Adam

,,Isabel, jak to myslíš, že já v té hře nebudu?!" vypadlo ze mě překvapeně po tom co za mnou Isabel přišla a oznámila mi to.

,,Prostě tam nebudeš Adame, nevím jak ti to mám vysvětlit."

,,A kdo tu hru napsal?" zeptal jsem se a ona si začala nervózně pohrávat s lemem svých šatů.

,,Fantom Adame."

,,Angelika?!" vypadlo ze mě okamžitě a ona se usmála a pokroutila hlavou.

,,Ona není skutečný fantom téhle opery chlapče, není sama kdo žije v podzemí."

To mě vyděsilo, ona tam není sama? Je tam i další člověk, a ke všemu muž? Nemohl jsem udržet své nohy v klidu a vstal ze židle na které jsem do teď seděl.

,,Není to tak jak si myslíš Adame. On by jí nikdy neublížil, žije tam s ní už několik let, do teď o něm nevěděla."

,,Takže teď o něm ví?!" 

,,Ano." řekla jen a provinile sklopila hlavu. 

,,Kdo je to? Kdo je fantom? Kdo je ten chlap co tam s ní žije?!" byl jsem naštvaný, opravdu jsem se přestával kontrolovat a Isabel to věděla.

,,Nemohu ti to říct drahý, dala jsem slib."

,,K čertu s nějakým slibem! Jdu jí najít, hned teď."

,,Ne, stůj! Nemůžeš za ní, nezapomínej na to co se ti stalo minule."

Měla pravdu, sakra že měla pravdu, nemohl jsem za ní, ale jak jinak mám zjistit kdo je fantom? Od té doby co ode mě utekla jsem jí ani nezahlédl, chyběla mi. Tolik jsem jí to chtěl vysvětlit, ale zřejmě potřebovala čas. A nebo už mě vyměnila za fantoma.

,,Isabel...chtěl jsem jí všechno vysvětlit, chtěl jsem jí vysvětlit, že jsem s Charlottou nic neměl. To ona sama se mi vnutila."

,,Já vím, mě to přeci vysvětlovat nemusíš."

,,Já vím, omlouvám se. Jen..."

,,Máš jí rád, já vím." přikývl jsem a znovu si sedl naproti ní.

,,Isabel, neměla bys jí říct, že jsi její matka? Říkala jsi že si rozumíte."

,,Ne...ne teď, možná někdy jindy. Až na to bude ten správný čas."

,,Jak myslíte." přikývl jsem a ona se usmála.

,,Budu muset jít chlapče, dejte na sebe pozor a ať vás ani nenapadne hledat jí." kladla mi na srdce a já se usmál, opravdu se chovala jako moje matka.

,,Slibuji."

Angelika

,,Williame!" zakřičela jsem do tichého podzemí, ale nikdo se neozval.

,,Williame, ukaž se zatraceně!" zaklela jsem, ale pořád jsem nedostala žádnou odpověď. Co tak hrozného jsem udělala že se mi vyhýbá?

,,Ty zbabělče!" vykřikla jsem z plných plic a rozhodla se přejít na druhý břeh, třeba mě odtud lépe uslyší. Byla jsem naštvaná, opravdu ano. Vyhýbal se mi, odhání mě od sebe a pak napíše hru kde mám hrát?

,,Kde jsi ty zbabělče?! Ukaž se, nebo přísahám, že si tě najdu!" vykřikla jsem znovu, ale tak jako předtím mi byla odpovědí jen má ozvěna.

,,Willia..." nedořekla jsem to protože mi něčí silná ruka zakryla ústa. 

,,Co si to o mě teď říkala?" zavrčel mi blízko mého ucha a ve mě se vše sevřelo. Já ho přeci nazvala zbabělcem. Až teď mi došla váha mých slov.

Prudce mě k sobě otočil a já upustila scénář který jsem do teď svírala v rukou, jeho pohled mě propaloval a já si přála zmizet. Teprve teď byl opravdu naštvaný. Velice pomalu spustil svou ruku z mých rtů a já se konečně mohla nadechnout.

,,Williame...já..." začala jsem se omlouvat, ale on se zamračil ještě víc.

,,Neomlouvej se, říkala jsi pravdu. Jsem zbabělec. Jsem natolik zbabělý, že se ti raději vyhýbám než abych čelil svým pocitům."

,,Jak to myslíš Williame?" zeptala jsem se a on se ke mě otočil zády. Nelíbilo se mi to, chtěla jsem mu vidět do tváře, proto jsem k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno.

,,Nechci abys mě od sebe odháněl." zašeptala jsem a on se ke mě překvapeně otočil.

,,Vždyť miluješ Adama." vydechl a mě jeho slova zabolela, ano milovala jsem Adama ale stejně tak jsem milovala i jeho. Ovšem to jsem mu nemohla říct.

,,To tys chtěl abych mu dala šanci pamatuješ?" 

,,Ano, protože jsem chtěl abys byla šťastná, pořád to chci."

,,Ale já...bez tebe nedokážu být šťastná." přiznala jsem a sklopila hlavu, jeho intenzivní pohled jsem nedokázala snést.

,,Nevíš co říkáš." řekl naprosto chladně a odstoupil ode mě. Zamračila jsem se, já vím co říkám, to on neví co vlastně chce.

,,Proč chceš abych hrála ve tvé hře?" zavedla jsem řeč někam jinam.

,,Už jednou jsem ti řekl, že miluji to jak zpíváš." přiznal a mě to donutilo k úsměvu.

,,Ty mě říkáš, že nevím co říkám a sám mi řekneš takovou hloupost. Jiné by to určitě zazpívaly lépe."

,,Ne Angeliko, chci abys to byla ty. Vím jak jsi toužila zpívat nahoře na jevišti. Splnil jsem ti to. Udělej to pro mě prosím." naléhal a já jsem mu pod tíhou jeho pohledu nedokázala říct ne.

,,Dobře." přikývla jsem a on se na mě úlevně usmál. Pak se sehnul pro scénář který jsem upustila a podal mi ho.

,,Tohle budeš potřebovat." zamumlal a já své oči neochotně přesunula z jeho tváře na papíry v jeho rukách.

,,Proč tam vlastně není místo pro Adama?" zeptala jsem se a on se znovu zamračil.

,,Chci aby se díval." řekl a otočil se ke mě zády.

,,Znovu odcházíš?"

,,Musím, nechci aby se opakovalo to co minule." ty slova mě zamrzela, on toho litoval, litoval našeho polibku.

,,Já toho nelituji." ujistila jsem ho a on se ke mě znovu překvapeně otočil.

,,Miluješ přeci jeho."

,,Ale stejně tak moc miluji jeho bratra." přiznala jsem a mohla jsem sledovat neuvěřitelnou změnu v jeho výrazu. Přistoupil ke mě blíž a vzal mou tvář do svých dlaní.

,,Co jsi to teď řekla?!" zašeptal tak blízko mého obličeje, že jsem tála pod jeho těžkým dechem.

,,Že tě miluji." vydechla jsem a v ten okamžik zrušil tu vzdálenost mezi námi, sevřel  mě v náručí a políbil mě.

,,Angeliko." vydechl mě jméno a já se mu podvolila, omotala jsem své ruce kolem jeho krku a on naše objetí zesílil.