Když Joel dítko objal začalo se třást.  Jak může? Jak může dělat že nic ze včera nikdy nebylo??! Jak může předstírat city které k dítku nikdy necítil, jak mu může dávat mateřskou lásku, nebo spíš její hodně špatnou napodobeninu. Ačkoliv... Co o tom vlastně vědělo? Maminka byla pořád v práci.... A tatínek.... Ho neměl rád... Utekl pryč od nich a nechal je samotné.

Teď je ale úplně sám. Visí na Joelovi jako břemeno. Neví co se s ním stane. Neví vůbec nic. Ani už neví jestli je dívka nebo chlapec. Phoebe nebo Charlie... Neví už vůbec nic. Nevědomost ho ničila a to ticho které panovalo mezi ním a Joelem bylo též nesnesitelné. Zvedla tedy hlavu. ,,Co se mnou bude...? "

Joel ale nic neodpověděl. Jen k ní sklopil pohled a nechal ji hledět do jeho očí, připomínající bouři. Znovu se tedy odvážil promluvit. ,,Odpověz prosím." Joel ji ale jen odstrčil zpět na postel. ,,Obleč se. Musíš do školy. " řekl klidným a až nepříjemně chladným tónem a odešel z pokoje. Poslechl. Oblékl se do šatů které měl ve skříni, oblékl si krajkované ponožky, malé dívčí kalhotky a ty lakované černé střevíčky. Na tváři se mu začínala rýsovat modřina od Joelovy silné rány. Nechal ji být a prostě došla dolů do kuchyně, kde byla připravená kaše posypaná skořicí.

,,Najez se, pak tě odvezu do školy. " ozval se Joelův hlas zpoza novinového svazku, kterým listoval. Charlie noviny naposledy viděl když byl s maminkou, prohlíželi si komiksy a vždy se jim smáli a pili přitom limonádu. Nejčastěji pomerančový džus. Posadil se a tiše snědla trochu kaše.

Ve škole konečně pustil její ruku. Modřinu na tváři zakryl jako klasicky make-upem. Nikdo nic nepozná, nikomu nic nedojde. Všichni mají přes oči pásky nevědomí. Je jen na dítku zda je strhne. To byla pravda, je to pravda, ale má svázané ruce strachem. Není toho schopné. Nedokáže strhnout tu nevědomost z očí a odhalit pravdu, která by mnoho lidí zklamala.

Joel po něm chtěl pravdu. Pořád. Ale Charlie měl vždy pocit že lže ať řekne cokoliv co Joel považuje za pravdu. Když řekl tu lež Joel ho trestal, byl tedy zmaten v tom co už je pravda a co je lež nebo co je lež a co pravda. Bylo to na něj moc rychle a nemohla to sledovat. Nestíhala to. Neměl čas. Už vlastně ani nevěděl, jestli je Joel padouch nebo jeho princ na bílém koni, co ho zachránil z života bez lásky, ale vypadá takhle láska? Je chladná? Je do srdce bodající, či psychiku ničící? Neměla by být vřelá? Příjemná? Dojímající? I tímhle už byl zmatený. Joel říkal, že mu dává tolik lásky, kolik zaslouží. Může se ale láska měřit takovými měřítky? Nemá být láska bezmezná??

Znamená to že ho nikdo nemiluje?