Ulicemi zimního Londýna běžela malá devítiletá dívka s maskou přes obličej. Plakala. Její otec jí znovu surově zbil, protože byla jiná a její matka tomu jen přihlížela, nikdy se neodvážila svému muži vzepřít. Proto malá Angelika utekla. Chtěla být mimo dosah toho tyrana. Věděla přesně kam má jít. Bylo jediné místo v tomto městě, kde se ztratí holčička s maskou. Opera.

Splynula s davem, který zrovna vcházel do budovy na dnešní představení a okamžitě se ukryla ve stínu mohutných sloupů a soch. Nikdo si jí nevšiml a tak to bylo správně.

Když představení začalo a hlavní chodba utichla vydala se hledat místo, kde by mohla být. Nikdy tu nebyla, ale vždy snila o tom, že sem půjde.

Procházela draze zdobenými chodbami a z té krásy jí přecházel zrak. Mohla si hlavu ukroutit jak chtěla vidět každičký detail. Zastavila se u jednoho z obrazů na kterém byl anděl. Nevěřila v takové bytosti, už dávno přišla o víru, ale tenhle anděl jí vléval svým úsměvem do žil klid a mír. Chtěla se dotknout jeho tváře, stoupla si na špičky a lemem šatiček zavadila o hlavu sochy, obraz se vyklonil a ona spadla do tmavé zatuchlé uličky. Zmateně se rozhlížela a uvědomila si že narazila na tajnou chodbu. Nikdy se ničeho nebála a tak se vydala směrem od obrazu.

Po nějaké době, kdy se proplétala různými chodbami došla až na malé prostranství, jakýsi ostrůvek, který byl zasazený do podzemní vody. Bylo to ideální místo. Tady mohla začít svůj nový život.

***

O jedenáct let později

Bylo pochmurné podzimní ráno a Angelika jako vždy seděla v posteli a poslouchala jak herci zkouší novou hru. Už dávno zjistila, že do jejího domova proudí všechen zvuk z jeviště a byla za to ráda, alespoň si nepřipadala tak sama. Za těch jedenáct let co tu žije, si jí nikdo nevšiml. Jak by taky mohl? Vycházela jen v nejnutnějších případech, vše si dokázala sehnat sama, ať už šlo o jídlo, oblečení nebo nábytek.

Dívka se položila zpět do polštářů a užívala si hudbu, když jí najednou uchvátil neznámý hlas, který ještě neslyšela. Rychle se znovu nepřímila a naslouchala té podmanivé melodii, která jí k sobě volala. Neodolala a i když nahoru nechodila, teď musela zjistit čí hlas to je.

Propletla se bludištěm chodeb, které už znala nazpaměť a vyšplhala se po lanech vysoko nad jeviště tak aby jí nikdo neviděl.

Pod ní na jevišti stál mladý muž, to on měl tak překrásný, hluboký a nadpozemský hlas. Angelika od něj nemohla odtrhnout oči. Musela ho vidět víc z blízka. Sešplhala proto znovu dolů, proběhla chodbou a vběhla do lóže těsně nad jevištěm, které teď bylo ještě prázdné. Skrčila se a pomalu vystrčila hlavu nad zábradlí.

Byl až neuvěřitelně pohledný, po jevišti se pohyboval tak jistě a černé vlasy se mu vlnily kolem tváře. Když se znovu otočil jejich pohledy se spojily a ona uviděla ty nejjasnější modré oči na světě. Měly tak zvláštní odstín, který Angelika ještě nikdy neviděla. Pak si uvědomila že se dívá přímo na ní a rychle se schovala. To už bylo ale pozdě, přestal zpívat a ona uslyšela něco o tom že se hned vrátí. Byla tak hloupá, že se prozradila. Musela rychle zmizet, ale kudy? Riskla to a vyběhla tou samou cestou kterou přišla, vlasy jí divoce vlály za zády jako závoj. Když už si myslela že stihla utéct, vběhla mu přímo do náruče a on jí uvěznil svýma očima.