, dokud jsem nenašel ten, který jsem hledal.

Zrovna, když jsem jej vytáhl, abych ho Yoongimu podal, vypadl další papírek na zem. Samozřejmě ho můj zvědavý kamarád okamžitě sebral, než jsem stačil cokoliv udělat.

,,Hyung...," povzdechl jsem si.

,,No," promluvil po krátké odmlce, ,,vidím, že sis našel opravdu roztomilou múzu."

Vytrhl jsem mu papírek z ruky, zatímco se na mě nesnesitelně křenil.

Sám jsem se podíval, co na něm vlastně je a spatřil jsem náčrt blonďáčkovy tváře.

(Jungkookův rychlonáčrt)

Nebudu lhát, zaujal mě a zkrátka jsem si ho chtěl později namalovat.

Hned jsem papírek zastrčil zpátky na místo.

,,No neke, ty se snad červenáš, Kooku!" vyprskl již definitivně smíchy ten mamlas.

Zakoulel jsem očima.

Další věc, co by do Yoongiho nikdo neřekl, byla, že se občas dokázal chovat jako puberťák.

,,Radši se podívej na tohle." Podal jsem mu konkrétní kresbu.

Úsměv jej zcela přešel, jakmile se na ni zadíval.

Z jeho kamenného výrazu by nikdo nic nejspíš nevyčetl, já se v Yoongim však vyznal stejně dobře jako on ve mně.

Už teď jsem se začal usmívat.

,,Musím říct, že jsi se překonal," prohlásil vážně, načež se mi zadíval do očí. ,,Máš už zájemce?"

Posadil jsem se zpátky na místo.

,,Vypadá to tak." Aspoň jsem doufal. Rád bych blonďáčka ještě viděl.

,,Škoda, kdyby to náhodou nevyšlo, dej mi vědět."

Tázavě jsem se na něj podíval.

,,Nechal bych si to od tebe vytetovat," dodal se stále vážným výrazem.

Málem to se mnou seklo.

Abych vše vyjasnil, Yoongi byl snad jediný tatér, kterého jsem kdy viděl, co neměl žádné tetování. Ani tečku. Prostě nic.

Když jsem se ho ptal, proč tomu tak je, odpověděl, že svou kůži, jakožto nepopsaný papír, schovává pro něco speciálního.

Zněl skutečně jako nějaká naivní puberťačka, ale již několik let se stále držel svého prohlášení. Proto jsem na něj teď zíral jako na mimozemšťana.

,,H-hyung?" vypadlo ze mě.

,,Myslím to vážně," odpověděl na mou nevyřčenou otázku. ,,Už dávno vím, že si nechám od tebe něco vytetovat, jelikož se mi tvůj styl opravdu líbí. Věděl jsem, že seš talent a fakt ses za krátkou dobu neskutečně posunul."

Upřímně, nikdy jsem pořádně nevěděl jak přijímat komplimenty. Yoongi jich na mě navíc nijak neplýtval, což nepovažuji za něco špatného, ba naopak. Kolikrát mi stačil jeho hrdý pohled, nepotřeboval jsem slova.

Jakmile je totiž většinou použil, a i když je myslel vždy upřímně, věděl jsem, že následuje něco, co se mi úplně líbit nebude. Měl to tak už ve zvyku.

,,Tak jo, děkuju, vážím si toho. Ale teď mi řekni, co se děje," požádal jsem jej tiše.

Yoongi nějakou dobu mlčel, jen na mě koukal. Nakonec si povzdychl a napil se kávy. Znovu na mě upřel svůj pohled, než promluvil.

,,Taehyung je zpátky."

...

Tak, další kapitolku máme za sebou a mě by upřímně zajímalo, jak na vás příběh zatím působí?

Nemám ho totiž vůbec nijak promyšlený, pouze improvizuju, tak opravdu netuším, kam se dostanu xD

Jaká z postav je vám zatím sympatická a která nikoliv?

Děkuji za každé přečtení, či komentář <3