Vzbudila se. Oblékla si na sebe to jediné, co ještě vypadalo dobře, tedy kalhotový kostýmek černé barvy a bílou košili. Konečně umyté blond vlasy stáhla do jednoduchého culíku a rozešla se na místo setkání s reprezantantem jedné z organizací.

Vešla do kavárny. Muže, kterého hledala poznala hned. Vysoký, statný se zdravou barvou pleti a pronikavýma modrýma očima. ,,Vy jste pan Seckett? " zeptala se tiše.

Muž zvedl pohled a kývl. ,,Ano jsem, paní Cryerová že?" pozvedl obočí a pokynul jí aby si sedla naproti jemu. Poslechla a posadila se.

,,Pomůžete mi najít mého syna? Nebo jste se chtěl sejít z jiného důvodu? " zeptala se a snažila se znít pevně. ,,Paní, váš syn je pohřešovaný už tři roky, většina vyšetřovatelů se o tak staré případy přestává zajímat, obzvlášť tady ve městě." řekl nezaujatě. To jí zabolelo. Co po ní chce? Proč jí všichni odmítají pomoct?! Je to její syn proboha. Potřebuje ho. Potřebuje ho znovu u sebe.

,,V tom případě vás ale nepotřebuji." odsekla pobouřeně a rozešla se pryč. Muž jí ale doběhl a chytil za zápěstí.,,Odvedla jste úžasnou práci, ale váš syn už nežije...navštívili jsme místa všech vašich tušení, všeho co jste nám napsala, ale... Nikde nebyl, počas vašeho psaní jsme ho velmi zapáleně hledali, ale nenašli jsme nic... Paní... Je ještě tolik dětí, které se ztratili a ještě žijí.... A já chtěl abyste se přidala k naší organizaci, prozatím samozřejmě nezávazně. "

Už to nezvládla. Nechala téct slzy svého zoufalství po své únavou zničené tváři. ,,Jak... Jak můžete něco takového.... Říct.... Lidé jako já... Trpí... Když se jejich děti ztratí... A... Ještě víc když se na ně vykašlete a odbudete to... Můj syn není mrtvý! Někde žije a já si ho najdu! A zabiju i toho zmetka co mi ho unesl!! " brečela. Brečela hodně. Brečela tak, že už své tělo neudržela na nohou.

Spadla na zem.
A zůstala tam ležet.