Proplétal jsem se skupinkami lidí a snažil se do nikoho moc nevrážet, opravdu jsem se o to snažil, ale bylo tady tolik lidí, že to byl skoro nadlidský úkol.

,,Tak tady jsi! Konečně!" zavolal mým směrem ženský hlas a já se otočil. Za mnou stála drobná starší žena, černé vlasy měla pevně sepnuté v drdolu a ve tváři přísný výraz.

,,Omlouvám se, trochu jsem se zdržel." omluvil jsem se jí a políbil její nastavovanou ruku.

,,To nic, hlavní je že jsi tu." usmála se na mě a vzala mě za předloktí. Teď jsme se lidmi proplétaly společně a jí to nečinilo žádný problém, očividně na to už byla zvyklá.

,,Nejdřív si zkusíš pár slok z Hamleta a pak ti dám text pro Romea." informovala mě a já se zastavil na místě.

,,Co-cože?" vykoktal jsem ze sebe překvapeně a ona se netrpělivě usmála, určitě jsem jí zdržoval od jiné práce.

,,Budeš zpívat Romea, je v tom nějaký problém? Slyšela jsem tě zpívat už včera a ty prostě musíš být náš Romeo."

Opravdu? Neutahuje si ze mě? Kdyby jí teď slyšela Ariana neodpustila by si poznámku o tom, že to říkala. Bude nadšená.

,,Ne není v tom problém, jen jsem ještě nikdy před diváky nezpíval."

,,To nic, určitě to zvládneš." povzbudila mě a znovu mě zatáhla za ruku. Dovedla mě na jeviště a do ruky strčila papír s textem, rychle jsem ho přelétl očima, byl to Romeo. Ale počkat! Neříkala, že si mám nejdřív zkusit pár slok z Hamleta? Neměl jsem čas to s ní rozebírat, protože mi ze zad sundala batoh s věcmi a strčila mě doprostřed jeviště.

Angelika

Ležela jsem ve své posteli a čekala až začnou zpívat, začínali vždy ve stejný čas, ale dnes je něco zdrželo, mírně mě to znervózňovalo, ale věděla jsem že dřív nebo později začnou. To se mi také po chvíli splnilo a já se zaposlouchala do zpěvu Charlotte která hrála Julii. Dnes to zkoušejí poprvé a ani jsem nevěděla kdo bude zpívat Romea, ale doufala jsem, že to bude někdo s krásným hlasem.

Charlotta měla sice také krásný hlas, ale byl tak pronikavý, že jsem si v jednu chvíli myslela, že stojí přímo před mou postelí. Už když si roli Julie zkoušela poprvé, se mi k té postavě její hlas nehodil. Julii by měla hrát nějaká křehká dívka, s jemným a sametovým hlasem. 

Někdo jako ty?

Ozval se můj vnitřní hlas a já se sama před sebou zastyděla. Julii jsem měla naposlouchanou a znala jsem tu hru nazpaměť, ale nikdo by mě do té role nikdy neobsadil. Byl to jen sen, který se mi nikdy nesplní. Kdo by do role překrásné Julie obsadil zrůdu jakou jsem já? Navíc nikdo o mě nevěděl, nikdo nikdy nezjistil že tu jsem. A tak to musí zůstat!

Zavřela jsem oči a poslouchala, byla to jedna z mých oblíbených činností, kromě šití kostýmů sobě samé a psaní vlastních textů. Vždy jsem chtěla vlastní hru, hru o dívce s maskou a tak jsem jí jednoho dne začala psát. Třeba se jednou někdo o mém příběhu dozví a já neumřu úplně zapomenutá.

Pak jsem uslyšela hlas Romea, donutilo mě to doširoka otevřít oči a posadit se. Byl naprosto dokonalý, hluboký, svůdný a podmanivý. Tohle byl opravdu dokonalý Romeo, Charlotta vedle něj musela vypadat doslova jako kvočna. Komu ten hlas asi patří? Znám přeci všechny mužské hlasy z opery a tenhle jsem tu ještě neslyšela. Že bych ho včera propásla, když jsem si byla sehnat jídlo? Určitě, protože jestliže tu byl poprvé, nedali by mu hned zpívat Romea! Poslouchala jsem ten božský hlas a čím dál tím víc jsem toužila vidět, komu ten hlas patří. Vím, že bych nahoru chodit neměla, jenže tomu se opravdu nedalo odolat.Oblékla jsem si šaty, nasadila svou masku a propletla se tajnými chodbami s různými nástrahami, které jsem tu instalovala pro mou bezpečnost. Konečně jsem byla u obrazu anděla, díky kterému jsem našla tyhle chodby. Jak jsem později zjistila, chodba ve které byl obraz se nacházela v nepoužívané části opery. Byla to chodba s kancelářemi, ale nikdy tu moc lidí nebylo. I tak jsem vždy chvíli poslouchala jestli v chodbě náhodou někdo není.

