,,Charlotto, co si myslíš že tu děláš?!" vykřikl jsem na ní hned jak jsem za sebou zavřel dveře.

,,Chci ti poděkovat za úspěšnou premiéru, Romeo."

,,Takhle? Nahá v mé posteli? Okamžitě se oblékni a jdi pryč!" nechtěl jsem jí tady, chtěl jsem jít za Angelikou a ona mi vše překazila.

,,Myslím, že se mi nechce." trvala si na svém Charlotta a já ztrácel trpělivost. Přešel jsem až k mé posteli a zatínal ruce v pěst.

,,Řekl jsem ať vypadneš!" zavrčel jsem a ona se jen usmála a strhla mě za sebou do postele.

,,Co si sakra.." začal jsem, ale když se můj pohled zastavil na zrcadle ve kterém stála dívka, všechna slova se mi vypařila ze rtů.

,,Angeliko!" zakřičel jsem, ale ona se obrátila a rozběhla se chodbou pryč, chtěl jsem jít za ní, ale rukou zavadila o nějaký mechanizmus a přes celou šířku chodby se spustila další stěna takže vytvořila slepou uličku.

,,Kdo je Angelika?" zeptala se Charlotta a já z ní konečně slezl.

,,Vypadni a to hned!" zařval jsem na ní a vztekle odkopl židli která mi stála v cestě. Ona se ale pořád ani nehnula a dál ležela ve stejné pozici.

,,Co mám sakra udělat abys konečně vypadla?!" zařval jsem znovu a to jí donutilo konečně vstát, rychle se oblékla a vyběhla ze dveří. 

,,Zatraceně!" vykřikl jsem, vzal do rukou stůl a hodil s ním proti stěně.

Angelika

Já jsem tak hloupá, tak zatraceně hloupá. Chtěla jsem jít za ním, vidět ho ale to co jsem ve skutečnosti viděla mě srazilo na kolena. Byl tam s ní, s Charlottou a rozhodně nevypadal že bych mu chyběla.

Běžela jsem chodbami a stále jsem bránila svým slzám aby mi zmáčely tvář, ale jakmile jsem doběhla domů vše se zlomilo a já klesla na kolena. Věřila jsem mu, věřila jsem, že mi neublíží a teď je mé srdce rozlámané na miliony kousků.

,,Williame." zašeptala jsem do ticha ale nedostala jsem žádnou odpověď. Chtěla bych aby tu teď byl se mnou, potřebovala jsem ho. Pak mě to napadlo, vždy přicházel na druhý břeh. Tam musí být cesta k němu. Netrvalo ani pár sekund a já se rozhodla najít ho.

Zvedla jsem se ze země a zamířila přes vodu na druhý břeh. Cítila jsem, že tu nejsem vítána ale na tom mi pramálo záleželo. Teď, zrovna teď jsem ho potřebovala víc než kdykoliv jindy.

Opatrně jsem došlápla na skalnatou půdu a rozhlédla se kolem sebe, někde tu přeci musí něco být, nějaký průchod nebo mezera. Šla jsem podél stěn a pak jsem si toho všimla, jedné falešné stěny která za sebou měla další a tím tvořila jakýsi průchod. Neváhala jsem a vešla dovnitř.

Téměř okamžitě jsem pocítila, že bych měla být opatrná, nemusím být jediná kdo si svou cestu chrání pastmi.

Opatrně jsem našlapovala na zem pod sebou a s každým dalším krokem jsem si byla jistější, že tu žádné pasti nejsou. Opak byl ale pravdou, jen co jsem ztratila ostražitost, propadla jsem do hluboké jámy. K mému štěstí nebyla naplněná vodou, ale něco mi tu nesedělo, určitě nebyla prázdná jen tak.

,,Williame!" zakřičela jsem jeho jméno ale znovu mi byla odpovědí jen má ozvěna. Měla jsem nepříjemný pocit, jáma byla natolik hluboká, že jsem nedokázala vylést a ani jsem tu neviděla žádnou únikovou cestu.

,,Williame!" zkusila jsem znovu ale ani tentokrát jsem nedostala žádnou odpověď. Zklamaně jsem botou odhrnovala písek pod sebou, a to byla největší chyba jakou jsem mohla udělat.

Hranou boty jsem zavadila o poklop který se okamžitě otevřel a já propadla dál do hlubin podzemí. Ani nevím jak dlouho trval můj pád, a měla jsem neskutečné štěstí, že tam byla voda, jinak bych jistě zemřela. 

Voda do které jsem spadla byla ledová a mě ztuhly nohy i ruce, nedokázala jsem se nad hladinou udržet delší dobu a mé síly pomalu docházely.

,,Willi...ame!" zakřičela jsem z posledních sil a pak se znovu ponořila pod hladinu, byla jsem smířená s tím že zemřu, když mě něčí ruka vytáhla nad vodu a táhla mě na břeh.

,,Co tě to sakra napadlo?!" řval na mě, mě moc dobře známý hlas a já se pousmála. Našla jsem ho.

,,Tobě je to k smíchu Angeliko?!" vykřikl hystericky a já otevřela oči. Skláněl se nade mnou a zhluboka dýchal.

,,Našla jsem tě." vydechla jsem omámeně a otřásla se zimou. Byla mi tak neuvěřitelná zima, že jsem své tělo nedokázala ovládat a ono se nekontrolovatelně třáslo.

,,Musím tě dostat do tepla." konstatoval a vyzvedl si mě do náruče. Jeho vůně mě natolik uklidňovala, že jsem zavřela oči.

,,Neusínej, prosím." zašeptal blízko mého ucha a já se znovu usmála.

,,Je mi krásně." vydechla jsem mu do krku a on se zhluboka nadechl.

,,Angeliko nesmíš spát, jsi podchlazená." zamumlal a zpevnil své objetí kolem mého zmrzlého těla.

,,Nebudu." zamumlala jsem mu nazpět a pak se nechala unášet do světa snů.

William

,,Angeliko!" zakřičel jsem na ní ale ona se jen víc schoulila do mé náruče ale dál spala. Musím si pospíšit, jestli jí ztratím, zemřu s ní. Tak dlouho jsem čekal na ten den kdy jí budu moci políbit, kdy s ní budu moci normálně mluvit a teď jí mám ztratit kvůli své vlastní pasti? To sakra ani náhodou.

Byly to jen minuty než jsme dorazily ke mě domů, ale mě to připadalo jako věčnost. Domov...tak jsem říkal podobnému ostrůvku na jakém žila Angelika. 

Okamžitě jsem jí položil do postele a snažil se z ní co nejrychleji sundat to mokré oblečení.

,,Už tolikrát jsem si představoval jak z tebe to oblečení svlékám, ale ani jedna z těch představ nezahrnovala boj o tvůj život." zamumlal jsem spokojený s tím, že mě nevnímá.

Když jsem z ní to oblečení sundal sám jsem si sundal košili a oblékl jí do ní, přeci jen, nemohl jsem jí nechat nahou. Mezitím jsem přemýšlel jak nejlépe jí zahřát, oheň jsem tu měl, ale to nestačilo. 

Napadla mě jedna věc a věděl jsem že až se probudí bude mi nadávat, teď jsem jí ale musel zahřát.

,,Angeliko, snad mi to odpustíš." zašeptal jsem když jsem si k ní lehal.

,,Tobě odpustím všechno." zamumlala mi a sama se mi vtiskla do náruče. Chvíli jsem jí nechápavě pozoroval a to co řekla mi na tváři vykouzlilo úsměv.