Vzbudila se brzy ráno, ležíc na hrobu svého otce. Povzdechla si. Jak rychle se z vás po ztrátě někoho důležitého stane troska. Vstala a protáhla se, přičemž její záda hlasitě zakřupala, jako brambůrky v zubech opilého puberťáka, který jí předevčírem praštil do břicha.

Unaveně se znovu podívala na nebe a, i když nebylo možné že by jí slyšel, popřála synovi dobré ráno a dokulhala do svého domu. Ještě stále ho totiž měla, protože peněz z obálky se dotýkala jen v nejbližší nouzi a bylo jich opravdu hodně.

Opět ji čekalo úmorné hledání mezi důkazy, které stihla ukrást. Věděla, že dříve nebo později na její krádeže přijdou a ona potřebovala někoho kdo by jí pomáhal hledat i kdyby skončila ve vězení, což se přeci může stát kdykoliv v této době.

Pak se ale dál věnovala svému pátrání v pracovně svého manžela, z práce jí totiž už dávno vyhodili.

Já tě najdu, děťátko.

Dnes šlo o kratší kapitolu, Omlouvám se nebylo mi dobře a tohle bylo třeba napsat. Děkuji za pochopení.
                        - Vitally Black -