„Lektvaru na uhry?" podivil se Jenda.

„Přesně tak. Kdo se ho napije, tomu se za večer udělá tolik uhrů, že si je může mačkat ještě týden! Nechcete trochu?"

„Bez něj to asi přežijeme, ale děkujeme," ujala se slova Mája. „Nicméně ten čaj bychom si dali rádi."

„Výtečně," zakřenila se ježibaba a začala na stůl pokládat hrníčky, které vytáhla z karamelové komody. Poté dětem z velkého skleněného kotlíku nalila horký nápoj.

„Tak vidíš, Jendo," zasmála se Mája.

„Co bych měl vidět, ty šílenče?" nechápal chlapec.

„Nebejt naší druhý návštěvy, byli bychom dneska na suchu. A když už není perník, sjedeme se aspoň houbama."

„Ale to je pravda!" praštil se do hlavy Jenda. „Ty seš prostě génius, Máňo."

„Zas takovej ne," pokrčila rameny Mája, ale bylo na ní vidět, že jí bratrova slova polichotila.

„Pijte, hodujte!" ozvala se stařenka. „Však jste vyhublí jak lunt a vypadáte, jako kdybyste pár nocí probděli!"

Sourozenci na sebe pohlédli a přikývli. Byl čas se začít bavit.

A co se dělo dál?

Jenda a Mája si společně s ježibabou prošli báječným tripem, který nekončil dlouhé hodiny.

Ježibaba si Máju oblíbila natolik, že ji vzala do učení, seznámila se všemi plody přírody a ukázala ta nejúrodnější houbičková místa v lese.

Jeník splašil recept na - tentokrát už ten správný - perník a ježibaba jej jakožto zkušená lektvaristka začala vařit ve velkém.

Pomocí kontaktů, které Jeník měl na něm začala brzy vydělávat a mohla si tak dovolit koupit skutečnou chaloupku. Se zahradou. S terasou. S bazénem. A vilou v pozadí.

Od té doby, co stařenka začala konzumovat i perník z Jeníkova receptu se jí konečně podařilo zhubnout a cukrovka už pro ní nadále nebyla takovou hrozbou.

Jenda s Májou od této události už nikdy netrpěli nedostatkem perníku a žili si tak šťastně, jak si jen dva feťáci přátelící se s ježibabou mohou žít.

konec