Yusukeho probudila časně ráno zima, přitiskl si Sayuri víc k sobě. Tušil, že když už byla zima i jemu, tak Sayuri na tom bude zaručeně hůř. Musel se o ní postarat.

,,Už jsi vzhůru?" Zaslechl známý hlas stařeny.

,,Ano jsem." Řekl potichu.

,,S tou vaší cestou to vypadá bídně." Zamrmlala.

Yusuke nadzvedl obočí a posadil se. ,,Jak to myslíte?"

,,Jen se podívej ven." Řekla mu.

Yusuke se kousl do rtu, opatrně se zvedl a podíval se přes škvíru v dřevě, kterou viděl jako první. Sněžilo, šíleně sněžilo. Hustý sníh, přes který nebylo nic vidět. Bylo by šílenství v tomhle někam jít. Chodili by dokola a umrzli by a nebo by zemřeli těsně před cílem. Co teď? Nechtěl tu zůstávat vzhledem k tomu, jakou zášť k nim měli. Nelíbilo se mu to.

,,Můžete tu zůstat do jara." Řekla stařena bez zájmu.

Překvapeně se na ni podíval. ,,My tu ale nemůžeme zůstat tak dlouho."

,,Tak běžte a umrzněte. Mě je to celkem jedno."

Yusuke se podíval na Sayuri, nevypadala vůbec dobře. Skoro by i řekl, že je nemocná. Od noci se jí těžko dýchalo a když se jí dotkl, byla horká a potila se. V tomhle stavu určitě nemohli cestovat, a už vůbec ne ve sněhové vánici.

Do jara zbývalo spoustu dní, nechtěl tu ale zůstávat déle, než musel.

Uslyšel dávivé zakašlání. Sayuri! Hned k ní šel a přitiskl si ji k sobě. ,,Co je s tebou?" Špitl vyděšeně.

Sayuri jen ztěžka pootevřela oči a na chvíli se na něho podívala. Pak je znovu zavřela. Bylo jí zle, plíce ji bolely, těžko se jí dýchalo, měla migrénu a třásla se zimou.

Zoufale se podíval na stařenu.

Ta jenom převrátila očima a odešla z místnosti.

,,Prosím vás." Běžel za ní. ,,Prosím, potřebuje lék." Poklekl si před ní a uklonil se.

,,Musíš být hodně zoufalý, když se ukláníš před obyčejnou vesničankou. To ale, že tví kamarádi vyvraždili mé přátele a rodinu, to už nikoho nezajímá." Řekla ledovým hlasem.

,,My jsme to nechtěli udělat. Většina samurajů je donucena pod výhrůžkou smrti jejich vlastní rodiny." Cítil jak se láme hlas a tečou slzy po tvářích. ,,Prosím, prosím.."

Stařena si povzdechla, z nějakého důvodu to říkal takovým způsobem, že mu to i věřila. ,,Udělám pro ni bylinkový čaj, bohužel, nic víc ještě kromě zázvoru tu nemám."

,,Děkuju, mockrát vám děkuju. Odvděčím se, přísahám." Klaněl se jí

,,Zatím nic nepřísahej, nemáš jistotu jestli to pomůže. Jestli zemře, tak to nesváděj na mě." Upozornila ho. ,,A zavři její pokoj, nechci, aby se nakazila i moje rodina."

,,Děkuju." Spitl Yusuke a šel za Sayuri.

Sundal si kimono a přehodil ho přes ni, aby byla v teple. To, že mu bude zima, mu bylo jedno. Sedl si k ní a hladil ji. ,,Jsem tu u tebe, bude to dobrý." Šeptal ji.

Po chvíli už slyšel klepání na dveře. Otevřel je a na zemi viděl malý tácek s čajem a nakrájený zázvor. Hned to vzal a šel k Sayuri.

,,Napij se, aspoň trochu. Pomůže ti to." Řekl jí a k ústům ji čaj přiložil. ,,Hlavně opatrně, je to horké."

