,,Dnes jdu na ten ples," řekla Alena. Naznačil ukazováčkem, aby vteřinu počkala, dopsal poznámku do knihy a vzhlédl k ní.
,,Dobrá. Doufám, že si tento večer užijete," odvětil pouze. Alena doufala, že jí bude ples rozmlouvat. Nakonec se pokusila o úsměv.
,,Kéž by. Jenže to bych musela být někde jinde a s někým jiným."
,,Budu to brát jako přání být se mnou uprostřed chladných zdí s kazeťákem a levným vínem," pravil a vrátil se k práci.
,,Držte mi palce," hlesla Alena a odešla ke kadeřnici.

Seděla s hlavou pod proudem vody.
,,Křest nové krásky," zasmál se Hlas. Alena se zamračila, na což zareagovala kadeřnice slovy: ,,Tak jako teda, pokud vám ta teplota vody vadí, tak stačí říct."
,,Ne, ne, samozřejmě je ta voda fajn, já jsem si jenom na něco vzpomněla."
,,Hm. Jasný." Pasivně-agresivní přístup je asi jediný přístup, jak v tomto světě přežít, napadlo Alenu. ,,Jakej používáte kondicionér? Vždyť ty vlasy jsou úplně bez života."
,,Já kondicionér nepoužívám. Jen... Jen šampón," odpověděla vylekaně Alena.
,,No to je vidět. Heleďte, mám tu spoustu kondicionérů, měla byste si ňákej koupit." Hrůza, horor, útěk. Jiná slova v hlavě Aleny Blatné neběžela. Jen tyto tři. Stále dokola. Být tak silná osobnost, pošle kadeřnici do hajzlu a ještě ji přinutí ke slevě na ten pitomej účes, se kterým stejně nebude spokojená.
,,Chcete tam třpytky? Nebo něco takovýho?"
,,Ne. Děkuji. Ne, já nejsem moc na třpytky."
,,No jo, taky proč by, když byste si za to musela připlatit, že jo?" poznamenala kadeřnice a plácla jí na vlasy a čelo zbytek šampónu. ,,A jak si ten účes představujete?"
,,Já nevím," zakňourala nešťastně Alena.

Dívala se na sebe do zrcadla u sebe v pokoji. Natáčela se z jedné strany na druhou a hledala v odraze kousek Aleny. Šaty byly krásné, světle šedé, ale asi si měla koupit větší velikost. Když stála, padly jí přesně. Sednout si – bylo nemožné. Z tužky na oči slzela, nebyla na to zvyklá. Make-up jí stahoval obličej, takže se cítila jako vyschlá mumie. A rty měla větší než kdy předtím.
,,Jsi tam někde?" zeptala se sebe samotné. Odraz otvíral ústa ve stejnou chvíli jako ona, takže to musela být ona.
,,Hlavně nezapomeň, že musíš Patrika znemožnit," poznamenal Hlas.
,,Ne. Tentokrát ne. Budu skvělá, dokonalá, kouzelná," vyjmenovávala Alena, i když tomu sama nevěřila. Jako poslední si nasadila náušnice, které dostala od Patrika. Uši zčervenaly a natekly. Znaveně přivřela oči a snažila se vyrovnat s bolestí, která jí nyní tepala v lalůčcích.
,,Pro krásu se musí trpět," řekl Hlas znalecky. ,,Ne, že by ti nějaký blbý náušnice pomohly... To zas jako ne." Alena by tentokrát souhlasně pokývala hlavou, ale nešlo to, protože každý pohyb ještě víc rozbolavěl její ušiska, která rostla do sloních rozměrů.

