Yusuke ji její polibky něžně opětoval a hladil ji na tváři. Tak dlouho po tom toužil. Tak dlouho. Cítil se jak ještě nikdy.
Míchaly se v něm všechny pocity. Tak dlouho čekal a bylo to ještě lepší, než kdy snil. Ale musel se neochotně odtáhnout. Jelikož z dálky už slyšel hlasy samurajů, hledali je.

,,Musíme jít. Rychle." Řekl a ještě jednou ji políbil.

Sayuri přikývla. ,,Kam?"

,,Teď už je to jedno, ne?" Zazubil se. ,,Tam, kam nás nohy povedou. A až přijde čas, třeba se i usadíme." Pohladil ji jemně na tváři.

Usmála se na něho a přikývla. ,,Tenhle plán se mi líbí."

,,Mě taky." Zazubil se, jemně ji vzal za ruku a vyšel.

Yusuke dost přemýšlel. Měl v hlavě tolik myšlenek, že nevěděl, které se věnovat dřív. Splnil se mi jeho dlouholetý sen a on nevěděl, co teď. Co bude, kam půjdou, kam se dostanou, co budou dělat. Snažil se na tyhle otázky najít odpovědi. Chtěl se o Sayuri co nejlépe postarat, kdyby to šlo dobře, tak mít s ní rodinu. Tak moc se zasnil, že ani neslyšel to, že mu něco říkala. Po chvíli si to ale uvědomil.

,,Co jsi říkala?" Zeptal se trochu nervózním tónem. Nechtěl ji ignorovat, jenom se prostě zasnil.

,,Že ti ty vlasy takhle sluší." Usmála se na něho.

,,Myslíš? Byl jsem na ně dost pyšný." Zazubil se. Neplánoval si je pravidelně udržovat, necítil se tak. Byl zvyklý na své dlouhé.

,,Je to nezvyk, ale vypadá to na tobě hezky." Zazubila se, za ruku si ho k sobě přitáhla a políbila ho na tvář.

,,Díky." Zazubil se Yusuke, přišlo mu to zlaté. ,,Nechám si je ale znovu nárůst. Bude trvat dlouho, ale svou pýchu si znovu vypěstuju." Přemýšlel, jak dlouho to asi bude trvat, nestříhal se ani nepamatoval.

,,Tomu asi rozumím." Usmála se na něho. Byla ji zima, mrzlo, sněžilo a nějaké teplo bylo dost v nedohlednu. A takhle cestovali celý den. Necítila už ani svoje tělo, celá se třásla. Začínala mít strach, že umrznou.

Viděl to na ní, tak rád by jí pomohl, ale nevěděl jak. Jedině, že by už po takové době došli do města, nebo aspoň nějaké vesnice. Zahřát se aspoň na chvíli.

Periferně zachytil pohyb a zastavil se. Sayuri to nečekala a vrazila do něho.

,,Děje se něco?" Zeptala se.

Yusuke ji naznačil prstem, ať je potichu. Byla už celkem tma a jeho oči se ještě pořád tomu trochu přizpůsobovaly. Znovu to viděl, pohyb, do toho i zvuku kroků, které se brodily sněhem. Člověk? Snažil se pořádně zaostřit. Chudě oblečený, sotva nějaký kus látky. Byl to určitě nějaký vesničan. Omrazilo ho z toho, jak viděl jeho oblečení. A oni si ztěžovali na zimu. Chytil Sayuri za ruku a pomalu šel k němu.

,,Promiňte, mohl bych mít malou prosbu?" Zeptal se vesničana, když si ho všiml.

Ten se na něho ale dost nedůvěřivě podíval. Když uviděl meč u jeho pasu, v jeho očích se objevila hrůza a začal utíkat.

,,Nechceme vám ublížit!" Zavolal Yusuke a šel za ním. ,,Hledáme jen nocleh!"

Vesničan ho ale neposlouchal, respektive ani neslyšel. Byl tak vyděšený ze samurajů, že nechtěl ani pomyslet, že s nějakým mluvil, ještě tak blízko jejich vesnice.

,,Zatraceně." Zanadával Yusuke. ,,Pojď, půjdeme po stopě, určitě tu je vesnice." Řekl Sayuri.

Sayuri byla už celá promrzlá, sotva se hýbala. ,,Je mi zima." Špitla.

,,Už budeme v teple, slibuju. Vydrž ještě chvíli." Pohladil ji a vzal si ji do náruče. Musel ji dostat do bezpečí, do tepla, nenechá ji umrznout.

Zaradoval se, když viděl, celkem blízko, dřevěné chatky vesnice. Přidal do kroku v naději, že budou už konečně v teple. Aspoň doufal, že budou vesničané ohleduplní a nenechají je umrznout.