Přikývla a trochu se napila, hořká pachuť bylin ji zvedla žaludek, ale udržela to v sobě. Neměla vlastně ani sílu to vydávit.

Yusuke si vzal si rukou hůlky a vzal do nich kousek zázvoru. ,,Žvýkej pořádně, zázvor léčí."

Sayuri neměla ráda zázvor, dalo by se říct, že ho nenáviděla. Ta štiplavá, sladká chuť ji nedělala dobře. Jenom z nechutí si zázvor od Yusukeho vzala a pomalu žvýkala. Bylo to stejné hnusné jako posledně. Měla pocit, že to ani nepolkne. Když ale viděla jeho výraz, tak to udělala, hned se jí to ale vracelo zpátky.

,,Vydrž to." Kousl se Yusuke do rtu a hladil ji ve vlasech.

Přikývla a znovu to polkla.

,,Tak ještě aspoň jeden."

Zavrtěla hlavou. ,,Nechci to." Špitla.

,,Ja vím, že ne, ale pomůže ti to." Povzdechl si. ,,Ještě tenhle kousek a máš od toho chvíli klid."

Zavřela oči a dala si tenhle poslední kousek zázvoru. Byl hrubší a šťavnatější než ten před tím. Natahovalo ji z toho. Štípala ji celá pusa, krk i žaludek. Ale musela uznat, že v tuhle chvíli ji nebolely plíce ani hlava. Neochotně ten kus polkla a nadechla se.

,,Lepší?" Usmál se na ni a pohladil ji na tváři.

,,Já nevím." Řekla potichu. Necítila se moc lépe, ale aspoň ji to už tolik nebolelo.

,,Ještě ten čaj." Zazubil se.

,,Musím?" Zeptala se ho smutně.

,,Musíš." Přikývl. ,,Musíš se uzdravit."

,,A kdy vyjdeme?" Zeptala se a neochotně se čaje napila.

,,Asi až na jaře." Povzdechl si Yusuke.

Vykulila na něho oči. ,,Jak to myslíš, až na jaře?"

,,Venku sněží tak, že není vidět na krok." Povzdechl si a podíval se na ni. ,,Navíc, jsi teď nemocná. Nebylo by to pro tebe dobré."

,,Zvládla bych.."

,,To neříkej." Přerušil ji a povzdechl si. ,,Nechci o tobě pochybovat. To vůbec ne, ale taky nechci, aby se ti něco stalo." Pohladil ji na tváři. ,,Tak prosím, teď jenom lež a léč se."

Sayuri se na něho usmála. Líbilo se jí, jak je starostlivý. ,,Dobře, ale hned jak to půjde, tak odejdeme." Cítila se tady nervózně. Bylo jí úzko. Slyšela, že lidi ve vesnicích smýšlejí dost jinak.

,,Slibuju." Usmál se Yusuke a políbil ji na čelo. Ani on se tu necítil zrovna nejlépe. Odejdou hned jak sníh začne tát.

Staral se o ní celý den. Zahříval ji, chodil ven pro sníh, který dal do kusu látky a přikládal ji ho na čelo. Aspoň k něčemu byl ten sníh dobrý.

Nevěděl, jestli se mu to jen zdálo, ale nějak rychle se setmělo. Za chvíli už byla jen tma. Nějak se mu podařilo zapálit svíčky, které jim stařena donesla a snědli jídlo, které jim dala. Za tohle byl vážně vděčný. Teď to jen vydržet do jara. Pak odejdou někam daleko a budou šťastní.
Tak si to přál.

Sayuri ho lehce hladila na ruce a pousmála se. Byla tak ráda, že tu byl s ní. Nechtěla být sama, v cizím domě. Ještě s mentalitou vesničanů. Děsili ji. Vždyť je chtěli zabít. A kdyby vážně chtěli, udělali by to.

Dneska se omlouvám za kratší kapitolu, mám toho teď hodně. Ale brzy znovu začnou kapitoly vycházet pravidelně a delší 🥰