Yusuke se ráno probudil dost brzy. Nešlo mu už usnout, tak se protáhl a posadil se. Podíval se na Sayuri, která ještě tvrdě spala a sáhl ji na čelo. Pořád hřála, ale bylo to o dost lepší než včera.

Ještě jednou se protáhl a vstal. Prokoukl malou špehírkou ve dřevě ven. Nesnažilo, ale bylo bílo. Chtěl to tu trochu prozkoumat a tak se vydal ven. Nepřišlo mu ani, že by byla nějaká zvlášť zima, což bylo dobře. Kdyby sníh roztál, mohli by odejít dřív.

Přemýšlel, kam se půjde podívat dřív. Nakonec šel tam, kam ho nohy vedly a rozhlížel se. Byla to malá vesnice. Dohromady napočítal asi sedm domů, ale v každém žila jedna velká rodina, nebo aspoň to tušil.

Došel k malému rybníku a díval se před sebe. Zhluboka se nadechl dokud mu ledový vzduch nestáhl hrudník. Měl rád zimu, jako dítě si hrával s tátou ve sněhu pořád, když byla možnost. Chyběly mu ty časy. Zajímalo ho, co by na něj táta teď řekl. Byl by na něho pyšný? Nebo naopak, styděl by se za jeho zbabělost. A co máma? Co ta by si o něm myslela? Byla vždycky mírnější než otec, ale nedokázal říct, co by na něho teď řekla.

Chyběli mu, proklínal každý den, kdy samurajové napadly jeho rodnou vesnici. Na chvíli si myslel, že tady se do těch časů vrátí, ale tady to bylo jiné. Tahle vesnice mu přišla už od začátku něčím divná, podezřelá.

U nich byli lidi vlídní, přátelští a důvěřivý. Tady je to pravý opak. Na jednu stranu to chápal, na druhou měl vážně strach o svůj život. I o Sayuri. Jeho podvědomí říkalo, aby rychle utekl, neskončí to tady dobře. Něco dalšího mu zase říkalo, aby zůstal, bylo tu jídlo a teplo, ale na druhou stranu by měl být zase ostražitý.

Povzdechl si, nevěděl, co má dělat. Minimálně musel počkat, než se Sayuri uzdraví a až pak něco vymyslí. V prvním případě by měl zjistit, kde schovali jejich meče. To bude první krok. Druhý, jak se odsud nějak nenápadně dostat. Byli dva a vesničanů desítky, nebyl si jistý, jestli by to zvládli. Jestli by to on zvládl, vzhledem k stavu jeho milé.

Díval se na nebe a přemýšlel. Měl v hlavě tolik myšlenek. Už tolikrát unikl smrti, ani nevěděl jak. V bojích, v paláci, a i teď měl pocit, že bude muset před smrti utéct. Proč ho nechala? Nebo proč utíkal? Proč ji nešel vstříc, měl by od všeho už klid. Je to přece pocta pro samuraje, ne? Zemřít v boji.

Otřásl se. Ne, tohle vážně nechtěl. Smrti se bál, nechtěl ještě zemřít. Měl své plány a cíle. Chtěl mít rodinu, kterou bude milovat nadevše. Chtěl toho tolik a zároveň nic. Znovu si povzdechl a sledoval oblak páry, která mu šla od úst a v dáli zmizela. Někdy se chtěl vypařit, stejně jako ta pára. Mít od všeho pokoj. Ale to mu smrt nedopřeje. Neměl by nikdy klid.

To co bude dělat dál? Nejspíš utíkat, utíkat dokud nebudou mít se Sayuri klid od všeho, od všech. Měl krásnou představu.

Malý domek na kraji louky, bylo jaro a luční květiny se zrovna probouzely k životu a kvetly ve všech barvách. Všechno kolem ožívalo. A on se zrovna vracel s jeho dvěmi dětmi. Holčička a chlapeček. Holčička je starší, má dlouhé bílé vlásky po mamince a chlapeček zase po něm. Oba měli pomněnkově modré oči. Běhali kolem něho, smáli se a hráli si. U dveří domku už na ně Sayuri čekala a usmívala se. Na přivítanou ho dlouze políbila a objala, obě děti pak pohladila na vlaskách a všichni šli společně dovnitř.

Zdálo se mu o tom dost často. Vždycky se cítil tak hezky a usmíval se. Bylo to příjemné, mít rodinu. Přál si ji mít. Tak moc si to přál. Až mu to vhrnulo slzy do očí. Proč byla tahle myšlenka, představa, tak nereálná? Proč měl pocit, že se to nikdy nestane? Zemře jako zbabělec, Sayuri o něho ztratí zájem, ztratí se.

Měl strach, který mu svíral srdce. Tak moc se bál. Tyhle myšlenky ho doprovázeli tak často, že mu jeho sen přišel tak vzdálený a nemožný.

