Chtěla jsem vejít do školy, ale někdo mě chytil za paži a přitáhl k sobě. ,,Dej mi pokoj Sa...me,"

,,Kdo je Sam?" zeptal se Marek a usmál se. ,,Jeden idiot, který mi nedá pokoj," odpověděla jsem. ,,Co ti udělal?" ,,Bere mě jako majetek. Neudělal mi nic vážného jen..." zarazil mě. ,,Co to máš na tváři?" zeptal se a prsty sjel po mé tváři. 

,,Jen make-up," hlesla jsem.  ,,Modřiny!?"

,,Prosím neptej se co se mi stalo...nechci o tom mluvit." ,,Ale notak Verčo povídej.  Udělal ti to Sam? Nebo to je jiný důvod..."

,,Měla jsem autonehodu, při které mi umřeli rodiče, ale to přece víš!" ,,Co jsem ti udělal?!"

,,Nic nech mě být!" ,,Proč jsi tak nedůvěřivá? Nechci ti ublížit chci ti pomoct," řekl Marek a strčil mi pramínek vlasů, za ucho.

,,Proč?" ,,Líbíš se mi.  Je v tobě něco co nemá žádná holka," odpověděl a usmál se přičemž ukázal svoje špičáky. 

,,Určitě máš plno nápadnic, který by za tvůj úsměv dali cokoliv." ,,Nebuď taková. Tenhle úsměv jsem nepoužil už dlouhou dobu, až teď."

,,Musím jít..." odpověděla jsem jednohlasně a otočila se ke škole.  ,,Doprovodím tě do třídy. Chci poznat toho  ,,darebáka" který ti ubližuje." při jeho slovech jsem si nevědomky skousla ret a mírně se začervenala.

,,Ty se červenáš?" ,,Ne." ,,Ale jo. Viděl jsem to," znovu se usmál.

,,Tak já ti toho,, darebáka" ukážu," usmála jsem se. Cestou do třídy mě Marek několikrát chytil, za ruku. Když jsem se na něho podívala tak dělal, že o ničem neví.

,,Tak a jsme tu," řekla jsem.  ,,A to je on. Ten modrooký blonďák."

,,Já si to s ním vyřídím!" ,,Ne!" vykřikla jsem a natáhla ruce, abych ho zastavila, přičemž jsem se dotkla jeho břišáků. 

Marek se zahleděl na moje ruce. ,,Promiň," špitla jsem.  Marek mě jemně chytil, za ruce a odtáhl mě na chodbu.

Zahleděl se mi na rty, ale pak ucukl. ,,Měl bych jít. Už tak nestíhám praxi.  Uvidíme se ještě?"

,,Dneska budu zase na té samé lavičce na hřbitově.  Kolem čtvrté mě tam najdeš. A teď jdi!" ,,Ahoj." ,,Ahoj," odpověděla jsem a pak vešla do třídy.

***

Sedím na té lavičce a hledím na stromy. ,,Dneska je docela chladno..."

,,Jo..." hlesla jsem.  ,,Chceš bundu?" zeptal se.  Zavrtěla jsem hlavou, ale on neposlouchal a přehodil mi bundu přes ramena.  Nádherně voněla.

,,Děkuji," řekla jsem.  ,,Víš...chtěl jsem ti něco říct. Jsi to nejlepší co mě v životě potkalo," řekl skoro neslyšně.  Tázavě jsem se podívala do jeho hnědavých očí. 

,,Můj otec. Mě nenáviděl, když mi bylo dest tak mě skoro zabil.  Zbil mě tak moc, že jsem na pár týdnů skončil v nemocnici.  Od mých patnácti jsem musel pracovat, abych mu na jeho chlast vydělal. Moje matka umřela po narození. Nevím jestli mě otec začal nenávidět kvůli tomu...ale změnil se. A když umřel...víš...ulevilo se mi. Ikdyž jsem musel do osmnácti zůstávat v dětském domově. Už mě nikdo nenašel milující rodinu. Víš...oni chtějí mladý děti a né takové, kterým táhne na sedmnáct a začínají být problematický."

,,Ty nejsi takový, jako ty které jsem, za svůj život poznala, "řekla jsem.  ,,Vážně?" zeptal se.  ,,Vážně..." odpověděla jsem.

,,Řekneš mi ještě něco o sobě?" ,,Co chceš slyšet?  Princezno?" ,,Jaký jsou tvoje záliby?" zeptala jsem se.

,,Rád zpívám.  Hraju fotbal a chodil jsem na vojenskou školu." ,,Proč tam už nejsi? " zeptala jsem se. 

,,Nechceš něco zazpívat?" zeptal se.  ,,Něco vyber, "odpověděla jsem.

,,Tak jo."

Marek vstal a postavil se přede mě. Chvíli přemýšlel a pak začal zpívat only you.  Přitom tancoval. Musela jsem se smát ty jeho taneční kreace byli kouzelné.

***

Když do zpíval tak sedl zpět vedle mě.  ,,Máš nádherný hlas," řekla jsem.  ,,A teď ty!" vykřikl.  ,,Ne!"

Marek se s úsměvem postavil a pomohl mi na nohy.  ,,Neumím zpívat," řekla jsem.  ,,Ale notak budu zpívat s tebou. Pak tě v náručí odnesu domů," usmál se.

,,Tak dobře." ,,Znáš písničku What Ive Done od Linkin Park?" zeptal se.  ,,Znám," odpověděla jsem. 

,,Tak já začnu a ty se přidáš," oznámil Marek a začal zpívat.  Po chvilce váhání jsem začala zpívat taky.

Marek pak utichl a sledoval mě s otevřenou pusou.

,,A prý, že neumíš zpívat," řekl, když jsem utichla.  ,,Dřív jsem zpívala, ale něco mi do toho vlezlo a já přestala. " ,,To je mi líto." ,,Nemusí být Marku. Už musím jít..." řekla jsem a nechala ho tam stát.