,,Sayuri, posaď se prosím." Řekl jí otec.

Sedla si před otce a čekala, co jí chce říct. Znovu bojovala, bylo jí jasné, že se to bude týkat toho.

,,Dvě věci, má dcero. Za prvé, ty tvoje boje. Musí to už skončit...."

Sayuri jenom převrátila očima a ignorovala, co dál říkal. Bylo to pořád to stejné do kola. Jak dělá ostudu rodině, že by žena neměla bojovat, zmiňovaní, jak přišla o oko. A tak dále. Byly to pořád ty stejné řeči.

,,Sayuri posloucháš mě?" Řekl otec přísně, neznělo ani jako otázka.

,,Ano otče." Řekla potichu a podívala se na něj. Vypadal vážněji než obvykle.

,,Tak co jsem říkal?"

,,Abych přestala bojovat." Povzdechla si

,,A?"

,,A?" Nechápala.

,,Takže neposlouchala." Povzdechl si otec. Měl pocit, že je to s ní už marné. ,,Chci tě provdat."

Sayuri se na něho nechápavě podívala. ,,Provdat?"

,,Ano, tvůj budoucí muž už je na cestě sem a ty si ho vezmeš. Ať aspoň něco uděláš pro rodinu."

Sayuri se hrnuly slzy do očí. ,,Já se ale nechci vdávat."

,,Je to kvůli rodiny a našeho klanu. Prokaž tuhle laskavost. Náš klan upadá, není nás už moc. Potřebujeme další potomky." Zamračil se otec. Tím chtěl dát najevo, že jeho slova myslí smrtelně vážně.

Sayuri se zamračila stejně. To ale z důvodu, že v ní vřel vztek.

,,Sayuri, prosím." Řekla matka smutně. Byla z ní nešťastná. Bála se o ní. Nechtěla, aby bojovala. Chtěla, aby vedla život normální ženy.

,,K tomu mě nemůžete nutit!" Vykřikla Sayuri a slzy ji tekly po tváři.

,,Jsme tví rodiče, můžeme!" Řekl otec se zvýšeným hlasem.

Sayuri zatínala pěsti i čelist. ,,K tomu mě nikdy nepřinutíte!" Rychle se zvedla a odešla.

,,Vrať se! Ještě jsem neskončil!" Křičel na ni otec.

Ignorovala ho a vyšla ven. Nedokázala tam být už ani vteřinu. Svatba? To myslí sakra vážně? Kdo by ji chtěl s jejími jizvami a slepým okem? Tohle ji ale ani tak netrápilo. Nechtěla se vdávat. A už vůbec ne z donucení.

Jedním si byla jistá. Domů se už nevrátí. Raději zemře, než aby si vzala nějakého důležitého cucáka. Nikdy ji nějak nezáleželo na klanu, chtěla být vždycky sama za sebe. Dělat to, co ona považovala za správné. Proto bojovala. Válka ji nepřišla správná.

Otec ji vždycky shazoval. Říkal ji, jak je slabá. Pobila tisícovky nepřátel. Sama. Ne vždycky z toho vyšla bez zranění, ale přežila a její nepřátelé padli. Nebyla slabá, jak otec říkal.

Vždycky chtěl syna, ale máma mu ho už dát nemohla. Měli jen ji. A očividně to pro oba bylo velké zklamání. Pro otce jistě větší, s matkou ještě nějak vycházela. Od doby, co přišla o oko, viděla i v jejich očích zhnusení.

Jenom chvíli nedávala pozor a stalo ji to oko. Nevidí na něj a jizva stále občas bolela. I přesto dokázala bojovat. Brali ji kolikrát jako snadný cíl.

,,Je to jen hloupá holka, tu zabijeme snadno, nebo ji použijeme jinak."

Tohle bylo nejčastější, co slyšela. Mysleli si, že je slabá, že s mečem neumí. Chtěli ji zabít, nebo si z ní udělat prostitutku, ale to se jim nikdy nepovedlo. Vždycky je zabila do jednoho. Někdy si s nimi i pohrála. Těm dobytkům zapíchla meč tam, kam patřil, do rozkroku. Lhala by, kdyby řekla, že si jejich křik neužívala. Dostali co si zasloužili.

