Seděl uprostřed toho růžového pokoje a přemýšlel. Nikdy nepředpokládal, že se z něj stane to, čím nyní je. Člověka ale tvarují okolnosti a jeho okolnosti byly k tomuto osudu velmi svazovány.

Člověka tvarují okolnosti.

Není tohle jen výmluva? Na tuhle cestu se sám postavil, sám ji budoval, on sám se ničil. Netušil, že uvnitř takhle shnije.

Tolik vzdělání pro zbytečnou schránku. Už přece nemohl být považován za živého, byl-li uvnitř mrtvý.

Vstal a připravil jídlo a pití pro to malé cosi, které u sebe držel. Věděl co dělá, nedělal to poprvé ani naposledy. Tohle dítě v něm ale budilo cosi na co již zapomínal a nedokázal to unést.

,,Mami..? " Otočila se. ,,Copak bys chtěl zlatíčko?" usmála se sladce bruneta s menšími náznaky vrásek. Usmál se. ,,Kam jdeme? " Trochu sklopila pohled. ,,Tatínek se vrací z pracovní cesty zlatíčko, jdeme mu naproti," Zarazil se. Tatínek se vrátí? Znovu? Ale... Vždyť...

,,Alice," Zvedl hlavu a všiml si otcova úsměvu. Jeho oči se nesmály, ale to jeho maminka nemohla poznat. Skočila mu kolem krku. ,,Jak bylo na pracovní cestě zlato? " oči jí zářily takovou radostí. Nedokázal jí říct, že uvnitř se tatínek nesměje. Mlčky je sledoval.

V kavárně spolu seděli. Šťastná rodinka, která neměla mít chybu. Žádnou chybu. Lidi jsou tak slepí. On je tak slepí. Maminka je tak slepá. Rozhovor přerušilo vrzání židle, jak Alice vstala.,,Dojdu si na toaletu ano? Za chvíli jsem zpátky, " políbila ho na líčka. Kývl a stejně tak i otec. V tu chvíli začal zvonit telefon a otec ho rychle zvednul. Nelíbilo se mu co táta říká. Mlčky to celé poslouchal, ale stěží tomu rozuměl. Bylo mu přeci jen pět let a nerozuměl světu dospělých. Neznal jejich zkaženost. Byl ještě tak nevinný.

Společně šli z kavárny. Otec povídal vtipy, matka se smála a na chvíli vše vypadalo zase krásně, než...

Křik. Všechno se seběhlo tak rychle a on mohl jen sledovat jak matka padá do cesty zeleně zbarvenému rychlovlaku. Po kolejích se rozlila krev. Byla všude kam stočil pohled. Roztřásl se a začal křičet a vzlykat.

Jak se to mohlo stát?

Otec ho hrubě chytil za ruku a odtáhl ho z nádraží než se na místo seběhli další lidé.

Jak se to mohlo stát? A proč zrovna mamince...?

Probral se z bolestivé vzpomínky. Tekly mu slzy. Skutečně. Ještě uměl plakat, možná protože slzy byly jeho okolnostmi. Rychle je setřel. Díky slzám byl tím čím se stal.

Charlie mu tolik připomínal jeho... Malého.... Slabého... A v slzách.