Ještě před jejich setkáním

Adam

,,Matko, chci dělat konečně něco co mě baví. Kašlu na spory naší země s jinou. Víš že jsem chtěl vždy zpívat."

 Snažil jsem se své tvrdohlavé matce vysvětlit, že nehodlám narukovat do armády, ale zpívat v opeře.

,,Ale tam tě nečeká žádná budoucnost!" odporovala mi neustále.

,,To je mi jedno, zítra jdu na první zkoušku a nic mě nepřinutí změnit názor!" 

S těmi slovy jsem bouchl dveřmi od pokoje, už mě nebavilo jí poslouchat. Nikdy mi nedala prostor, abych dělal něco co chci, vždy mi organizovala život, ale tomu už je konec. Je mi skoro dvaadvacet let, čas na to začít si žít svůj život.

Sbalil jsem si těch pár věcí které jsem vlastnil a svalil se na postel s úmyslem spát, ale byl jsem byl tak natěšený, že se mi povedlo usnout až k ránu. A celou dobu mě sužoval sen o krásné dívce s maskou. Nevěnoval jsem tomu moc velkou pozornost, tento sen se mi zdává každou noc, a vždy je v něm ona. Nádherná a záhadná dívka s kaštanovými vlasy. Zpočátku mě ten sen děsil, ale teď se na něj každou noc těším. Nikdy v tom snu nemluvíme, jen vidím co dělá, jako kdybych žil její život spolu s ní. Dlouhé hodiny sedává v posteli a poslouchá hudbu a zpěv, nevěděl jsem odkud se to ozývá protože to vypadalo, že její domov byl v nějaké jeskyni. Občas jsem jí litoval, že má takový život, ale byla jen v mém snu. Nebyla skutečná.
Hned jak slunce svými paprsky oznamovalo nový den, vstal jsem z postele, popadl batoh a vyběhl z pokoje. Matka s otcem už na mě čekali se snídaní.

,,Chlapče opravdu si to nechceš rozmyslet? Všichni chlapci jdou bránit svou zem a ty...ty se jdeš zesměšňovat!" křičel na mě otec hned jak jsem usedl za stůl.

,,Ne nerozmyslel a jestli máte v plánu mi znepříjemňovat poslední chvíle s vámi tak můžu jít pryč třeba hned!" s těmi slovy jsem se zvedl od stolu, do ruky jsem si vzal kousek chleba, batoh si hodil přes rameno a šel jsem ke dveřím. Tak hrozně moc jsem se těšil až se dostanu z jejich vlivu. Oba se na mě zamračeně dívali.

,,Vypadni!" zařval otec a já na nic nečekal a bouchl za sebou dveřmi. Tohle býval kdysi můj domov, ale od té doby co zemřel William, můj starší bratr a jejich miláček, se vše změnilo. Nikdy jsem u nich nebyl příliš oblíbený, ale po jeho smrti se to ještě zhoršilo. Do všeho strkali nos, vše chtěli vědět a o ničem jsem nemohl rozhodnout sám. William byl jiný, vždy otce na slovo poslechl a byl hrdý na svou zem. To já jsem byl taky, ale neměl jsem potřebu nasazovat krk v nesmyslné válce.

Šel jsem ulicemi právě se probouzejícího města, bylo krásné, pochmurné, podzimní ráno. Ještě zbývalo hodně dní do zimy, ale i tak už bylo chladno. Přitáhl jsem si límec kabátu těsněji ke krku a ruce strčil do kapes. Měl jsem rád tohle sychravé počasí, i když mi byla zima, neodradilo mě to od toho sednou si v parku na jednu z laviček. Díval jsem se kolem sebe a sledoval lidi jak jdou do práce, školy nebo jen tak na procházku. Kousek ode mě se objímal zamilovaný pár, slušně jsem odvrátil hlavu a zadíval se na padající list, který se lehce snášel k zemi.

,,Adame!" uslyšel jsem zvonivý hlas své dlouholeté kamarádky Ariany. Otočil jsem hlavu jejím směrem a musel jsem se držet abych nevybuchl smíchy. Ariana byla trochu výstřední typ. Milovala pestrobarevné punčochy a byla schopná je nosit všude a kamkoliv. V kombinaci s jejími zrzavými vlasy a šedo zelenýma dráždivýma očima, byla prostě kouzelná.

,,Ariano, jestli tohle budeš nosit všude, asi budu muset přehodnotit naše přátelství" řekl jsem s kamennou tváří a ona se zastavila v pohybu a naklonila hlavu na stranu. To už jsem nevydržel a začal se zakuckávat smíchy.

