Sešla dolů. Seděl tam. Stejně jako vždy. Vybrala si stejné místo, aby na něj dobře viděla. Překvapeně se na ni zahleděl. Zavrtěla hlavou, aby věděl, že dnes tu nebude až do rána. Objednala skleničku nejen sobě, ale i jemu. Žena ji donesla a položila vedle kláves. Nestihl ani hodit děkovný pohled, protože Alena už se zavřenýma očima poslouchala jeho hudbu. Nikdy by to nikomu neřekla, a hlavně ne jemu, ale jeho hraní ji vzrušovalo. Tóny na ni dorážely a vsakovaly se do její pokožky. Tohle nebyl jen umělecký zážitek. Mělo to mnohem hlubší podtext. Ta hudba jí strhávala oblečení, jako kdyby v té putyce seděla najednou úplně nahá. Bylo to víc než jen bůhvíjaké hopsání po klávesách. Bylo to... Sexuální... Při tom slově se Aleně nenápadně zatřásly řasy a ve svých myšlenkách zavzdychala. Vší silou držela své nohy u sebe, aby v sobě zachovala ten nádherný pocit. Aspoň, že to mohla držet pod kontrolou. Dokud to nikdo nepozná, může prožívat, co bude chtít. Nevěděla, jak to dělá, ale dokázal přesně vycítit, co má hrát. Když se trochu sebrala, dopila své víno. Při odchodu zvedla ruku místo zamávání a odešla.

,,V kavárně se sejdeme s mými přáteli. Jsou spolu už roky," oznámil Aleně uprostřed cesty. Vyděšeně otevřela ústa.
,,To bys mi neudělal..." hlesla.
,,Proč?" zeptal se nechápavě. Pro něj muselo být normální se scházet se spoustou cizích lidí, takže nemohl mít pochopení pro uzavřenou Alenu.
,,Přece... Tohle se říká předem. Myslela jsem, že budeme jen spolu, tak jsem se nijak neupravovala," vysvětlovala Alena a čím víc na to myslela, tím hůř se cítila. Nemohla tam takhle jít. I kdyby byla nalíčená a nádherně oblečená, tak by to odmítla.
,,Určitě se jim budeš líbit. Jsi krásná tak, jak jsi," přesvědčoval ji. Hned v tu chvíli, přímo na tomhle místě by začala skákat a vztekat se, místo toho se zhluboka nadechla a vykračovala si do pekla řádně napruženým krokem.

V kavárně už seděl nejdokonalejší pár na světě – René a Liliana. On v saku, ona v šatech s flitry. Předurčeni k ovládnutí světa. Už ta cizí jména tomu nasvědčovala, ale Alena se stejně domnívala, že se jmenují třeba Bohumír a Květuše a jen si hrají na světáky. Květáky, zasmála se ve svých myšlenkách.
,,Moc mě těší. Já jsem Alena," řekla, když si podávali ruce. Svlékla si kabát, čímž ukázala své luxusní oblečení ze second-handu. Všimla si pohledu hlavně slečny, i když se snažila být velice nenápadná. ,,A čím... Čím se oba živíte?" zeptala se Alena.
,,Jsem hosteska. Není to sice bůhvíjaké, ale mě to baví. Setkávám se s lidmi, hovořím s nimi..." zahlaholila nadšeně Liliana a napila se svého sytě růžového koktejlu.
,,A já řídím menší firmu," přidal se její vyvolený. ,,A co děláš ty, Apoleno?"
,,Alena. Jsem... Alena," opravila ho, ale René si toho evidentně moc nevšímal. ,,Pracuju v kanceláři."
,,Ach, to musí být..." zakašlal, aby našel správné slovo. ,,To je určitě zajímavá práce." Ale zajímavá nebyla, proto se jí ani nikdo neptal na podrobnosti (za což byla vděčná).
,,Tak co si dáte?" zeptala se slečna. Alena se nadechla, aby si objednala vodu, ale v tom se ozvala Liliana.
,,Zkus Cosmopolitan, nejlepší, co jsi kdy pila." Podívala se na tu maličkou sklenku, barvu a představila si tu cenu, která se za to platí.
,,Totiž já... Tak Cosmopolitan, prosím." Prohra. Veliká prohra její hrdosti. Když jí nápoj přinesli, napila se jen trošku, aby jí vůbec něco zbylo.