Nikdo u mého vchodu nebyl a tak jsem obraz vyklonila a prolezla skrz. Opatrně jsem svého anděla umístila na své místo a šla chodbou za jeviště. Znala jsem operu tak dobře, že mi nedělalo problém vyhnout se všem místům kde byly lidé a nepozorovaně vyšplhat až na střechu opery a z ní pak sestoupit přímo nad obrovský křišťálový lustr. Odtud jsem ráda sledovala představení, byla jsem tu v bezpečí.

To co jsem viděla dole mě ale vůbec neuspokojilo. Byla jsem šíleně vysoko a toho muže jsem viděla jen jako malou tečku na jevišti, musela jsem se dostat blíž. Sešplhala jsem proto zpět dolů a přemýšlela kde bych ho viděla lépe. Pak mě to napadlo. Lóže! Ta úplně napravo od jeviště s číslem pět, je dost blízko na to abych ho viděla jak nejlíp jsem mohla a také perfektní v tom, že se můžu schovat pod její okraj. Okamžitě jsem k té lóži běžela a moje kroky doprovázel jeho zpěv. Kdybych měla jen o chvilku víc času, zavřela bych oči a tančila bych. Všichni teď určitě byly v zákulisí a sledovali ho, proto jsem si byla jistá, že tu nikoho nepotkám. I tak jsem ale té touze tančit odolala, nemohla jsem nic riskovat.

Docupitala jsem k lóži kterou jsem si vybrala a opatrně vplula dveřmi dovnitř. Hlas teď byl tak intenzivní, volal mě k sobě. Skoro bych ho i poslechla kdyby ho nepřerušila Charlotta se svým skleničky rozbíjejícím hlasem. Zacpala jsem si uši a opatrně vykoukla z pod zábradlí.

Romeo byl naprosto dokonalý, ulově černé vlasy se mu vlnily kolem tváře a vypadal že se na jevišti narodil. Sledovala jsem ho se zatajeným dechem a hltala každé slovo ze zamilované písně kterou zpíval své Charlotto Julii. Ach, tak moc se k sobě nehodily. Charlotta ač dáma v nejlepších letech, nehodila se pro tuto roli. Byla už stará, ne tak stará, ale rozhodně starší než nadpozemsky krásný Romeo.

Znovu se mi do mysli vkradl ten hlas který mi říkal o tom jak ráda bych si zahrála právě Julii, hodila bych se k Romeovi rozhodně víc než Charlotta.

Už nějakou dobu jsem seděla přikrčená v lóži a sledovala jak zkouší, uměla jsem text a tak jsem si ho opakovala spolu s herci. Nedávala jsem přitom pozor a když Romeo odzpíval svou část a otočil se k publiku naše pohledy se setkaly a já se ztratila v hlubinách těch nejjasnějších modrých očí, jaké jsem kdy viděla. Měly tak zvláštní odstín, že jsem od nich vůbec nemohla odtrhnout. Pak ale zvítězil zdravý rozum a já se vyprostila ze sevření jeho nadpozemských očí. Rychle jsme schovala za zábradlí, ale bylo pozdě, slyšela jsem jak někomu říká, že se hned vrátí. Jde si pro mě! Popadla mě panika, co když mě najde? Co když mě uvidí? Ne, nikdo mě nesmí vidět.  Rozhodla jsem se sice pro riskantní cestu, přesto to byla ta nejrychlejší. Utíkala jsem chodbou, mé dlouhé kaštanové vlasy za mnou vlály jako závoj a šaty se mi motaly pod nohy, takže jsem je musela přizvednout. Už jsem si myslela, že se mi podařilo utéct, ale když jsem se otočila abych se podívala jestli mě někdo nepronásleduje, do někoho jsem vrazila. A nemohl to být nikdo jiný než samotný Romeo.