Sedím v autě se sluchátkama v uších.  Nevnímám svoje rodiče, který se zase hádají. Venku prší.  Kapky deště stékají po okénku, je mi děsně.  Poslední dobou se cítím jako by mi na plicích ležel těžký kámen, ale díky inhaltoru se cítím lépe.

Zrovna jedeme od babičky, u které jsem přespávala, protože jsem jí dlouho neviděla. Moje babička je skvělá paní, vždycky mě dokázala rozveselit v těch nejhorších chvílích.

,,Veronika se vůbec neučí a je to jen tvoje chyba Adame!" vykřikla po otci matka.

,,Není to jeho chyba!" vykřikla jsem a sundala si sluchátka.  ,,Tak čí?" zeptala se nevěřícně matka.  ,,Nechci se učit moje budoucnost je už stejně ztracená," řekla jsem.

,,No to teda ne holčičko!  Budeš se učit a doženeš ten druhák." ,,Nemám zájem mami!"

Rodiče na chvilku utichli a tak jsem si znovu nasadila sluchátka. Pustila jsem si je na maximum a sledovala cestu.

Moje rodiče se zase začali hádat. Takhle se hádají skoro pořád, kdyby tu byl bratr dokázal by je nějak umlčet, ale on je teď v zahraničí a na mě nemá čas, jako vždy.

Rodiče se hádali natolik, že nedávali pozor na cestu a to mě nejvíc znervóznilo.

Najednou se událo všechno tak rychle. Kamión, který jel z prava nestihl včas zabrzdit a vrazil do nás.

***

Prudce jsem se probudila. Šíleně mi bolela hlava, ruce jsem měla pořezané a nohu v sádře. 

,,Měl jsem o tebe strach," řekl můj bratr a chytil mě za ruku.  ,,Co se stalo?" zeptala jsem se a pokusila se posadit. 

,,Měla jsi autonehodu," vzdychl můj bratr. ,,A kde jsou rodiče?" zeptala jsem se. 

Bratr sklopil oči a neřekl, ani jedno slovo. Pochopila jsem to. Jsou oba mrtví. Snažila jsem se udržet slzy, které se mi hromadily v očích, ale nešlo to nakonec jsem se rozbrečela. ,,Kdyby nebylo mě, nikdy by se nehádali."

,,Nebyla to tvoje chyba."

,,Ale..." ,,Žádné, ale sestřičko. Prospi se," řekl bratr a políbil mě na čelo.  ,,Brácho?  Co bude se mnou?  U tebe zůstat nemůžu a k nevlastnímu otci nechci..." ,,Něco se vymyslí," řekl.

,,Mimochodem našel jsem tvůj mobil, ale už bude nepoužitelný..."  dodal a podal mi mobil s dost prasklým displejem. 

,,Děkuji..." řekla jsem a dívala se jak odchází pryč.  Po mé tváři mi začali téct další slzy.

Ztratila jsem rodiče, zbyl mi jen otec, ale toho beru jako mého nevlastního nikdy jsem ho moc nemusela a teď k němu budu muset jít bydlet.  A ještě k tomu bydlí s přítelkyní, která mi ze života dělá peklo.

Můj pravý nevlastní otec mě miloval, bral mě jako vlastní, kupoval mi všechno co jsem chtěla a teď je pryč. 

Ikdyž byl nevlastní,tak jsem ho měla ráda takového jaký byl.