,,Vzbuď se!" Otevřela oči a napřímila se. Vyděšeně těkala od stěny ke stěně. Nikdo tam nebyl. Ten Hlas byl pouze v jejím snu. Podívala se na budík, kde dobíhaly poslední vteřiny před třetí hodinou ranní. Otřela si čelo, vlasy měla mokré a po jejím těle putovaly lepkavé kapky potu. Dala se do ní zima. Položila si hlavu na polštář, jenže chlad neustával. Převlékla se do suchého oblečení, otočila polštář na druhou stranu a přikryla se. Zírala do tmy, dokud jí únavou víčka nepadla přes oči jako opona.

,,Vzbuď se!" Do očí jí vhrkly slzy. Posadila se, rozsvítila lampičku a rukama objala svá kolena. Bylo možné, že se zbláznila? Dalo by se to považovat za halucinace? Nebo ještě napůl spí? Nic se neozývalo. Hlas zmizel, ale věřila, že když bude chtít usnout, přijde znovu. Vzala si knihu, jenže jí čtení uspávalo. Vstala a začala dělat dřepy. Uklidila si pokoj, srovnala knihy podle abecedy – jen první tři poličky. Přerovnala knihy podle žánru a nakonec se rozhodla, že je lepší je nijak nerovnat. To všechno stihla během necelé hodiny. Protáhla se, sehnula se až k zemi a dotkla se svých palců.

,,Vzbuď se!" Vystrašeně se napřímila a aniž by si pamatovala, že dokázala rozpohybovat své nohy, skočila do postele. Nepřikryla si hlavu, naopak, postel byla bezpečná kvůli tomu, že měla výhled na celý svůj pokoj.
,,Tohle není skutečné," zašeptala a zhluboka se nadechla.
,,Věř si čemu chceš, ale mozek nedokáže vymyslet jen tak hlas, který by tě navštěvoval." Pomalu vydechla a roztřásla se. ,,Jaký to pokojný život! Už chybí jen dokonalý muž, který za tebe bude mluvit a konat."
,,Na tom není nic špatného," řekla tiše Alena.
,,Je to lež. Probuď se!"
,,Jsem vzhůru. Jsem vzhůru. Jsem..." opakovala stále dokola a kývala se v rytmu svého hlasu. Za okny začalo svítat. Vyčerpaně zaúpěla a rozplakala se. Pár minut se ještě litovala, následně vstala a udělala si černé kafe do velikého hrnku s fotkou psa. Seděla u stolu a snažila se neusnout. Musela se zbláznit zrovna z neděle na pondělí? Nemohlo se to stát jindy, kdy by si to mohla promyslet a hlavně se vyspat? Kávu vypila hrozně rychle, takže se její tělo roztřáslo zběsilým bušením srdce. Zaskákala si na místě, oblékla se a trochu si upravila vlasy. Do uší si dala sluchátka a šla prázdnými ulicemi do práce. Protože se děsila veřejné dopravy, chodila o hodinu dřív pěšky, aby to stíhala. Chladný vítr ji rozebral, ale věděla moc dobře, že teplá kancelář bude zkouškou jejího sebezapření.
_____

Když večer přišla domů, první, co uslyšela bylo slabé zapípání mobilu.

,,Sakra," zaklela a vzpomínala, kam telefon včera odhodila. Obcházela pokoj a skláněla se ke všem zákoutím. Našla ho ležet pod stolem. Na displeji se objevil nápis: 6 nových zpráv, 8 nepřijatých hovorů. Zamračila se a začala pročítat zprávy od začátku.

Dekuji za krasny vecer a jeste krasnejsi polibek. P.

Tu ještě četla, takže svou odpověď nečetla a rovnou přešla na zbylé esemesky od Patrika.

Preju ti nadhernou noc. Snad se brzo zase uvidime. P.

Milé, pomyslela si.

Dobre rano. Cekal jsem, ze odepises, ale asi uz jsi spala. Hezky zacatek noveho tydne. P.

Vyčítala si, že mu nenapsala už večer. Zachovala se ošklivě k člověku, který si s ní chtěl povídat. A který ji políbil.

Ali, mohla by ses aspon ozvat, ze jsi v poradku? Cekam cely den na tvou odpoved. P.

Tato situace se pro ní stávala čím dál víc trapnou. Kousla se do rtu a četla dál.

Asi te to uz otravuje, ale myslel jsem, ze si rozumime a ze se chces nadale vidat. P.

Věděla, jak mizerně se musel cítit, když mu dívka celý den neodepisuje. Byl příliš hodný a bála se, že by jí mohl odpustit, protože si to nezasloužila.

Napis mi, prosim. Klidne napis, ze se se mnou nechces schazet, jen me nenechavej v takove nejistote. P.

Sepsala sáhodlouhou odpověď, ve které vysvětlovala, že jí mobil zapadl pod stůl a měla vypnuté zvuky, takže ho nemohla celý den najít. Sepisovala to pečlivě a soustředila se na to, aby to neznělo hloupě. Deset minut poté, co odeslala omluvnou zprávu, začal mobil vyzvánět. Zpanikařila. Skutečně s ní chce mluvit? Po telefonu? Položila mobil na postel, aby ho slyšela jen málo a zapomněla na to, že jí někdo telefonuje. Nemohla ten hovor přijmout, na to se necítila. Ještě ne. Další zpráva:

Jsem rad, ze ses ozvala. Bal jsem se o tebe. Napis, az budes mit cas. P.

Přála si mu napsat, ale už do nezvládla. Zapřísahala se. Od zítřka mu bude odpovídat pokaždé, když se jí ozve. Ano, zítra to všechno bude lepší. Ona bude lepší. Patrika se vzdát nechtěla, proto byla rozhodnutá, že to zvládne. Už žádné ignorování, zapomínání a výmluvy.

,,Budu skvělá a normální, protože na to mám," ujistila se a souhlasně přikývla své optimistické promluvě. Lehla si k mobilu, přikryla se a usnula.