Nenáviděla, když ji někdo podceňoval. Vzpomněla si na mladého samuraje, který ji tenkrát viděl plakat. Měla ho v mysli už dlouho. Jako jediný vypadal, že ji nepodceňuje, zároveň se ji ale ani nebál. Nenazýval ji bílou smrtí, jako ostatní. Kdyby měla příležitost, ráda by ho viděla, poděkovala mu.

Ani nevěděla jak, ale dostala se k řece. Šum vody ji vždycky nějak dokázal uklidnit. Sedla si na studenou zem a pozorovala řeku. Měla pocit, že s ní odchází i její problémy, vztek, nenávist.

Cítila jak ji tečou slzy po tvářích, cítila i chlad, který ji dopadal na tvář ve formě vloček. Vnímala každou, co jí dopadla na tvář. Nakonec si lehla a sledovala oblohu, vločky. Zpívala. Ležela na zemi, sledovala oblohu a zpívala. Svou píseň, píseň kterou nazývala mír. Uklidňovala ji na duši. Naučila se jí od své učitelky šermu.

Tak moc ji chyběla. Všechno, co uměla, znala od ní. Učila ji bojovat, s mečem i bez, zpívat, kaligrafii, malbu, tanec. Naučila ji všechno. Trávila s ní víc času než rodiče. To ona ji navedla k myšlenkám o válce. Původně bojovaly spolu, pak ji opustila.

,,Sayuri, nepoužívej bojová umění z nenávisti. Nepomůže ti to a bude to v tobě růst, nenávist. Zastíní ti oči i mysl. Bojuj za to, co považuješ za správné, jedině takhle vyhraješ."

Tohle byla její poslední slova. A měla pravdu. Sayuri tenkrát ovládla nenávist a přišla kvůli toho o oko. Tak moc to bolelo, měla pocit, že zemře. Už to chtěla i vzdát. Ale kvůli ní, kvůli jejím posledním slovům... Nevzdala to, bojovala, dokud svého nepřítele neporazila. Už to nebyl boj z nenávisti, musela ho zabít. Chtěl vypálit blízkou vesnici, bez varování. A zabil ji, zabil Himu. Jejího mistra. Jediného člověka, kterého vážně uznávala.

Povzdechla si. Sledovala páru, která ji vyšla z úst, jak mizí mezi vločkami. Bude bojovat dál. Proti těm, kteří ji ubližují, proti svým rodičům. Nedovolí jim, aby ji pořád diktovali život. Už na to neměla nervy.

Pořád zpívala, vkládala do toho každou svou emoci, cit. Byla smutná, každým dnem víc a víc.

,,Našel jsem tě." Zaslechla najednou. Ten hlas ji byl povědomý.

Docela ji to překvapilo, kdo jiný by ji kromě rodičů teď hledal. Lehce zaklonila hlavu a na muže se podívala. Cítila, jak ji začalo srdce rychle tlouct. Byl to ten mladý samuraj. Poznala by ho, i kdyby nechtěla.

Jak se tenkrát jejich rty spojili. Jak si užívala jeho blízkost. Nečekala, že ho ještě někdy uvidí, popravdě, měla za to, že je mrtvý. Co tak slyšela, byla to dost krvavá bitva. Přežilo hrozně málo samurajů. Oplakala ho a modlila se za něho.

A teď tu stál za ní. Viděla ho vzhůru nohama a tak se raději posadila a otočila se na něho. Nevěděla, co má říct a jen se na něho dívala.

Yusuke sám nevěděl co rict. Tak moc se bál, že už jí nikdy neuvidí. Hledal ji tak dlouho. A teď? Teď nedokázal nic říct. Proč? Měl pocit, jako by se zastavil čas. Byl tam jen on a ona. U řeky a sněhové vločky jim padaly na tvář a do vlasů.

Cítil se zvláštně, byl tak šťastný, že ji vidí, ale hlas mu pořád stal.

Sayuri se pousmála a poklepal rukou na místo vedle ní, aby si sedl.

Yusuke neváhal a hned si vedle ní sedl. Byla tak blízko, jako tenkrát.

,,Hledal jsi mě?" Zeptala se.

,,Hledal, každý den." Špitl.