Setřel si slzu a zadíval se do nebe. Cítil, jak mu chladné vločky padají na obličej. Nenáviděl to. Nenáviděl své myšlenky tak moc. Kéž by bylo tak snadné je zahnat. Nikdy nechápal, jak mohl být někdo bezcitný. On cítil až moc. Na to, že měl být zbaven citů. Vždycky byl jiný. Až moc jiný. I přesto dělal všechno, jen aby jiný nebyl. Chtěl být silný.

Máma mu vždycky říkala. ,,Síla není ve svalech."

Kolikrát přemýšlel, co mu tím chtěla říct. Až když dospěl, docházelo mu to. Slovo samo o sobě je někdy mnohem silnější než násilí.

Z myšlenek ho dostal sníh, který mu spadl ze stromu na obličej. Ušklíbl se a otřásl. Tohle nebylo zrovna příjemné vytáhnutí z myšlenek. Něco ale zrovna zaujalo jeho pozornost.

Dva vesničané se tam hádali. Nejprve moc neslyšel, pak mu ale ztuhla krev v žilách, když si uvědomil, o čem se vlastně bavili.

,,To ty jsi mi hodil svoje mrtvé děcko k mojí straně rybníku? A nedělej, že ne ty šmejde, moc dobře vím, že byla Tanaka těhotná!" Řval jeden.

,,Nevím, o čem mluvíš ty starý blázne! Nezapomínej, že i Yarami byla těhotná! A narodila se jí holka, to Tadaši nechtěl!" Křičel druhý.

Yusuke se díval jejich směrem, zježily se mu všechny chlupy na těle a sevřel se mu hrudník, když viděl malé nehybné tělíčko na kraji rybníka. Najednou se mu chtělo brečet, řvát, nadávat. Hajzlové! Šmejdi! Jak tohle mohli vůbec jenom dopustit?! Bylo to malé novorozeně! A tím, že nesplnilo jednu podmínku, tak si zasloužilo smrt?! To nemysleli vážně!

,,Nevěřím ti, to si ukliď! Nechci mít nakažený rybník od mrtvoly!" Vesničan do druhé vrazil a tvářil se vážně nadřazeně. To už se ale strhla bitka, jelikož, si to ten druhý nenechal líbit.

Yusuke stal jak zamražený s otevřenou pusou. Byli to nelidské bestie. Když už to dítě nechtěli, tak ho mohli někomu podarovat, komu se třeba nedaří. Koukal na to malé tělíčko a cítil, jak mu tečou slzy po tvářích. To bylo šílené, proč? Proč se to dělo?

,,Co vokouníš ty samurajský sráči?!" Křikl na něho jeden z nich. ,,Chceš taky přes hubu?! Tohle je jen mezi námi! Nestrkej do toho frňák!"

Yusuke na ně jen znechuceně hleděl. ,,Vy o mě říkáte, že jsem bezcitnej hajzl, jen proto, že jsem samuraj a přitom dokážete zabít nemluvně a ještě se o něm bavit, jako by to byl jen obtížný hmyz?!" Zuřil. Nechápal to, nechápal, jak někdo mohl být tak bezcitný, že dokázal ublížit malému dítěti.

,,Co je do toho? Starej se o svý!"

Yusuke měl co dělat, aby mu v tu chvíli nerozbil hubu. Měl takový vztek. Došel k těm dvěma a díval se na ně s tím největším odporem. ,,Ne, vy za to fakt nestojíte." Zavrtěl hlavou a slezl k místu, kde malá holčička ležela. Byla nahá a úplně modrá, takže nejspíš umrzla. Yusuke se snažil co nejvíce zadržet slzy a maličkou si vzal do náruče. Zasloužila si být aspoň pohřbena.

,,No vidíš, tak už nemusíš uklízet ty." Zasmál se ten vesničan a zvesela si kráčel jinam.

Yusuke ho ale ještě stihl propálit pohledem. I toho druhého.

,,Nečum na mě tak, prostě je tu ženských dost." Pokrčil rameny a šel pryč.

Yusuke musel zatnout zuby, měl takovou chuť na něho řvát, ne-li zbít. Ale musel se ovládat. Držel malou dívenku v náručí a hledal místo, kde by ji mohl pohřbít. S poslední nadějí ji zkusil nahmatat pulz, ale marně, byla mrtvá. Došel skoro až k lesu, když uviděl sakurový strom. Poznal to, otec ho učil moc dobře.

,,Tady bude pro tebe vhodné místo na odpočinek." Pohladil ji na tvářičce a začal vyhrabávat hrob. Opatrně ji tam položil a zasypal hlínou, neudržel slzy. Děti by se neměly pohřbívat.

Spojil své ruce a ještě se za ní pomodlil. Ať v dalším životě najde více štěstí.