
6. kapitola
Byli jsme v jeskyni . Bylo to poznat. Nevím, jak dlouho jsme šli. Ale jsem si jistá, že v dohledné blízkosti žádné jeskyně nebyli.
Naši únosci celou cestu nepromluvili. Bylo to zvláštní. Nikdo nic neřekl ani nezašeptal. Museli být dobře sehraný tým. A nebo se domlouvali znakovou řečí. To je taky možnost.
Zakopla jsem o kámen. Naštěstí mě můj věznitel chytil. Jinak bych skončila na zemi a měla bych pár ošklivých odřenin. Taky jsem slyšela, jak podkovy našich koní zvoní o kamínky, které byli v jeskyni. Na jednu stranu jsem byla ráda, že naše koně vzali s sebou, ale zase jsem se bála, co s nima udělají.
„Nestrkej do mě, ” křikla Lily: „Nemůžu za to, že mě už bolí nohy. Trmácíme se už Bůh ví, jak dlouho. ”
Lily se nejspíš podařilo osvobodit od roubíku, ale musela jsem dát sestře za pravdu. I mě už bolely nohy. Připadala jsem si jako na pochodu. Udržovali jsme stejné tempo celou dobu. A co mě překvapilo byla reakce těch cizích lidí. Normální věznitelé by sestře nenechali projít nějaké stěžování, ale oni udržovali dál to napjaté ticho. Přísahala bych, že kdyby teď někdo upustil špendlík bylo by to slyšet.
Šli jsme dál. Po nějaké chvíli jsme se zastavili. Něco bylo jinak. Už jsem neslyšela to ubíjející ticho jeskyně, ani podkovy našich koní. Ale slyšela jsem hluk vesnice. Byl slyšet dětský smích a pláč, hluk dobytka.
Z mého snění mě vytrhlo prudké škubnutí. Dopadla jsem na tvrdou zem. Cítila jsem, jak mi někdo sundavá šátek z očí a i pouta s roubíkem.
Pár minut jsem se rozkoukávala. Sluneční paprsky mě bodaly do očí. Když jsem si zvykla na světlo, viděla jsem jak muž s šátkem přes pusu zamyká mříž.
To nás zavřeli do cely? Jako opravdu?!
Podívala jsem se na Lily. Seděla ve vedlejší cele. A vypadala, že se snaží že všech sil nerozbrečet.
Přesunula jsem se k mříži a prostrčila jsem ruku na druhou stranu. Chytla jsem Lily za ruku.
„Nedrž to v sobě, ” zašeptala jsem. A v tu chvíli se Lily rozbrečela. Slzy jí stékali po špinavé tváři a zanechávali za sebou čistou cestičku.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro