Po pár dnů jsem se vrátila do školy s modřinami na obličeji a s bolestivým výrazem ve tváři.  Sedla jsem si zpět na svoje místo a neřešila ostaní lidi. 

,,Vyzerá príšerne..." ozval se Sam.  Zněl blízko, takže jsem usoudila, že stál u vedlejší lavice a bavil se se spolužačkami. 

,,Jen dělá, ze sebe chudinku.  To je celá ona dělá to už od té doby co jí znám. Sebepoškozovala se jen, aby přitáhla pozornost učitelů a spolužáků.  A já blbá jí uvěřila a začala s ní kamarádit."

,,Ell, nikdo se o tvoje kamarádství neprosil..." řekla jsem. 

Dneska jsem přišla,do školy celá v černém od té nehody to byla moje oblíbená barva.

,,Hele, Verčo ďakujem, žes mi pomohla s tým spoločným úkolem z Fyziky," řekl Sam.

,,Žádný problém. Dělala jsem ho přece jen já. Ty mě teď nezajímáš a je mi jedno, že ti je líto, toho co se mi stalo.  Jsi jako ostaní. Falešný..."

,,Snažil som sa na tebe byť milý! Vieš čo? Bež niekam!"

,,Sbohem..."  řekla jsem a hleděla do bílé stěny naproti mě. 

***

,,Veroniko nic neumíš. Učíš se vůbec!?" vykřikla učitelka.  ,,Nezajímá mě žádné učení. Chodím sem zbytečně..." odpověděla jsem

,,Nezajímají mě tvoje problémy důležitá je tvoje budoucnost!"

Bez jediného slova jsem si sedla do lavice a hleděla zase do prázdna.

***

Bylo pondělí den, kdy se konal pohřeb mojí rodiny.  Můj vlastní otec mě jemně chytil kolem ramen.  ,,Nech mě být..." řekla jsem a utřela si slzy.

Zahleděla jsem se na mého bratra, který nehnutě stál a sledoval jak se rakve spouští do země.

Přitiskla jsem se na mého bratra a nechala slzy stékat na jeho sako.

Pak jsem zvedla zrak a všimla si blonďatého kluka, který stál u jednoho, ze stromů.  Byl oblečený do černého a hleděl směrem ke mě.

Vypadal přesně jako Sam, ale přes slzy jsem ho pořádně nerozeznala.  Ale co by tu dělal Sam neznal mojí rodinu, a ani nemohl vědět, že právě dnes bude pohřeb.

Neřešila jsem to a soustředila se na proslov mého bratra, který mluvil o těžkých chvílích mezi mým vlastním otcem a mojí matkou.  O mým mrtvým nevlastním otci nemluvil, jelikož ho neznal.  Znala jsem ho jen já.

Moje nevlastní matka stála vedle mého vlastního otce a usmívala se.  Nenáviděla jsem jí.  Ona byla šťastná, že mi mohla dělat zle a teď, když u ní budu bydlet tak mi nedá pokoj.

***

Po pohřbu jsem ještě zůstala na hřbitově. Sedla jsem si na lavičku zády, ke vchodu a hleděla na stromy. 

,,Proč je tu dívka jako ty tak sama?" zeptal se. ,,Jen tu sedím a přemýšlím," odpověděla jsem.  ,,Můžu si při sednout?"

Nadechla jsem se a přikývla.  On si sedl vedle mě a hleděl na to samé místo jako já.  Byl v černém stejně jako já.

,,Proč ty jsi ty?" zeptala jsem se. ,,Jen se procházím. Je to tu tak nádherné."

,,Tobě se líbí hřbitov?" ,,Ne. Jen jsem odpověděl hloupě, jako ty."

Zasmála jsem se.  ,,Rozesmál jsem holku, která právě měla pohřeb svých blízkých. Jsem šťastný!"

,,Jak můžeš být šťastný, když mě ještě neznáš." ,,Mě nestačí tě znát, mě stačí tě jen rozesmát a to se mi povedlo.  A myslím, že jsme se už viděli,"

,,Vážně?" zeptala jsem se a podívala se na něho.  Byl to blonďatý kluk s hnědýma očima.  ,,Jsem Marek. Druhák. Chodím na stejnou školu, jako ty,"

,,Veronika jsem prvák na stejné škole, jako jsi ty." Marek se pousmál.  ,,Už mi řekneš, proč tu jsi?'

,,Byl jsem se podívat na hrob mého otce, který umřel na rakovinu."

,,To je mi líto. Já jsem před pár hodinami pohřbívala rodiče. No otec byl nevlastní," vzdychla jsem. Marek mě jemně chytil kolem ramen. ,,Taky jsem se tak cítil...přejde to, věř mi."

,,Proč nejsi ve škole?" zeptala jsem se.  ,,Na to samý, bych se mohl zeptat taky," usmál se.  ,,Dobře nebudem to řešit," řekla jsem.

,,To rád slyším. Musím jít. Uvidíme se zítra ve škole? " ,,Uvidíme," odpověděla jsem.