Yusuke nemohl spát. Stále nemohl uvěřit tomu, že ji našel. Vážně ji našel, po tak dlouhé době. Už nějakou chvíli ani nedoufal. A teď? Teď tu byla, ležela vedle něho a spala.

Už v to ani nedoufal, ale když slyšel v noci ten zpěv, věděl to. Věděl, že je tady. A na druhý den ji začal hledat. Ptal se lidí, buď o ní nevěděli vůbec, nebo jen to, co už dávno věděl. Nevěřil vlastním očím, když ji viděl u řeky. Aspoň pětkrát si je pořádně promnul, aby si byl jistý, že jen nesnil. Pořád ji ale viděl. A čím blíž k ní by, tím víc si tím byl jistý, že je to ona.

Díval se na ní, celou dobu, od chvíle, kdy usnula. Bál se, že když zavře oči, zmizí. Už o ní nechtěl znovu přijít, přál si ji mít u sebe. Byl zvyklý nespat i několik dní, vydrží to znovu, jen aby nezmizela. Měl z toho vážně strach.

Tak moc obdivoval její krásu, jizva přes oko tomu vůbec neubírala. Byla krásná, taková, jaká byla. Zajímalo ho, kolik mužů ji muselo obdivovat stejně, kolik z nich si přálo ji mít. V téhle době by ale Sayuri chtěli jen na pár věcí, a těmi jsou dobré jméno, její krása, sex a potomek.

V téhle dobře byla láska slabá, proto byli i války. Lidi si lásky neuměli vážit. Yusuke byl v tomhle jiný, cítil lásku i tam, kde bylo nemožné ji najít, například v nepříteli.

Opatrně vstal, aby Sayuri nevzbudil a sedl si k oknu a obdivoval hvězdnou oblohu.

Nikdy nechtěl zabíjet, ale musel. Donutili ho. Každý samuraj, který bojoval, měl svou rodinu, děti. A Yusuke jim to bral, bral dětem otce a ženě manžela. Nenáviděl se za to, nenáviděl samuraje. K čemu mu je čest? Má ji vůbec? Vždycky k tomu měl odpor, od první chvíle, co se z něho snažili samuraje udělat.

Setkával se s tím pořád, kodex a čest samurajů, kteří jsou životem oddaní svému pánovi nebo císaři. Každý, s kým bojoval po boku, byl takový. Císař nebo pán pro ně znamenali všechno, raději spáchají seppuku, než aby dorazili ke své rodině a řekli jim, jak je mají rádi, a že je táta konečně doma.

Nechápal to. Co je tohle za čest? Co je to za čest, že si kvůli věrnosti k pánovi rozpárá břicho? Neviděl v tom nic jako věrnost, nebo čest. Kdyby rodinu měl, hned by šel za ní. To by byla jeho první myšlenka.

Měl tyhle myšlenky v hlavě dost často. Přál si to pochopit, ale nedokázal to. Jeho vlastní hrdost byla o dost silnější, než věrnost pánovi. Nikdy by se neponížil tak, že by si sám rozpáral břicho a ukázal, že je čistý. Pro jiné to byl vrchol cti a věrnosti, pro něj jen potupa. Dát takhle svůj život vniveč.

,,Jednou ale před císařem poklekneš." Zazubil se Naoto, když jeden večer seděli u ohně a odpočívali.

,,Proč myslíš?" Nechápal Yusuke.

,,Jednou třeba nastane doba, kdy bude třeba každého muže a císař bude škemrat na kolenách, aby získal každého samuraje na svou stranu." Zamyslel se

Yusuke se ušklíbl. ,,To pořád nevidím jako důvod, abych před ním poklekl."

,,A co třeba... Za život někoho, koho bys miloval?" Posadil se Naoto a podíval se mu do očí.

Yusuke nadzvedl obočí. ,,Jestli taková chvíle někdy nastane, tímto mečem.." poklepal na svou katanu. ,,Si uříznu vlasy." Zazubil se. Jeho vlasy pro něj byly něco jako talisman, proto je nestříhal, byly jeho pýcha a čest.

,,Proč vlasy?" Nechápal Naoto.

,,Protože takhle bych ztratil svou čest a musel bych pokleknout, a obětovat to pro někoho, koho bych miloval. Tak to udělám i rád." Pousmál se.

,,To zní jako něco, o co bych se klidně vsadil." Zazubil se Naoto šibalsky.

,,Klidně." Ušklíbl se Yusuke.

,,Tak ruku na to?" Podal mu ji

,,Ruku na to." Stiskl

Jestli někdy taková situace nastane, hodlal to dodržet. Už jen kvůli toho, že Naoto byl jeden z mála přátel, které si mezi samuraji udělal. A zemřel v boji.