,,Proč?" Nechápala.

,,Řekla jsi, ať vyhraju. A já jsem vyhrál. Vyhrál jsem bitvu, ale moje srdce zůstalo neklidné." Řekl tiše

,,Neklidné?"

Yusuke přikývl. ,,Neklidné, neřekla jsi mi ani své jméno a řekla jsi ,k čemu ti je jméno někoho, kdo je už dávno mrtví?'. Nechápal jsem to, přišla jsi mi tak živá, stejně jako teď."

Sayuri se pousmála. ,,Fyzicky jsem živá, ale duševně mrtvá."

,,Proč?" Povzdehchl si, přál si ji rozumět.

Pokrčila rameny. ,,Něco mi v mém životě chybí. Nevím co, nedokážu na to odpovědět."

Yusuke prikyvl. Měl ten stejný pocit, jako by prázdnotu v srdci, kterou nedokáže nic zaplnit. ,,Chápu."

Sayuri se pousmála. Cítila, že to cítí stejně, i jemu v životě něco chybělo. Možná nakonec nebyli od sebe tak odlišní.

,,Sayuri." Řekla po chvíli. Když viděla jeho nechápavý výraz, usmála se. ,,Moje jméno."

Usmál se na ni. ,,Hezké jméno. Já jsem Yusuke."

Sayuri se na něho usmála a přikývla. Byla ji jeho přítomnost příjemná.

Seděli spolu mlčky. Neříkali nic, i přesto se spolu cítili dobře, nebyla jim zima, necítili chlad. Oba mysleli pouze na přítomnost toho druhého.

,,Bydlíš tady někde?" Zeptala se ho

Yusuke přikývl. ,,Kousek od hřbitova."

,,Nemohla bych se u tebe na chvíli schovat?"

Trochu překvapeně se na ni podíval. ,,Proč?"

,,Rodiče mě chtějí provdat, já ale nechci, potřebuju se teď někde schovat, dokud to nevzdají." Povzdechla si

Yusuke se na ni díval, to, že ji chtěli provdat ho trochu bodlo u srdce. Na druhou stranu ho těšilo, že nechtěla. ,,Snad to nebude problém." Usmál se

Sayuri se na něho nadšeně podívala a objala ho. ,,Děkuju." Špitla. Měla z toho radost. Nemínila se vrátit domů, už nikdy.

Usmál se a objal ji pevně nazpět, už jí nikdy nepustí. Nechtěl ji nikdy pustit a nedovolí, aby ji někdo ublížil. Bude ji chránit, jak jenom nejlépe dokáže. Bude tu už jenom pro ní. ,,Půjdeme?" Usmál se.

Sayuri s úsměvem přikývla, sepla si vlasy a schovala je pod kapucí, včetně část svého obličeje.

,,Drž se u mě." Řekl jí a vyšel.

Město se hemžilo samuraji, kteří hledali dceru tak známého a ceněného klanu. Jen tak tak se jim vyhli přes zapadlé úzké uličky, když konečně došli do jeho domu.

Sayuri se musela usmát, bylo to příjemné teplo, které cítila, když vešli. Bylo tu i hezky útulno.

,,Počkej chvíli." Usmál se na ni a šel dolů za Ayame.

,,Venku se to hemží samuraji." Řekla, aniž by se na něho podívala. ,,Víš proč?"

,,Vím." Řekl Yusuke.

,,Hledají dceru toho prokletého klanu, má se vdávat a očividně utekla." Ignorovala jeho odpověď. ,,Yusu, já vím, že jsi ji tu přivedl."

Přikývl. ,,Ponesu za to zodpovědnost." Slíbil.

,,Nepřeju si, aby tu byla, přinese to potíže."

Yusukemu se sevřelo hrdlo a na sucho polkl. ,,Ayame, oni ji nutí do něčeho co nechce, prosím, dej mi pár dní a něco vymyslím."

Ayame si povzdechla. ,,Proč ji chceš tak moc pomoct, vždyť ji neznáš."

,,Znám." Špitl potichu

,,Znáš?" Zeptala se překvapeně. ,,Miluješ ji?" Zeptala se z ničeho nic.

Yusuke na ni vytřeštil oči. Věděla to? Jak?

Přikývl.