,,Prosím dost!!" vzlykalo. Hodně vzlykalo. Křičelo. Prosilo. To ale na Joela neplatilo. Už skoro týden je každý večer a ráno dítko trestáno, za svůj pokus o útěk.

Ale nejen za to.

Také za to, že málem umřelo. Že málem zemřelo jako jeho matka. Že málem viděl totéž znovu, ale s dítětem, ve kterém se tolik viděl.

Není přece ten špatný. On je hodný. On si to děťátko vzal k sobě. Dá mu lepší rodinu. Nebudou ho zanedbávat.

Proč se ale brání? Proč pláče? Proč se snaží utéct?

,,T-tati... Prosím.... Ne... Já nic neudělal!!! " vzlykal hystericky, zatímco na něj dopadaly rány baseballové pálky. Křupl prst. Zakřičel. Křupla noha. Co na tom?

Celý od krve, modřin a se dvěma zlomeninami ho otec položil do staré skříně v matčině pokoji. Prosil. Tak moc prosil aby to nedělal. Jenomže to už byl v té tmě. Sám. Obklopen matčinou vůní a vší tou bolestí. Bouchal na dveře rukou která nebyla zlomená a křičel. Křičel aby ho pustil ven.

Ale nestalo se nic. Nestalo se nic, dokud sám nezačal jednat.

Já nejsem zlý. Nejsem ten špatný. Nikdy nejsem.

,,Já... Jsem dobrý... Nebo ne...? " šeptá tiše pohupujíc se uvnitř černé almary za dozvuků chlapcova pláče.