Pro mou věčně nedočkavou DeathTeri. Žeru tě :*

Opravdu mi dalo neskutečnou práci nepodívat se na něj, věděla jsem že je to on, kdo jiný by mě sem také přišel hledat? Byl o hlavu větší než já a pod mýma rukama se mu na hrudi rýsovaly svaly. 

,,Kdo jsi?" zeptal se ten hluboký podmanivý hlas a já ztrácela pevnou půdu pod nohama.

,,Nikdo." zašeptala jsem a dál jsem se dívala do jamky pod jeho krkem. Nesouhlasně zabručel a mě zavibrovalo celé tělo. Byl tak blízko, tak neuvěřitelně blízko jak se ještě nikdo nikdy nedostal. Držel mě pořád ve své náruči, paže omotané kolem mých ramen a nevypadalo to že by mě měl v plánu pustit.

,,Určitě máš jméno." naléhal dál a nepochybně se mi snažil svýma očima vypálit díru do hlavy. Ne, nemohla jsem mu říct své jméno, k čemu taky.

,,Pusť mě." zaprosila jsem a ošila se, tím jsem si ale vysloužila jen pevnější objetí. Bál se že snad uteču? Ano přesně to jsem měla v plánu.

,,Proč si mě sledovala?" Je to snad trestné? Kdyby víc dívek vědělo, že někdo jako on bude hrát Romea, stály by na něj fronty. Opravdu se zeptal na tak stupidní otázku?

,,Je to trestné?" odpověděla jsem mu.

,,Ne jen se to nehodí."

,,Určitě jsem nebyla jediná." odporovala jsem mu a on se tiše zasmál.

,,Ale byla jsi jediná tak krásná." zavrněl mi do vlasů a já měla pocit že snad sním. Já a krásná? To musel být omyl, nebo si ze mě utahuje.

,,Nevykládej nesmysly!" zavrčela jsem a zkoušela se vymanit z jeho objetí.

,,Říkám pravdu, líbí se mi tvé oči. Proč se na mě nepodíváš?" 

Ach a je to tady. Proč se na něj nepodívám? Protože se bojím toho co uvidím, protože se bojím že se zamiluji do jeho blankytně modrých očí? Ne vždyť ani pořádně nevím co je láska. Žiji v podzemí pod operou a lásku znám jen z muzikálů a oper. Taková láska nemá v reálném světě místo.

,,Nemám důvod." řekla jsem první co mě napadlo a on se znovu tiše zasmál. Ach proč musí být i jeho smích tak kouzelný? Umírala jsem touhou podívat se mu do tváře.

,,Ani kdybych tě chtěl políbit?" 

Ztuhla jsem, cože to právě vyšlo z jeho úst? On chce políbit mě? Zrůdu z dětských pohádek? Tohle musí být opravdu sen, nebo jsem se už dočista zbláznila.

,,Nemáš důvod." zopakovala jsem skoro to samé co jsem řekla před malou chvílí a on se nadechl k odpovědi.

,,Ne nic neříkej!" zarazila jsem ho.

,,Nevěřím ani jednomu tvému slovu, lžeš mi nebo si ze mě utahuješ to je jedno. Nech mě prosím jít a slibuji že už mě nikdy neuvidíš."

,,Chci tě vidět." zašeptal melodickým hlasem a mě vyschlo v krku.

,,Ne nechceš!"

,,Chci."

,,Ne"

,,Proč ne?" 

,,Jsem zrůda, copak to nevidíš?" vážně jsem byla v koncích, jak ho donutit aby mě konečně pustil a já mohla zase svobodně dýchat? V jeho blízkosti jsem měla pocit, že se buďto každou chvíli nervově zhroutím, nebo co je horší mu podlehnu.

,,Nejsi zrůda." oponoval mi neustále a nehodlal změnit svůj pohled na mě.

,,Neznáš mě." zašeptala jsem poraženecky a čekala na svůj osud. Srdce mi bilo až v krku, a nohy se mi podlamovaly.