,,Dělám si srandu, bez těch ohyzdností bys to nebyla ty! Pojď sem." řekl jsem a rozpřáhl ruce do kterých mi vběhla a já jí sevřel v náruči, byla jako moje mladší sestra. Sice jsme měli období kdy jsme to spolu chtěli zkusit, ale nebylo to ono. Cítil jsem se divně, tak jsme se vrátili zase ke kamarádství a tak to bylo správně.

,,Tak co Adame, jak jsi připravený na první zkoušku?"

,,Jak nejlíp můžu."

,,To je skvělé! A co naše záhadná dívka ze sna?" Ariana věděla o mém stále se opakujícím snu a vždy když mě viděla tak se na ní ptala jako kdyby to byla její kamarádka která odjela a jediný kdo s ní má kontakt jsem já.

,,Co by. Nic, zase seděla celé hodiny v posteli a poslouchala hudbu. Mám pocit že nic jiného nedělá."

,,Hmmm, jsem zvědavá kdy konečně zjistíme kdo to je." zasmála se a propletla svou ruku s tou mojí. Ten kdo nás viděl si musel myslet, že jsme milenci, ale my jsme věděli svoje.

,,Já to vědět ani nechci, nevím co bych dělal kdybych jí opravdu potkal, navíc je to jen sen Ariano."

,,Sám jsi ale říkal že je tak skutečná!" odporovala mi a já jí musel dát zapravdu.

,,To ano, ale to by bylo moc náhod najednou nemyslíš? Potkat jí tady někde."

Ani já sám jsem si to nechtěl připouštět, a navíc, v mých snech nikdy nevyšla ven na světlo, nevěděl jsem kde žije. Byla pořád v té jeskyni. Ale nějaká část mě by jí potkat chtěla to jsem věděl.

,,Ano a bylo by to hlavně šíleně romantické. Ty a tvá dívka ze sna." snila Ariana a já se usmál.

,,Nech toho, a pojď nebo přijdu pozdě." popoháněl jsem jí, bylo už hodně hodin a zkouška mi měla začít za pár minut.

,,Klid Adame, opera je hned za rohem." 

A než jsme se nadály, stály jsme před mohutnou budovou opery. Byla to velkolepá stavba, do které vedlo široké schodiště nad kterým byl plakát, který zval návštěvníky na představení Romea a Julie.

,,Podívej Adame, budou hrát Romea a Julii, kdyby tě tak obsadili do role Romea. To bych se šla i podívat." řekla zasněně moje kamarádka a začala kolem mě tančit. Kolemjdoucí se na nás divně dívaly a někteří si začali šeptat. 

,,Nech toho, nebo tě zavřou a obviní z čarodějnictví." vtipkoval jsem, ona přestala tančit a upřela na mě šedé oči.

,,Adame, nemáš strach?" zeptala se naprosto vážně.

,,Ne proč bych měl mít?" nechápal jsem její otázku.

,,No víš, všichni jdou do války a ty se přihlásíš do opery, aby se ti to nevymstilo." smutně se na mě podívala a já jí pohladil po tváři.

,,Neboj se pořád tolik. Když si pro mě přijdou tak jim uteču." mrkl jsem na ní a ona mě uhodila do ramene.

,,Au! Za co to bylo?!" řekl jsem na oko bolestně a mnul si rameno.

,,Za to jak si ze všeho děláš pořád srandu!" s tím na mě vyplázla jazyk a vyběhla schody k hlavním dveřím. S kroucením hlavy jsem se k ní přidal a společně jsme vešli do sálu s dalšími velkými schody. Všude okolo byly bohatě zdobené zdi a drahé sochy. Ariana se točila kolem dokola aby jí nic neuniklo. Všechno jí vždy tak fascinovalo, já jsem to tu znal, už jsem tu jednou byl, když jsem se ptal jestli by pro mě měli místo. 

,,Podívej se na tu sochu Adame!" zavolala na mě Ariana a ukazovala na sochu nahé dívky. Byla v dost nevhodné pozici se zavázanýma očima a rukama svázanýma za tělem. 

,,Pojď už!" vzal jsem jí za ruku a silou jí donutil k pohybu, jinak by jsme tam stály ještě další hodiny.

,,Bolí mě to!" skuhrala a já svoje sevření povolil, někdy si svou sílu neuvědomuji.

,,Promiň ale jdeme skoro pozdě." informoval jsem jí a ona přikývla.

,,Běž do sálu, uvidíme se." pak jsem jí políbil na tvář a odešel do zadní části, kde jsem se měl sejít s paní co to tu vedla. Nevím proč, ale už když jsme sem vešli, pohltil mě divný svíravý pocit, svedl jsem to na trému, ale ten pocit ne a ne odejít. Se sevřeným žaludkem jsem otevřel malé dřevěné dveře a okamžitě mě pohltila atmosféra zákulisí.