,,Teda řeknu vám, cítím se vážně špatně, že tu ta stařena nechala toho samuraje. Přinese nám jen neštěstí." Zavrtěla hlavou jedna vesničanka brzy ráno při práci se zásobami na zimu.

,,Taky z něho nemám dobrý pocit." Zavrtěla hlavou druhá. ,,Ten jeho zlý pohled... Mám z něj husí kůži!"

,,Taky, taky. A ta holka? Viděly jste ty oči? Musí být určitě prokletá. Tohle nemá normální člověk!"

,,Viděly, viděly. A jizva přes oko? To se na ženu nehodí! Žena má být čistá! Bez jakékoliv poskvrny. Je tak škaredá!"

,,Říkám vám, je v ní určitě démon! Bílé vlasy a oči. Zaručeně démon! Neměla by vůbec žít. Proč je tady nechává? Kdykoliv by nás mohli zabít."

,,Promluvíme s ní, třeba se nějak umoudří. Pro dobro vesnice, ať je vyžene!"

,,Souhlasím, jsou pro nás hrozbou!"

Yusuke slyšel celý rozhovor, když seděl vysoko na větvi stromů, dobře se mu tam přemýšlelo, a pobaveně se zubil. Mentalita vesničanů mu přišla vážně zábavná.

,,No tohle?! Kdo mi sebral brambory?! Měla jsem dobrých dvacet pytlů a teď mám jen 10! Kdo mi je sebral?!" Vykřikla jedna starší vesničana a podezíravě se koukala na své "přítelkyně".

,,Určitě ten samuraj!"

,,K čemu by mu byly ty hloupá? Je u naší stařeny, ta má jídla vždycky dost! A rýže! Chybí mi pět pytlů rýže! Jak se někdo opovažuje!

Yusuke zpozorněl. Nelíbilo se mu, že na něj chtěli hodit vinu za někoho jiného. Uráželo ho to.

,,Taky pravda. Ale kdo jiný by to udělal?"

,,Já tuším." Zaskřípala zuby okradená a bez dalšího slova odešla.

Díval se jejím směrem ze strachu, že by mohla jít za Sayuri, ale jeho obava hned zmizela, když zabočila o dům dál.

,,Hej! Co ty tam děláš?! Ty nás posloucháš?!"

Podíval se dolů. ,,Oh vy jste mě odhalily." Zazubil se a seskočil dolů.

,,Máma tě snad neučila, že poslouchat cizí rozhovory se nemá?!"

Yusuke se na ni zle podíval, vzpomínka na jeho matku ho opravdu bolela. Uvědomil si ale, že není v situaci, kdy by si mohl dovolit zabíjet a tak se jen mile usmál. ,,Sebrali mě už jako dítě, na mámu si nepamatuju a ne, právě naopak. Učili mě poslouchat cizí rozhovory." Zazubil se. ,,Sayuri posedlá démonem? To vážně?" Zasmál se. ,,Nezlobte se, hádám jenom, že jste neslyšely o jejím klanu, kde jsou bílé vlasy a světlé oči normální, znakem a symbolem." Řekl. ,,Jizva přes oko? Měla jen smůlu a chvíli nedávala pozor. To se stává." Pokrčil rameny. ,,Víte kolik já mám jizev? Sice ne přes oko, ale mám jich plné tělo."

Vesničanky se na něho dívali už jen s otevřenou pusou, došla jim slova.

Na to se Yusuke opět pobaveně zazubil. ,,Opravdu vás neplánuju zabít. Dáváte nám přístřešek a jídlo, jsme vám vděční. Doufám, že vám to jednou budu moct splatit." Usmál se a pomalu šel zpět.

Kvůli nim si ale vzpomněl znovu na svou matku. Po tolika letech. Chyběla mu. Byla to tak úžasná žena, neskutečně milá a ani mouše by neublížila. Pokud teda nešlo o jídlo. A i to se kolikrát skládalo jen z rýže, brambor nebo mrkve. Byli chudí, ale.. byli šťastní. Měli to, co potřebovali. Nic víc, nic míň.

Povzdechl si a sledoval páru, která mu šla od úst, jak stoupá a mizí. Doufal, že je máma na lepším místě a nic jí už nebolí.

,,Yusuke, sněz tu rýží!" Podívala se na něho přísně.

,,Vždyť ji máme pořád! Já už jí nechci!" Zakňoural a misku odsunul co nejdál.

,,Nic jinýho nemáme! Budeš mít hlad."

,,Nebudu!" Podíval se na ni, vypadala ustaraně.

,,No až budeš mít opravdu hlad, tak i něco jako ryze bude pro tebe pochoutkou. Řekla a snědla ji místo něho.

V ten den se to stalo. V ten den jejich vesnici napadli a matku zabili. A z něho se měl stát samuraj.

Od toho dne jedl rýži kdykoliv mohl, a rád. Nedokázal si odpustit, že jejich rozloučení bylo tak špatné a tak.. hloupé. Byl takový sobec. Mrzelo ho to. Každý den se jí omlouval a doufal, že mu aspoň ona odpustí. Jednou.

Vzpomněl si na pavoučí lilie. Že by mu dávala znamení právě matka? Že mu nikdy neodpustí a měl by proto zemřít? Co když tomu tak vážně bylo? Co měl dělat?