Vešli do obrovského sálu, na Alenu ihned padl strach. Ze stropu visely zdobené lustry. Na nízkém pódiu hrálo smyčcové kvarteto. Ženy ve večerních róbách postávaly vedle svých manželů. Vše vypadalo jako ve starých pohádkách o carech a carevnách. Celou místností zněl valčík, naparádění lidé se motali v kolečku a barvy šatů se míhaly před jejíma očima. Jako děsivý kolotoč z dětství, napadlo Alenu. Slavností a zároveň nevlídná atmosféra vysávala z Aleny poslední zbytky radosti. Zlý sen o oživlých postavičkách z kolotoče, znělo v její hlavě stále dokola. Bolest už nebyla jen v uších, přešla i do spánků. Na tenhle ples její antidepresiva nestačila. Celá se orosila a v ústech jí vyschlo.
,,Představím tě svým kolegům," slyšela z dálky hlas. Pohlédla na Patrika, který byl rozmazaný a jeho ústa se křivila v podivně teatrálním úšklebku. Ale to bylo jen v její hlavě. Věděla to. Jenže si to nedokázala uvědomit dostatečně. Ani nevěděla, kdy se rozpohybovala. Šla s Patrikem ke skupince lidí, kteří vesele konverzovali. Všichni ztichli a zahleděli se přímo na ni. Soudili její vzhled, její zamlklé chování. A nebo se jí to taky jen zdálo.
,,Tohle je má přítelkyně Alena," řekl a pánové si s ní potřásli rukama. Dámy jen přikývly a zpod masky vykouzlily všechny ten stejný úsměv. Taky se donutila usmát. Jeden muž jí podal skleničku se sektem a celá skupinka si přiťukla. Chytila sklenku oběma rukama a jen se trošku napila.
,,Zodpovědné děvče," pravil muž a nahnul se těsně k ní, aby pošeptal: ,,Všichni se tu nalívaj', protože je to zadarmo." Alena nevěděla, jak na to zareagovat a tak jen tiše pokrčila rameny.
,,Myslela jsem si, že velké sukně už nejsou trendy," pronesla jedna žena. ,,Ale je pravda, že každá si přeje být princeznou," odlehčila svůj útok, aby to nikdo nemohl chápat jako útok. Alena se jen zahanbeně shrbila.
,,Mně se ty šaty moc líbí," zastal se jí stejný muž, který jí před chvílí šeptal do ucha. Za to Patrik neřekl nic.
,,Omlouvám se, musím se na chvíli vzdálit," zašeptala, ale zdálo se, že si jejího odchodu nikdo nevšiml. Odešla si pro kabát a našla balkón, kde vytáhla cigaretu a zapálila si.

,,Opustila jste nás brzy," uslyšela hlas za sebou. Zase ten muž.
Alena vydechla kouř a odpověděla: ,,Nejsem společenský typ."
,,A přitom byste byla skvělá," poznamenal a vytáhl pozlacenou tabatěrku. ,,Musíte být průbojnější, má drahá. Jinak vás tyhle dámy ušlapou."
,,Být zašlapána takovou honorací, to je přece štěstí," pravila Alena. Muž se zasmál.
,,Chytrá, vtipná, hezká. Vy byste mohla mít vše, co byste si umanula."
,,To pochybuji," odpověděla Alena. Byla smířená se svým životem, už nesnila o velikém domě, bohatém manželovi a hubenějších stehnech. Věděla, že některé věci se prostě nestanou.
,,Až dokouříme, směl bych prosit o tanec?" zeptal se. Alena na něj pohlédla a skepticky odvětila: ,,Zdá se vám, že jsem dobrá tanečnice?"
,,A záleží na tom?"
,,Kdo ví. Osobně si myslím, že je to velice důležité. A já jsem příšerná tanečnice. Přeji hezký zbytek večera," řekla, típla cigaretu, hodila ji do popelníku a odešla. Na toaletách si opláchla obličej a zapudrovala se. Celá zpocená a načichlá kouřem smíšeným s těžkým parfémem se vrátila do veselé společnosti. Rozhlížela se, ale Patrika nemohla najít. Procházela kolem lidí, kteří se mačkali k sobě, snad schválně, aby jí znesnadnili hledání. Dítě ztracené uprostřed rušné poutě, přesně tak si Alena připadala. A přitom to byl normální ples úspěšné firmy. Nic víc. Ale také, bohužel, nic míň. Někdo ji chytil za paži.
,,Kde jsi byla? Všude tě hledám," řekl vyčítavě Patrik. Alena vysvětlila, že musela na vzduch. ,,Jo, to známe. Na vzduch, zničit si tam plíce, co?" Nic na to neodpověděla. ,,Půjdeš si zatancovat?"
,,Neumím tancovat."
,,Proč to říkáš? Každý umí aspoň trochu tancovat..."
,,Vyzvi k tanci jinou, prosím. Budu na tebe čekat," zažadonila Alena. Patrik protočil oči v sloup.
,,Nebo ani nemusíš čekat," štěkl a naštvaně odešel. Stála uprostřed vší té pomíjivé krásy a přála si, aby mohla patřit mezi ně. Být dostatečně statečná a milovat se víc než se nenávidět. Jenže taková nebyla. Nekupovala si kondicionéry, nepila Cosmopolitan a už vůbec nevěděla, jak svůj postoj změnit. A udělala tu nejjednodušší a nejsobečtější věc, kterou udělat mohla.