,,Chtěl bych tě poznat."

Ach tady už jsme byly ne? Nikdo mě nechce poznat, a já nechci poznat nikoho.

,,Nechceš, a nech mě už konečně být." zaprosila jsem znovu a on své objetí znovu zesílil. Nemohla jsem ani pořádně dýchat.

,,Dusíš mě." zachraptěla jsem, ale pravda byla taková, že se mi to objetí neuvěřitelně líbilo. Bylo tak bezpečné a hřejivé.

,,Dovol mi tě poznat, prosím." zaprosil na oplátku a moje srdce se rozhodlo rozpustit se na kaluž krve.

,,Nemůžu."

,,Proč?"

,,Nenáviděl bys mě."

,,To není pravda, vždyť mě neznáš." 

Opravdu zopakoval to co jsem řekla já? Ale měl pravdu, neznala jsem ho, co když on je ten kdo by mě za mou tvář neodsuzoval? Ne nikdo takový není. Lžu jen sama sobě.

,,O to víc ti nevěřit." odpověděla jsem nakonec a on vyprostil jednu svou ruku zpoza mých zad. Bála jsem se co chce udělat. Pozorně jsem pozorovala každý jeho pohyb.

,,Věř mi prosím." zašeptal mi do vlasů a já se neubránila tomu abych nezavřela oči. V tu chvíli se na mou zdravou tvář přitiskla jeho velká, teplá dlaň a já vzdychla pod tím neznámým pocitem. Cítila jsem jeho obličej blíž tomu mému a nevadilo mi to. Dokonce mi nevadilo ani to, že si mou tvář zvedl ke své a opřel svoje čelo o moje.

,,Dlouho jsem na tebe čekal. Věř mi." zašeptal a já konečně otevřela oči. Díval se na mě, díval se na mě těma magickýma očima a já ztrácela pojem o čase, prostoru a světě.

,,Jak jsi na mě mohl čekat, když mě neznáš?" zašeptala jsem zpět a moje oči si našli jeho plné dokonalé rty. Tolik jsem se chtěla poddat té touze políbit ho, ale bála jsem se. Říkal mi tak krásná slova, ale co když lhal?

,,Byla jsi v mých snech." odpověděl mi a já k němu znovu zvedla oči. Byl tak neuvěřitelně krásný, jako padlý anděl, kterému k dokonalosti chyběli jen křídla. Ne, on byl dokonalý i bez nich.

,,To je hloupost." protestovala jsem, ale nějaká část mě mu chtěla věřit.

,,Budeš mi věřit když ti řeknu, že jsem tě v mých snech vídal sedávat v posteli a poslouchat hudbu? Byla to hudba z opery že ano?"

Vytřeštila jsem na něj své hnědé oči a dech se mi ztratil někde na půli cesty k mým plicím. Jak tohle ví? To je přeci nemožné.

,,To není možné!" 

Těmi třemi slovy jsem dokonale rozpustila tu atmosféru mezi námi a ke mě se konečně dostal zdravý rozum. Bože co jen to dělám? Zešílela jsem snad?

,,Okamžitě mě pusť!" zakřičela jsem na něj a on se na mě jen nechápavě díval.

,,Jen když slíbíš že tě ještě uvidím."

,,Dobře." řekla jsem to, jen abych se od něj konečně dostala. Neměla jsem nikdy v plánu to dodržet. On mi ale uvěřil a opravdu mě pustil. Chvíli jsem tam jen tak stála a nevěřila, že to opravdu udělal.

,,Adame, kde jsi?!" uslyšela jsem ženský hlas odněkud za mými zády a vyplašeně jsem se podívala na Romea, který byl podle všeho Adam. Pohled mi opětoval a ve chvíli kdy mě obešel aby zkontroloval, kdo se k němu blíží, jsem se kolem něj prosmíkla a zmizela ve tmě. To byla moje šance, moje šance na útěk.