Vylekal se, když cítil něco ruku na svém rameni a rychle se otočil.

,,Sayuri." Oddechl si. ,,Vylekala jsi mě."

,,Promiň." Pousmála se. ,,Vypadáš, že tě něco trápí." Řekla a posadila se k němu.

,,Mě trápí věcí." Povzdechl si a položil si hlavu do jejího klína. Jenom tak měl na chvíli pocit, že je v bezpečí a bylo mu dobře.

,,Povíš mi o tom?" Zeptala se a začala ho hladit ve vlasech. Chyběly ji jeho dlouhé vlasy, ale i tohle mu slušelo.

Zavrtěl hlavou. ,,Promiň, nechci tě tím trápit." Zašeptal a lehce ji hladil na noze. Bylo mu u ní tak příjemně teplo a byl naprosto klidný.

,,Trápíš mě už jen tím, že se mnou nemluvíš." Zašeptala stejně.

,,Promiň." Špitl a koukl se na ni. Vypadala v tu chvíli stejně jako ona. Ten stejný ustaraný výraz. Věděl, že teď mluvit musí.

,,Vzpomněl jsem si na svou matku." Přiznal nakonec. ,,V ten den.. co zemřela.. jsme se pohádali. A já.. cítím.. cítím se špatně.. byla to taková maličkost a já byl tvrdohlavé dítě." Říkal potichu a snažil se držet, aby nebrečel. Před Sayuri vážně nemohl a ani nechtěl.

Pořád ho hladila ve vlasech a poslouchala ho. Vůbec poprvé mluvila o své rodině a tak ho jen poslouchala a nic neříkala.

Nami se protáhla a pomalu šla ke svým opečovatelům. Oba vypadali vážně smutně, a tak je šla trochu rozveselit. Hupsla mamince na rameno a koukala na tatínka.

,,Hele koho tu máme?" Zazubila se Sayuri a podrbala ji.

Nami si opřela hlavičku a ruku maminky a přivřela očka.

,,Je pořád tam maličká." Usmál se Yusuke.

,,To je, pořád mláďátko." Usmála se Sayuri.

Nami se na ně střídavě koukala, to bylo ono! Takhle se jí líbilo víc! Jen se usmívejte! Smutek vám nesluší!

,,Zajímalo by mě, na co myslí." Zazubil se Yusuke.

Na co asi?! Ty pako! Chci, abyste byli veselí a šťastní! Nami mu v tu chvíli skočila na obličej a začala ho olizovat.

Začal se smát a snažil se ji odstrčit, ale Nami byla neodbytná! Olizovala mu celý obličej. Jen se směj! Směj se! Tohle je lepší než slzy!

I Sayuri se smála. Ta malá ji teď vážně dokázala zlepšit náladu.

Nami skončila a spokojeně si olízla čumák. Znovu se na ně střídavě dívala. Tohle byl už lepší pohled!

,,Ona je zlatá!" Zasmála se Sayuri. Pak ale zaslechla hluk a křik a podívala se tím směrem.

Yusuke se taky podíval a zvedl se. Co to dělali?

,,Zlodějská rodina zaslouží trest!" Křičeli vesničané a v provazech drželi mladou rodinu. Muže, ženu a dvě malé děti.

,,To myslí vážně?" Řekl Yusuke zděšeně a vstal.

Stařena ho ale hned přitáhla zpět. Kde se tu sakra vzala?!

,,Nepleť se do toho." Zavrčela a dívala se.

,,Vždyť je chtějí.."

,,Ano! Chcou! Jsou to zloději, kradli zásoby ostatním. Zaslouží si to! A proto ti radím, nepleť se do toho. Jinak skončíte stejně. Oba!"

Yusuke skřípal zuby. Nechtěl do ani vidět. Celou rodinu hodili svázanou do vykopané díry, kterou začali hned zasypávat. Pohřbívali je zaživa!

,,Ty malé děti ale za nic nemůžou!" Řekl vztekle.

,,Jsou to jejich potomci, budou stejní a už drž hubu! Jinak budeš další na řadě hned!"

Yusuke měl takovou chuť ji jednu vrazit, ale podíval se na Sayuri. Ta z toho byla hodně špatná, po tvářích ji tekly slzy.

Nami se škaredě na tu čarodějnici podívala. Věděla vůbec jakou ji dalo práci je rozveselit?! A teď byli kde byli! Začala vrčet a už už se do ní chtěla zakousnout.

,,Uklidněte si tu čupku, jinak skončí v polévce." Řekla a odešla

Cos to řekla ty stařeno jedna plesnivá?! Nami v tu chvíli po ní skočila, ve stejnou chvíli si ji ale Yusuke vzal k sobě.

,,Nami, klid." Zašeptal.

Ale vždyť vás ta čůza uráží!

Držel si ji u sebe a drbal ji. Nemohli nic dělat a z toho měl takovou úzkost, jakou nedokázal ani popsat.

Poznamka- Už je to nějakou chvíli. Moc se omlouvám, držel se mě spisovatelský blok a neměla jsem ani sílu, ani čas něco napsat. Opravdu se to budu snažit napravit a chci každý týden něco napsat. Tak mi držte palce!

Jinak, kdo si nepamatuje, Nami je malé liščí mládě, které spolu našli v jedné kapitole. Pořád žije a je s nimi! Jen já na ni trochu zapomněla