„Pro ženu, kterou jednou miloval, udělá muž snad všechno na světě, jen ne to, aby ji miloval znovu."

 - Oscar Wilde

☆

 Blaise se nemohl příliš soustředit na práci, neboť pohledem neustále těkal k hodinám, které visely na dveřmi. Pokud si toho Draco všiml, nic neřekl, a on byl za to velmi rád. Byla to pro něj obrovská změna. Konec pracovní doby si nehlídal už pár měsíců a už vůbec neměl ve zvyku nedočkavě vyhlížet až se ručičky zastaví na dvanáctce a pětce. Jenže dnes k tomu měl důvod. Čekala jej večeře u Hermiony a on se nemohl dočkat. A aby toho nebylo málo, cítil se opět jako puberťák, k čemuž neměl absolutně žádný důvod, protože se jednalo jen o přátelskou večeři. Hermiona jej nemilovala a on se rozhodně nechystal prosit o odpuštění. To už si vyjasnil sám se sebou před pár dny.

 „Já už dneska končím, užij si to tady a hlavně se nezapomeň jít domů vyspat," informoval ho Draco, čímž jej vyrušil z přemýšlení.

 Blaise mu věnoval asi vteřinový pohled, než se znovu podíval na hodiny. Pět sice ještě nebylo, ale jaký byl rozdíl mezi minutou či dvěma? Stejně už poslední hodinu nepracoval, ale jen se utápěl v myšlenkách.

 „Já už to dneska vlastně taky balím," řekl a okamžitě si začal balit věci, aby mu ukázal, že to myslí vážně.

 „Máš u sebe Charlieho?" zeptal se zmateně, neboť to byl jediný důvod, proč Blaise odcházel z práce po skončení pracovní doby.

 „Ne, toho mám až na víkend, ale jdu k nim na večeři," odpověděl poněkud dobře naladěn, což Draca zaskočilo.

 „Jdeš k nim na večeři? A odcházíš z práce včas? Nerad ti to říkám, ale to jsi měl dělat, když jste byli manželé," vyhrkl blonďák bez přemýšlení. Byl příliš šokovaný Blaisovým oznámením, než aby se zabýval tím, co říká.

 Blaisovi na malý moment ztuhla ramena a Draca podivně zahřálo u srdce, což byla další věc, která jej překvapila. Možná nepřemýšlel o slovech, které svému kamarádovi řekl, ale už se znal dost dobře na to, aby věděl, že mu řekl přesně to, co podvědomě chtěl. Okamžitě se zastyděl, když si uvědomil, že mu chtěl zkazit dobrou náladu.

 „Když jsem nebyl dobrý manžel, můžu být alespoň dobrý přítel," hlesl téměř odevzdaně, ale ve vteřině se mu na tváři usadil odhodlaný výraz. To, že nebyl dokonalý manžel pro něj nebyla žádná novinka, koneckonců to byl i jeden z důvodů, proč musel jejich manželství ukončit, ale byl přesvědčený, že může být stále Hermionin přítel. A v přátelství mu to šlo, alespoň o hodně lépe než v manželství.

 Draco skoro až nepřítomně přikývl. „Samozřejmě, užijte si večeři. Uvidíme se zítra," rozloučil se s ním a věnoval mu slabý úsměv.

 Blaise jen přikývl a opustil jejich kancelář, zatímco Draco zůstal dál nehybně sedět. Nyní byl příliš ponořený do svých myšlenek, než aby se vydal domů, jak měl v původně v plánu. Místo toho přemýšlel, jak se ocitl v situaci, ve které se právě nacházel. Nikdy netoužil po tom se usadit a mít rodinu, tak proč jej to náhle tak moc táhlo k Hermioně? K ženě, která nejen že byla bývalou ženou muže, který pro něj byl jako bratr, ale navíc měla ještě dítě? Draco nepocházel z dvakrát milující rodiny a představa, že by byl někdy otcem pro něj byla ještě více vzdálenější než představa mít ženu. A přece jen tu ta představa byla.

 Vztekle praštil do stolu a postavil se na odchod. Potřeboval by si o tom s někým promluvit, jenže neměl s kým. Jediný, kdo o tom věděl byl Theodore, a ten ho zrovna teď úplně nemiloval. Navíc věděl, co by mu řekl. A to Draco slyšet nechtěl. Netoužil po tom slyšet, že se s ní musí přestat scházet, protože on chtěl přesný opak. Chtěl s ní strávit mnohem víc času. A on přece skoro téměř vždy dostal to, co chtěl. Koneckonců byl Malfoy. Možná, kdyby tu Theodore zůstal, mohl by mu to ještě rozmluvit. Možná, by mu zabránil ve špatných rozhodnutích, jak to dělával na škole. Ale nebyl tu a Draco měl tak volný průchod k tomu dělat si, co chtěl.

 Nebyl tu nikdo, kdo by na něj dohlédl.

•••

 „Charlie už spí," oznámila Blaisovi tiše Hermiona, když se za ním vrátila do kuchyně. „Nabídla bych ti k pití něco ostřejšího, ale bohužel tu nic nemám, takže se musíš s pokojit s kávou nebo čajem."

 Blaise nebyl jejími slovy překvapený, neboť ani za jejich manželství doma nemívali zásoby alkoholu. „Dnes už pracovat nebudu, tudíž něco bez kofeinu, prosím."

