,,Půjdem zase dozadu?" zeptal se Patrika spolužák, který před rokem trávil večer s nimi.
,,Asi ne. Že ne? Slyším zase toho týpka, kdybych ho k tomu i viděl, měl bych otrávený celý večer," odpověděl Patrik a Alena by ho v tu chvíli objala, zlíbala mu ruce i boty. Místo toho jen přikývla, protože byla stále naštvaná. Sedli si do vedlejší místnůstky. Cítila jak se zeď, která byla mezi nimi, chvěla. Hudba si tichounce razila cestu mezi cihlami a cementem, jako kdyby tam prorůstala smuteční vrba. Nejradši by vstala, přilepila se na zeď a nechala se jí pohltit. Zůstat uvnitř této budovy a vpíjet do sebe jeho melodie. Všechny hradby, které si ve své duši vystavěla, byly zbořeny. Jestli se za ten rok naučila obrnit proti souznění s tímto mužem, tak to zapomněla. Nevnímala rozhovor svých společníků u stolu.

Zatímco Aleně zůstávalo první a jediné pivo, ostatní už dávno dopíjeli třetí a hloupě žbrblali o politice a cizincích. Nahnula se k Patrikovi a oznámila mu: ,,Musím jít na vzduch." Nevěděla, jestli to zaregistroval, protože neodpověděl a ani si nevšimla, že by přikývl. Vstala, oblékla se a vyšla po schodech do ledového rána. Vytáhla cigaretu a umístila ji mezi své rty. Kvůli zmrzlým prstům se jí nedařilo zapálit oheň. A tak jen naprázdno škrtala zapalovačem. Objevila se ruka s plápolajícím plamenem, vděčně se k němu naklonila a popotáhla. Cigareta se rozhořela a Alena měla konečně možnost otočit se ke svému zachránci. Šedé oči ji znejistěly. Sklopila zrak a tiše poděkovala. On si mezitím taky zapálil.
,,Myslel jsem, že sem někdy zase zavítáte," řekl a kouř z jeho úst vytvořil clonu pro jeho tvář.
,,Myslela jsem, že dáte najevo, že byste mě znovu rád viděl." Nebyla si jistá, ale asi měla možnost zahlédnout malé pousmání.
,,Tím bych vás ovlivnil," poznamenal.
,,Ovlivněná bývám ráda," odpověděla jako malé nesvéprávné dítě.
,,Chyba," odvětil pouze a odklepl popel.
,,Kdybyste mně ale jen trochu ukázal náklonnost, neztratili bychom rok."
,,Plánujete v blízké době zemřít?" zeptal se překvapeně.
,,Ne," odpověděla ještě překvapeněji.
,,Tak proč lamentujete nad jedním rokem? Život plyne tak hrozně rychle..."
,,A přitom se mé dny hrozně vlečou," oponovala Alena. Odhodil cigaretu a pomalu odcházel. Zastavil se pár metrů od Aleny a otočil se k ní čelem. Dlouze se na ni zadíval, jako kdyby na něco čekal, ale Alena nevěděla, co chce.
,,Máte tam své přátele," odhadoval.
,,To nejsou mí přátelé," odpověděla Alena, aniž by z něj spustila oči.
,,Kdybyste zmizela, báli by se o vás..." neznělo to jako otázka, ale cítila, jak se o otázku snaží.
,,Jsou zvyklí, že znenadání mizím," přiznala Alena a vybavila si všechny své slavné útěky z akcí, setkání a oslav.
,,Pozval bych vás k sobě, ale nejsem moc hovorný. Leda, že by vám stačilo víno, kterým bych vás pohostil."
,,Víno je fajn. Taky mám radši ticho."
,,Pokud si nejste jistá, tak se mnou nechoďte. Je dobré být obezřetný. Jsem určitě psychopat, který vás chce znásilnit a zabít, možná ani ne v tomto pořadí."
Alena k němu přišla, stoupla si půl metru vedle něj. ,,Tak jdeme?"
,,Vy mi snad důvěřujete?"
,,Ne, ani v nejmenším."
,,To je dobře, jinak bych vás bral za pošetilou," řekl a oba se vydali ranní mlhou k jeho domu. Za celou cestu nepromluvili. Udržovali od sebe bezpečný odstup. Pokud o sobě nelhal... Chtěla se nad tím zamyslet, ale bála se svého pudu sebezáchovy. Stejně byl její život nudný. Tak proč nezemřít rukou klavírního génia? To by byla jediná velká věc, která se v jejím životě kdy udála. Lidé by byli překvapeni. Zvědavě by si četli novinový článek o její smrti. V televizi by vysílali dojemné reportáže se slovy: ,,Nic nedokázala, ale ta smrt se jí docela povedla." Ale ona věděla, že se to nestane. Nebo si to aspoň hrozně přála.

,,Ještě si to můžete rozmyslet," řekl, když držel dveře od výtahu. Zaváhala, ale nakonec udělala krok k němu.