,,Omlouvám se, musím si jít zatelefonovat," řekla a i s kabátem zmizela venku. Nechtěla, aby ji viděli, tak odešla za roh, setřela si slzy a začala si hledat zapalovač.
,,Vy se mi k nim nehodíte," uslyšela za zády. U vchodu pro zaměstnance seděla slečna, která ji obsluhovala.
Alena k ní přišla a odpověděla: ,,Já to o sobě vím taky."
,,Tak co tu děláte?" zeptala se slečna a típla svůj nedopalek. Alena jí podala svou krabičku, slečna si vyndala cigaretu a poděkovala.
,,Hraju si na skvělou přítelkyni."
,,Nemůžeme si tykat? Jsme asi tak stejně starý..." navrhla slečna a podala jí ruku. ,,Míša."
,,Alena."
,,Čau Alčo, tak hele, ser na to. Vídám tady neskutečný čůráky. Objednávaj si tím způsobem, že jsem ňákej automat. A ty taková nejseš. Tak se do toho nenech navízt," rozhovořila se Míša a Alena se musela usmát. ,,Hej, to se mi líbí. Seš docela v pohodě holka," řekla ještě a věnovala se své cigaretě.
,,Jsi první, kdo mi za celej dnešek zlepšil náladu," přiznala Alena.
,,Tak vidiš. Ty seš víc než takovýhle. Neřikám, tvůj kluk vypadá v klidu, ale... ty vole... ten páreček mi pěkně hnul žlučí. Ste tu ještě nebyli a vona, že by chtěla nějakej píčuskej koktej. Tak jsem se omluvila, že sem vo něm nikdy neslyšela. Ta se zatvářila, jako kdybych vylezla z pralesa. Přitom pipka nemá ani střední. Já mám vejšku, ale nikam se neseru. Mám ráda jistotu. Nemusím kouřit každýmu s naditou peněženkou. A taky taková nebuď, Alčo," poznamenala jen mezi řečí a Alenu to hrozně potěšilo. Konečně někdo, kdo si pamatoval její jméno. Domluvily se, že někdy zajdou na pivo. Vyměnily si čísla a Alena se vrátila ke svému pidikoktejlu. Nezdálo se, že jim chyběla. Usedla vedle Patrika, který se nadechl a s vyčítavým pohledem se zeptal: ,,Ty jsi kouřila?" Bože, zaklela Alena v mysli, ne před nima... Provinile sklopila zrak a omluvila se, jako kdyby byla dítě a rozbila okno sousedům.
,,Kouření je hnus. Nikdy jsem to ani nevzala do pusy," řekla Liliana, když si prohlížela své dlouhé nalakované nehty s kamínky. Ty sis asi brala do pusy něco trochu jinýho, napadlo Alenu.
,,To je taky dobře, lásko. Jinak bych s tebou nebyl," přidal se René. Jak ráda by protočila oči v sloup a strčila si prsty do krku, aby vyvolala zvracení.
,,Ale je to každého rozhodnutí. Někomu na svém životě moc nezáleží," pronesla znovu Liliana. Alena na jeden lok vypila svůj koktejl a věnovala se představě, že Lilianina hlava naráží do zdi za zvuků Vodní hudby – mělo to větší poetiku než si kdokoliv mohl představit. Uklidňující myšlenka, Alena se spokojeně usmála.

,,Myslel jsem, jak jim ukážu svou přítelkyni, ale teda moc ses nepředvedla," poznamenal, když seděli v taxíku.
,,Já? Tak to promiň, že jsem nemohla popíjet Cosmopolitan, plkat o modelingu a elegantně házet vlasama ze strany na stranu," štěkla po něm Alena, která byla stejně otrávená jako Patrik.
,,To jsem po tobě nechtěl. Ale mohla jsi být trochu milá."
,,Tak víš co? Příště mi předej seznam, co můžu říkat, jak se mám tvářit, co si mám obléct a já si to připravím. Budu stejně dokonalá jako Lilianka."
,,Nechci, abys byla jako Lil. Jen kdybys to celý nezkazila."
,,Nezkazila? Takže oni si mě dobírají kvůli každý prkotině, ale zkazila jsem to já?!"
,,Jsi paranoidní," odsekl Patrik.
,,Nejsem paranoidní. Viděla jsem jejich pohledy, slyšela jsem jejich pitomý narážky. To jen ty to nechceš vidět. A nebo se jenom nechceš zastávat mě!"
,,Po tom, cos tam předvedla, tak bych se tě těžko zastával."
,,Přestaň furt klikat do toho pitomýho mobilu a dívej se mi do očí!" pravila rázně Alena.
,,Nemám na tohle náladu. Vždycky jsem bral, že jsi jiná. Přišlo mi to svým způsobem zajímavý. Jenže ty na mě naprosto kašleš. Neozveš se, jak je rok dlouhej. A když tě představím přátelům, tak se chováš..."
,,Jak? Jak se podle tebe, Patriku, chovám?"
,,Přesně takhle."
,,Takhle se chovám? To je skvělé vysvětlení. Děkuji ti, že sis dal takovou práci s odpovědí. Promiň, že nejsem stejná povrchní pipina jako tvoji přátelé. Promiň, že už mě nebaví mlčet a nechat si všechno líbit."
,,Tvoje věc," řekl Patrik lhostejně.
,,Prosím vás, zastavte mi tady. Už ten zbytek cesty dojdu," řekla k řidičovi, pro kterého tohle celé muselo být lepší než komediální stand-up výstup. Ten uposlechl a přizastavil u chodníku. ,,Nějak nevím, co si teď o nás mám myslet," řekla zklamaně a zavřela za sebou dveře. Schovala ruce do kapes a pomalým krokem se vydala domů. Dumala nad vším, co bylo řečeno.