 Hermiona přikývla a dala vařit vodu na čaj, načež vyndala dva hrnečky ze skříňky, do kterých vložila sáčky meduňkového čaje. Blaise nic neříkal a ona se uvědomila, že je to snad prvně od jejich rozvodu, co mezi nimi nepanuje trapné ticho. Naopak se cítila příjemně, což na jednu stranu uvítala, ale na druhou stranu ji to vyděsilo. Takto se dřív dokázali chovat jen u Charlotte doma, kde to vždy vypadalo, jako by se nikdy nerozvedli. Byla ráda, že už se jí nesnaží vyhýbat a dokážou spolu v klidu strávit večer o samotě, ale co když to znamenalo, ještě něco jiného? Celou dobu tvrdila, že chce být jeho kamarádkou, ale teď, když se zdálo, že toho konečně dosáhla, měla pocit, že něco ztrácí. Jen nemohla přijít na to co.

 „Tak tady to máš," šeptla s menším úsměvem a položila před něj hrnek s čajem. Sama se pak usadila vedle něj.

 „Děkuju," řekl jen, tudíž se mezi nimi znovu rozprostřelo ticho, což Blaisovi příliš nevadilo. Stačilo mu, že byl v její přítomnosti, ale jak ji tak sledoval, přišlo mu, že ji něco trápí. „Děje se něco?" zeptal se s menším zamračením.

 „Nic, já jen-" zachraptěla a odmlčela se, aby si rozmyslela, co mu vlastně řekne. Na vteřinu přemýšlela, že by to svedla na bolest hlavy, ale nechtěla mu lhát. „Víš, že je to prvně od našeho rozvodu, co spolu trávíme tak dlouhou chvíli? Trochu mě zaskočilo, jak příjemný večer to je," svěřila se.

 „O čem to mluvíš? Vždyť jsme spolu strávili spoustu času," namítl nechápavě.

 „Jenže to bylo jen u tvé matky. Zkus nad tím popřemýšlet. Charlieho jsme si předali mezi dveřmi, nebo skrze někoho, do Doupěte si víc nechodil, než chodil a jediné místo, kde jsme se potkávali bylo u Charlotte."

 Blaisovi se na čele objevila vráska, jak nad tím opravdu přemýšlel. Věděl, že jejich vztah v posledním roce nebyl nic úžasného, ale myslel si, že stále fungovali docela dobře. Jistě, často se jí vyhýbal, ale to jen kvůli tomu, jak moc se nenáviděl za to, že jí ublížil.

 „Dohodli jsme se přece, že zůstaneme přátelé," poukázal na fakt. I když všechno, co řekla, byla pravda, stále ji bral jako kamarádku. Protože tou byla. Byla jeho nejlepším přítelem a kdyby byl někým jiným, vyhrál by jackpot. Jenže on byl on a Zabiniům zřejmě nebylo souzeno mít štěstí v lásce. Mohl jen doufat, že je Charlie na tolik Granger, že ho toto prokletí mine.

 Hermiona mu věnovala smutný pohled. „Myslím, že oba moc dobře víme, že se nám to příliš nedařilo. Snažila jsem se, a věřím, že i ty, ale nejspíš to bylo příliš brzo. Všichni říkají, že to chce čas. A přesně to jsme zřejmě potřebovali. Potřebovali jsme čas, abychom mohli být znovu přátelé," vysvětlila mu malinko zkroušeně. Bylo dobře, že mohou být opět skutečnými přáteli, ale za jakou cenu? Co když tím ztratila to, co si chtěla tak moc udržet? Pořád ho šíleně moc milovala, ale co když se tímto okamžikem začala ta láska vytrácet? Je možné, aby byla člověku, kterého tolik miluje, pouhým přítelem? Tolik se soustředila na to, aby jim zůstalo alespoň přátelství, když se jim nepodařilo si udržet manželství, že ani nepřemýšlela, co by to mohlo znamenat.

 „Proč mám pocit, že z toho nemáš radost?" zeptal se tiše. Byl trochu vyplašený z jejich upřímné konverzace, ale věděl, že si o tom musí promluvit. Hermiona měla pravdu. Téměř rok mezi nimi visí něco ve vzduchu a teď nadešel čas to konečně celé urovnat.

 „To víš, že mám, ale zároveň mám pocit, že jsem něco ztratila," zhluboka se nadechla, „víš, že pro ženu, kterou jednou miloval, udělá muž snad všechno na světě-"

 „-jen jen to, aby ji znovu miloval. Oscar Wilde," dokončil za ni Blaise. „Hermiono," povzdechl si.

 „To je v pořádku. Nikdy jsem nedoufala v to, že se k sobě vrátíme, ale hádám, že nějaká má malá část si to přece jen myslela. Bude to chtít jen čas, vždyť to znáš. Jsem ráda, že jsem přátelé, opravdu." Jen se musím smířit s cenou, kterou budu muset zaplatit.

 „Mohu udělat něco, aby ti bylo lépe?"

 „Mohl bys začít tím, že se pozítří ukážeš na večeři v Doupěti, protože už nemáš důvod se mi vyhýbat a všem moc chybíš," řekla s menším úsměvem.

 „Budu tam," ujistil ji taktéž s úsměvem na tváři a konečně se napil čaje, který mu uvařila.

 Nerad ji viděl smutnou, ale věděl, že je to takhle lepší. Časem se s tím srovná a najde si někoho, kdo jí dá opravdové štěstí.

 A on to bude sledovat a bude za ni šťastný.