Jak na něj osůbka myslela, přišel. Byl oblečen v elegantní černé košili a alabastrově bílých tvídových kalhotách, celkový elegantní vzhled doladil béžový kabát vlající mu za zády. Co také čekat od někoho kdo předčasně maturoval a zvládl ve velmi krátké době vystudovat hned několik zdravotnických oborů. Někdo tak bohatý musel prostě vypadat jako Joel.

Došel k nim a s mírným úsměvem, díky kterému by mu prošla i vražda, pohladil Phoebe po vlasech. ,,Našla sis kamarádku? " řekl přátelským a vlastně naprosto neškodným hlasem. Nikdo by nepoznal, že za tímhle inteligentním starým mladencem se skrývá násilník a únosce a za krásnou tvářičkou a růžovými šatičkami se skrývá nešťastný chlapec, který touží jen po náručí své maminky.

,,Uhm... Ano" špitl tiše a pohlédl na své botičky. Černé lakované střevíčky... Jako pro princeznu... Ale on žádnou nebyl... On byl chlapec, co toužil jenom po tom, žít jak dřív. Hledá ho maminka? Bojí se o něj? Pláče pro něj? Dělá jeho máma vůbec něco? Nebo jen sedí a čeká až jí donesou mrtvolku jejího syna? Tolik otázek, ale žádná odpověď na ně. Ničilo ho to asi jako fakt že i jeho první přátelství bude nejspíš poslední v jeho životě.

Zničehonic ji z myšlenek vytrhl fakt, že se na ni nalepila Blair, což jí donutilo poplašeně vyjeknout. Joel se nad tím zasmál a pronesl poznámku o jejich roztomilosti a jak je skvělé, že má jeho drahá, malá Phoebe kamarádku. Potom ji vzal za malou ručičku. ,,Budeme tě muset opustit drahá Blair, ale bylo mi potěšením tě poznat. " Taková faleš... Nikdo snad nebyl tak prohnaný a falešný jako Joel.

Domu dorazili docela brzy a osůbka se hned rozešla do svého pokoje, který vypadal jako vytržen z domečku pro panenky a zvětšen do jejích rozměrů. Posadila se na chlupatý kobereček a do rukou vzala starou panenku Barbie. Dělala to tak vždy. Vzala panenku a mluvila k ní. Říkala vše co by řekla mamince, protože přesně taková jeho maminka byla, krásná a s nenahraditelným, nezničitelným úsměvem, který ho vždy zachránil.

,,Dneska jsem byl ve škole. Paní učitelka mě představila a když jsem stál před těmi dětmi, hrozně jsem se styděl... Ani nevíš jak moc....nesmej se mi.... " do očí se mu začaly hrnout hořké slzy. Nesmím plakat... Maminko proč pláču?... Chci tě zpátky maminko.... Kde jsi? Hrnuly se mu z očí další a další slzy. ,,T-taky... Jsem... Si našel... Kamarádku... J-jmenuje... Se... Blair.... A... Skočila na mě... Po škole.... Doopravdy... " jeho slova se ztrácela ve vzlycích, které otřásaly jeho malými rameny.

,,Co to slysim?" Charlie prudce otočil hlavu. Joel stál opěrný o futra dveří. Slyšel mou zpověď...? Dostatečně jsem se nehlídal...ne...ne...ne...prosim to ne... Než se jeho myšlenky stihly pohnout dál k výsledku Joel ho silně chytil za paži. ,,Co sem ti řek o kecání s tou zasranou panenkou?!"

Charlie se rozbrečel ještě víc. ,,P-pros-sím.. Ne... Prosím nedělej to...." vzlykal a slzy tekly proudem. Joel ho uhodil do tváře. Spadl na zem a bílý kobereček pokropila krev z jeho úst, jak se kousl do rtu. Vzlykl a znovu prosil o slitování.

Joel ale nepřestal. Stále ho mlátil. Mlátil a tloukl dokud Charlie nezůstal ležet v slzách, vlastní krvi a bolesti. Potom do ruky zvedl panenku. Charlie se rozbrečel znovu. ,,Prosím.... Tu... Ne... Neber... Mi... Ji.... " vzlykal a prosil. Joel ale panenku hodíl do kovového koše a s ní i otevřený zapalovač.

Charlie začal hlasitě křičet. Křičet aby to uhasil, aby mu vrátil jeho jedinou nadějí....aby mu vrátil maminku.... Aby mu vrátil život... A vzal si zpět bolest.

Joel ho ale jen zvedl do náruče a položil na růžovou postel. Charliemu se oči zaplnily slzami a tiše ho prosil o slitování. To ale nepřišlo. Opět mu to Joel provedl. Opět ho svlékl. Opět mu způsobil další bolest. Opět dokázal svou pravdu a opět odešel z pokoje odnášejíc koš s již uhašeným plamenem. Cvaknutí zámku a vzlyky bylo to jediné co bylo v pokoji slyšet. V ten den sice získal přátelství,... Ale ztratil naději.