Docela se mýlil. Když se začal rozhlížet, strnul. Vesničané se k nim blížili, ale ne s otevřenou náručí, jak doufal. Ale s vidlemi, lopatami, vším, čím by je klidně mohli zabít. Obklíčili je. Yusukemu to hned došlo. Jednou už je samurajové určitě napadli. Tu nenávist, kterou viděl v jejich očích, moc dobře si ji pamatoval. Byla všude stejná. Nenávist vůči samurajům.

Kousl se do rtu. ,,Nechceme vám ublížit." Řekl docela roztřeseným hlasem, skoro už ani rty necítil. ,,Potřebujeme se jen na chvíli zahřát, pak odejdeme a už nás nikdy neuvidíte."

,,A jak vám máme věřit?! Samurajové už vypálili tolik vesnic!" Křičel jeden z vesničanů a mířil na něho vidlemi.

,,Jsme dva, když nás budete chtít zabít, uděláte to. Neubránili bychom se." Yusuke už byl trochu zoufalý, v tomhle stavu by nedokázal bojovat. Přál si, aby k ničemu takovému nedošlo.

,,Dejte dolů ty vidle vy hlupáci!"

Yusuke se otočil a tiskl si k sobě Sayuri, která se celá třásla. Šla k nim stará shrbená žena. Dost stará. Prohlížela si je nedůvěřivým pohledem.

,,Co tu chcete?" Zeptala se mrazivým hlasem plným nenávisti.

,,Nocleh. Jednu noc." Spitl Yusuke, hlas mu už selhával. Mráz mu stahoval hrdlo.

,,Proč máš na sobě popravní roucho?"

Kousl se do rtu. ,,To je dlouhý příběh, na který nemám sílu teď vyprávět." Špitl potichu.

Stařena si je pořád prohlížela, nedůvěřivě, nenávistně. Běhal jim z toho mráz po zádech. Yusuke se jí podíval zoufale do očí. ,,Prosím, umíráme."

,,Jednu noc, půjdete k nám. Meče necháte před vchodem. Kazuki je bude hlídat, ani se jich do vašeho odchodu nedotknete." Řekla stařena po chvíli.

,,Matko! To nemyslíš vážně! Zabijou nás!"

,,Mlč Hiroki! Ne když nemají meče, znám takové, jako jsou oni, s mečem umí, ale s rukama toho moc nezmůžou." Zavrčela a odcházela do domu.

Hiroki se na ně nenávistně podíval. ,,Jenom se dotknete někoho z mé rodiny, tak jste mrtví." Řekl odhodlaně.

Yusuke se chtěl začít smát, ale to by nebyla asi vhodná chvíle. Jelikož jeho generací už učili bojovat i rukami. Obvykle, v plné zbroji, měl i skryté dýky, jehlice, vrhací nože. To, že by mu vzali meč by nic nezměnilo, kdyby je chtěl zabít. Ale nechtěl, chtěl už jenom cítit teplo, které by proudilo jeho tělem z teplé místnosti.

,,Pojďte." Zavrčel Hiroki a vedl je do domu.

,,Děkujeme." Špitla Sayuri. Neměla už skoro žádnou sílu.

Yusuke ji pevně držel a šel do domu. Ten krásný pocit tepla, když vešel se nadal popsat ničím. Na chvíli zavřel oči. Otevřel je ve chvíli, kdy na sobě cítil pohledy. Najednou mu přišlo, že v jednom domě žije nějak moc lidí. Opatrně položil Sayuri na podlahu. ,,Už jsme v teple a bezpečí, bude to v pořádku." Šeptal ji.

,,Matko kdo je to?" Slyšel nový hlas.

,,Budou tu přes noc." Odpověděla.

,,Proč? Nemůžeme si dovolit další dva hladové krky." Byla to nějaká žena a její hlas zněl už zoufale.

,,Tak sáhneme do zásob, nebo požádáme sousedy, určitě nám pomůžou, taky jsme pomohli. A je to jen na jednu noc."

Yusuke si k sobě tiskl Sayuri, snažil se ji zahřát. Když se na ženu podíval, chápal její obavy, byla těhotná. Měli určitě sotva pro sebe. Jídlo ho ani teď tolik nezajímalo, jako zahřátí.

Stařena k nim přišla s dvěmi miskami s horkým zeleným čajem. ,,Pijte, dokud je to teplé, zahřeje vás." Řekla už trochu mileji.

,,Díky." Špitl a první dal napít Sayuri, potřebovala to víc.

Sayuri cítila, jak ji tělem prochází teplo, chuťově to bylo odporné, ale vážně to zahřálo. Bylo jí hned lépe.

Kdyby jenom Yusuke věděl, co je v téhle vesnici čeká, nikdy by sem nevkročil. Ani by ho tu nikdo nedostal. Takové zvrhlosti, co se tu děly ještě nikdy neviděl.