Ve tři hodiny ráno se rozhodla, že začne kouřit. Tato myšlenka přišla po hodinách zoufalého převalování ze strany na stranu a poslouchání Hlasu, který se jí vysmíval. Nezodpovědné, to musela uznat. Noční košili si zastrčila pod teplé legíny a hodila přes sebe kabát. Mobil, peníze, zapalovač. Rychlým krokem se vydala k jedinému místu, kde věděla, že budou mít otevřeno. Seběhla schody a stoupla si k baru. V dálce slyšela hudbu, zahanbeně zavřela oči a snažila se melodii vyhnat z hlavy.
,,Prosím?" zeptala se žena.
,,Prodáváte cigarety?" zeptala se Alena a když žena přikývla, koupila si nejlevnější cigarety. ,,Vy tu dneska neposedíte?" vyptávala se žena.
,,Ne, já si jen zakouřím a půjdu spát. Ale jindy bych tu ráda strávila nějaký ten čas," řekla Alena mile a odešla. Posadila se na lavičku a zapálila si. Když byla na střední škole, brala si cigarety od kamarádek, ale nikdy si nekoupila vlastní krabičku. Věděla, že by začala být závislá. Když to byla občasná darovaná cigareta, tak tomu neuvykla. Prvních pár vdechnutí bylo nepříjemných. Rozkašlala se, ale brzy se jí navrátila chuť k nikotinu. Když si zapálila druhou, už kouřila sebevědomě a vypadala jako zkušená kuřačka.

Začalo svítat, nebylo ještě vidět slunce, ale jeho paprsky už rozjasňovaly oblohu. Vstala a chtěla zamířit domů. Uslyšela nějaké hlasy. Zněly naštvaně. Otočila se a vydala směrem k podniku s trvale provizorním nápisem: Big Sur, zde – otevřeno. Uviděla skupinku mladých kluků, kteří kopali do nějakého člověka. Šokovaně na to hleděla a v kapse hledala mobil. Hlavně ať to není on, modlila se. Nechtěla se zapojovat do bitky, věděla, že by se neubránila. Nebyla hrdinka. Znala lidi, kteří by za nimi okamžitě běželi a hádali se s nimi. Ona mezi ty lidi nepatřila, měla ráda své bezpečí. Zavolá policii, ta to vyřeší... Ona s tím nebude nijak spojená. Jenže si všimla toho černého kabátu. Nikdo jiný takový kabát neměl. Jen on. Takže to byl... ,,On," zašeptala. Rozběhla se přes silnici, aniž by stihla přemýšlet, aniž by v sobě našla tolik odvahy, kterou zoufale potřebovala.
,,Okamžitě ho nechte na pokoji, nebo zavolám policii!" zakřičela. Mladíci se k ní otočili a jeden z nich k ní chtěl jít, ale ostatní ho zadrželi. Všimli si, že skutečně v ruce drží mobil a čeká na impuls k vytočení krátkého čísla, které mělo pomáhat a chránit.
,,Si tě najdem!" zahulákal jeden kluk a Alena si nebyla jistá, jestli to myslí k ní, nebo k muži, který ležel na chladné zemi. Utekli. A všechen adrenalin opadl. Málem se jí podlomila kolena. Najednou jí došlo, jak se všechno mohlo zvrhnout. Bylo to štěstí, nic jiného. Její hrdinství by ji (ani jeho) nezachránilo. Zhluboka se nadechla a doběhla posledních pár metrů, které ji dělily od pianisty.