Probudila jsem se v bílé místnosti. Slyšela jsem tlumeně pípání přístrojů a hlas mého staršího bratra. Podle hlasu jsem slyšela, že brečí.

Můj bratr brečí a já nevím proč...poprvé ho slyším brečet kvůli mě. Moc jsme se spolu nevídali, protože se odstěhoval kvůli rodičům. Bylo mi tehdy šest.

,,Verčo...neodcházej mi..." to bylo to poslední co jsem slyšela,než jsem usnula.

***

Vcházím do třídy moje kamarádka Verča tu není. Tenhle den bude tak děsně nudný.

Sedla jsem si do poslední lavice a připravila se. ,,Víš, že ta zrzka je v nemocnici!? Prý se praštila do hlavy nebo co..." zeptala se Aneta

,,Máš pravdu. Včera se tu sesypala jak domeček z karet." odpověděla její kamarádka a zasmála se.

,,Škoda, že jsem tu nebyla." obě se v tu chvíli zasmáli.

Chvíli jsem je poslouchala a pak je probodla pohledem.

Dneska do školy nepřišel ani Sam. Dost mě to překvapilo, protože on chodí pořád, ale dneska ne.

Hodiny ubíhaly a já se tak děsně nudila. Učitelka mě dneska nemusela ani napomínat, protože jsem byla zticha a dělala co jsem měla. Dávala jsem si za vinu co se stalo Verče.

----------------------------------------------------------------------

Znovu otevírám oči. Za ruku mě drží můj bratr. Měl slzy na krajíčku.

Byla jsem stále dost unavená, ale dokázala jsem se usmát, ikdyž mi něco vadilo. Dýchací přístroje...

Když jsem to zjistila, trhla jsem sebou tak, že jsem pustila bratrovi ruku.

,,To je v pořádku sestřičko- uklidňoval mě bratr- pomáhá ti to dýchat. Sundají ti to. Neboj se..."

,,Pomáhá mi to dýchat?! Co se mnou je?!" pomyslela jsem si.

Tekly mi slzy, které jsem nechala stékat po mé tváři. Chtěla jsem křičet, ale ta bolest v plicích mi to nedovolovala.

Můj bratr mi zřejmě chtěl říct co se děje, ale bál se. Viděla jsem mu to na očích. Bál se o mě...o mou budoucnost.

Tak moc jsem si přála vědět co mi je. Ta nevědomost je příšerná. Cítím se jako dítě, které se snaží objevovat, ale nikdo mu neřekne co jsou ty dané objekty nebo věci zač.