I tak se dva mladiství, které sžírala nesnesitelná touha po alespoň špetce perníku vydali vstříc lesu.

„Nečekal jsem, že to bude tak daleko," funěl vyčerpaný Jenda.

„Vidíš? Říkala jsem ti to! Je to bouda!"

„No jo, máš pravdu," pronesl k Májině překvapení chlapec. „A přímo tady!"

Jakmile dívka zaměřila svou pozornost na místo, na které její bratr ukazoval, poklesla jí brada.

Nedaleko sourozenců se tyčila pozoruhodně vypadající chalupa, která od pohledu neměla příliš daleko k zhroucení.

„Tam ten perník jako vaří? Dobrá schovka!" hvízdl Jenda a přidal do kroku.

„Mně se to fakt nelíbí. Koukej... kolem lítá strašně moc vos a na stěnách jsou vidět červi!"

Chlapec se na okamžik zastavil, přimhouřil oči a pořádně si domek prohlédl.

„Pravda, působí trochu zchátrale, ale tím líp pro nás, ne? Vypadá to na hodně oprav, z opadávajících trámů bude země zaprášená skoro nonstop a my tak budeme mít o práci postaráno! No tak, Máňo, nemusíš bejt hned negativní. Copak ty se chceš dál nechat vydírat od toho zmetka, co nám dal neřízlej gram naposledy možná před dvěma lety?"

„Máš pravdu. Půjdeme tam."

Mája přidala do kroku, aby stačila svému bratrovi, avšak nepřestávala sledovat okolí. Zdálo se, jako by měla stařenka u chaloupky nějakou skládku. Ležely tam kusy jakési... hnědé hmoty, která nevábně zapáchala a místy vypadala plesnivě. Obecně to tu příliš nevonělo. Mája byla rozhodnuta zůstat nohama pevně při zemi a hlídat Jendu, aby zase neprovedl nějakou hloupost.

Než však procitla z víru myšlenek, její bratr už zuřivě bušil na dveře, které se pod údery jeho pěsti začaly drolit.

Dívka se nadechovala, aby jeho počínání zastavila, když v tom dveře zavrzaly a vykoukla z nich stařičká hlava. S tím ovšem Jenda nepočítal a uštědřil jí pořádnou ránu přímo do vrásčitého čela.

S takovou slupkou ježibaba nepočítala. Nemotorně se skácela k zemi a ztratila vědomí.

Mája Jendovi ironicky zatleskala. „Tak to se ti povedlo, debile! Teď už nás tuplem nezaměstná!"

„Tak to je v prdeli," konstatoval chlapec, avšak jeho vyplašený výraz se v moment začal měnit v jeden obří lišácký úsměv. „Vlastně jsme to vyhráli, víš?"

„Jak to myslíš - vyhráli? Ty seš snad totálně padlej na hlavu! Vyhráli jsme možná tak poldy za zadkem a to teď už definitivně, protože jestli je ta babka později zavolá, a že to určitě udělá, je po nás!"

„Ale houby. Ta už to má za sebou. Jsi snad neviděla, jak spadla? To ona je padlá na hlavu, ne já, jen tak mimochodem! Ale zpět k věci. Babka leží, nevnímá, a víš, jak toho můžeme my dva využít? Prolezeme tu její barabiznu, sebereme všechen perník, co najdeme, a než se vzpamatuje, budeme pryč. A bez práce!"