Vzbudila se. Už k tomu neměla vůli, ale musela, musela pro svého syna. Jak dlouho jí ještě bude ten zmetek trápit? Kdo ho unesl? Kdy už bude její deprese v takové míře, že už neotevře oči. Jelikož již pár dní nic nejedla, hodně pohubla, zbledla a zplihly jí vlasy. Hodně jí změnila ztráta toho jediného co pro ní mělo kdy význam. Jejího syna. Malého Charlieho...tolik pracovala... Jen aby pro něj měla to nejlepší a až teď jí došlo, že jediné co potřeboval opravdu byla její přítomnost, to aby mu četla pohádky před spaním, to aby ho objímala víc, to aby s ním snídala, to aby nemusel čekat i po tom co zavřou školku.

Povzdechla si a snědla plátek sýra, který našla v jinak prázdné lednici.
Posadila se ke stolu a začala psát další dopisy všem možným organizacím, které se zabývají pohřešovanými osobami nehodlala to vzdát a tak každý den psala všem organizacím dopisy a podnikala různé akce na vlastni pěst k hledání svého syna.

Cink,cink.

Zarazila se. Co to může být? Nikdo na ní nezazvonil od chvíle, co nechtěně zapálila policejní auto. Vstala a dobelhala se ke dveřím.
,,Co chcete? " zeptala se chraplavým hlasem. Očekávala, že jde o policistu kvůli těm materiálům, ale místo toho se ozval hlas pošťáka, který jí sděloval, že obdržela dopis od jedné z organizací.

Zarazila se. Na tohle čekala! Přesně na tohle čekala! Bleskově otevřela dveře pošťákovi a ten jí dopis dal. Poděkovala mu a dopis hned otevřela. Stále těžko věřila tomu, co na stránkách četla. Jeden z detektivů chtěl schůzku. Konečně jí někdo pomůže! Konečně se její "vyšetřování" posune dál a nakonec najdete svého malého synka! Přečetla si datum a čas schůzky. Za tři dny. Do té doby musela udělat i něco se sebou aby jí muž bral vážně, předpokládala totiž, že by mohl být stejný jako policie a jednat povrchně.

Už brzy si pro tebe přijdu zlatíčko moje, Charlie, drahoušku... Už nikdy tě nenechám odejít.