„Jak volat její jméno? " nechápala Lily.

„Víš jak jsme našli ty mamky věci. Byla tam i ta Sibily fotka a na ní stálo Volej jméno. Tak zkusíme volat to její. Zní to logicky, " odůvodnila jsem svůj plán. Sestru jsem nejspíš nepřesvědčila, ale kývla.

Naše koně jsme popohnali do normální chůze. A sem tam jsme zavolali jméno Sibily. Ale žádná odpověď se nám nevracela. Jen lehká ozvěna.

„Neodpočineme si. Už mě všechno bolí, " zastěžovala si Lily. A tak jsme zastavili. Stali jsme uprostřed borůvčí. Lily si sedla na pařez, který tam vyčníval a natáhla si nohy. Vypadala velmi rozlámaně.

Já jsem nešla odpočívat. Brouzdala jsem se v borůvčí a dal volala Sibily jméno. V tom jsem uslyšela kroku. No spíše šustění listí. Rozhlédla jsem se. Byli jsme obklíčení. Obklíčili nás muži s šátky. Měli je, aby jim nikdo neviděl do obličeje. Oblečení černé a zelené barvy dokonale zplívalo s lesem.

Doběhla jsem k Lily. Ona už byla na nohou a rozhlížela se kolem sebe. Neznámí k nám začali přistupovat.

„Co chcete, " zeptala jsem se. Můj hlas naplňoval strach. Tím jsem si btxla jistá. Muži neodpověděli. Jen se dál přibližovali.

S Lily jsme se soustředily na ty před náma. A na ty vzadu jsme úplně zapomněli. Oni nás zezadu popadli. Svázali nám ruce a dali nám roubík.

Snažila jsem se jim vyšlubnout, ale drželi mě moc pevně. Viděla jsem, jak ke mně jde jeden z nich a v ruce má šátek. A ten mi uvázal okolo očí.

Nic jsem neviděla. Nemohla jsem nic říct. A ani pomocí hmatu jsem se nemohla orientovat. Jediné na co jsem se musela spolehnout byl sluch. Vím, že vzali naše koně. Slyšela jsem je, jak nespokojeně odfrkují a řehtají.

Naši věznitelé nás vedli lesem. Do kopce, pak z kopce, rovně a támhle jsme zatočili a ještě támhle. No už jsem se v tom nevyznala.

WOLFluci1