Nastane někdy taková chvíle, kdy bude muset takhle ochránit Sayuri? Přál si, aby ne. Jestli mu někdy opětuje ty stejné city, tak by s ní utekl. Někam daleko, kde by je nikdo nenašel a ani nehledal. Žili by klidně po zbytek života. To by si přál.

Ale kdyby se přece jen stalo.. svoje vlasy obětuje rád. Jen, aby ji ochránil.

,,Nespíš?" Zaslechl její hlas a podíval se na ní. Vypadala tak unaveně.

,,Promiň, vzbudil jsem tě?" Zeptal se starostlivě.

Zavrtěla hlavou. ,,Jenom zlý sen." Vstala a šla za ním.

,,Míváš zlé sny?" Zeptal se Yusuke a uvolnil ji místo.

,,Někdy jo." Pousmála se Sayuri.

,,O čem?"

,,Tak různě, o válce, prohře, mé rodině, hnilobě a kříže." Povzdechla si

Yusuke se kousl do rtu a lehce ji objal.

,,Ochráníš mě?" Zašeptala.

Yusuke se musel usmát. ,,S tvými bojovými schopnostmi potřebuješ mou ochranu?" Lehce ji pohladil ve vlasech.

Jenom se dívala dolů a neodpovídala, věřil by, kdyby nebyla tma, tak by viděl, jak se jí hrnou slzy do očí.

,,Ochráním tě, i kdyby mě to mělo stát život." Odpověděl na její otázku odhodlaně.

Překvapeně se na něho podívala. ,,Proč vlastně?"

Nikdo ji nikdy před tím nechtěl chránit, proč on jo? Proč ji vlastně celou dobu hledal? Nechápala to, neviděla mu do hlavy, přála si, aby s ní mluvil narovinu.

,,Proč?" Usmál se na ni. ,,Není to snad jasné?"

Sayuri mlčela a dívala se na něho. Tušila, ale chtěla to slyšet od něho.

Yusuke se usmál. ,,Jestli to není jasný, tak se to určitě dozvíš časem." Pohladil ji na tváři.

Jeho dotek ji uklidňoval, nevěděla proč, jeho ruka tak hezky hřála. Opřela si o ní tvář a dívala se na něho. Byl hodně pohledný, ale záhadný. Nevěděla, co si myslet. Proč ho tenkrát vlastně políbila? Proč ho nechala vidět svou tvář? Nevěděla, proč to všechno dělala. Nechápala ani, proč mu věřila, proč se s ním cítila tak v bezpečí.

Prostě věřila, že ji ochrání před otcem i před ní samotnou. Chtěla mu věřit.

Yusuke si ji k sobě lehce přitiskl a objímal ji. Miloval ji, to byl ten důvod. Cítil k ní lásku, o které tolik slyšel a četl. A až přijde čas, řekne jí o tom. Jestli ten čas přijde. Přál si to.

Opřel si tvář o její vlasy a díval se z okna. Byla to hezká chvíle, na kterou bude určitě rád vzpomínat. Nepatřila mu, ale to jak se s ní cítil.. jakoby na chvíli na všechno zapomněl. Na to, že je samurajem, kolik lidí zabil, vinných i nevinných, kolik rodin zničil, kolik nenávisti v něm je, a kolik je směřováno na něj.

Cítil to i z Ayame. I přesto, že mu poskytla místo, kde mohl zůstat, cítil z ní skrytou nenávist vůči němu. Chápal ji, neměl ji to za zlé. Zasloužil si to. I tak slíbil jejímu muži, že ji bude chránit. Proč po něm všichni chtějí takové zodpovědnosti? Pomalu nedokázal ochránit ani sebe. Ale slíbil to, tak to musí dodržet.

,,Pojď spát." Špitla Sayuri a chytla ho za ruku.

Usmál se na ni a ruku ji stiskl. ,,Už je asi načase."

,,To je." Pousmála se Sayuri a jemně ho táhla k futonum.

Měli je vedle sebe. Nebylo jí to nepříjemné, právě naopak, chtěla ho u sebe. Přikryla se a lehla si na bok, nadějně doufala, že by si k ní lehl blíž, ale to neudělal. Lehl si na druhý bok, docela daleko od ní.

,,Yusuke?" Špitla.

,,Copak?" Podíval se na ni.

Sayuri se lehce začervenala a stiskla látku. ,,Obejmeš mě? Já.. nechci se cítit sama." Šeptala skoro neslyšně.

Yusuke ji ale slyšel moc dobře a usmál se. ,,Rád." Řekl, přisunul se k ní blíž, objal ji a lehce si ji k sobě přitiskl.

Sayuri se usmála a pohladila ho na ruce. ,,Dobrou noc."

,,Dobrou noc." Usmál se Yusuke a zavíral oči.

Zítra je čekal dlouhý den, nemohli tu zůstat napořád. Samurajové by je našli a oddělili, museli utéct.

Jinak zemřou.

Už o nich určitě věděli.