„Láska nezná hranic, ovšem my bychom měli znát, co je naší hranicí..."

 - Adam Mészáros

☆

 Hermiona se vracela domů z práce s těžkým srdcem, protože věděla, že bude doma sama. Zprvu se vydala za Dracem, ale ten nebyl doma, a tak ji napadlo, jestli by nezašla na návštěvu za Harrym s Ginny, jenže pak si uvědomila, že už je pozdě večer. Takže se procházkou vydala domů a snažila se sama sebe přesvědčit, že jí to nevadí. Stejně už by si konečně měla zvyknout na to, že je její život tak trochu osamocený. A navíc je to jen jeden večer, zítra už u sebe bude mít Charlieho.

 I když zvolila velmi pomalé tempo chůze, její procházka musela eventuálně skončit. S povzdechem odemkla dveře od svého bytu a chystala se vejít dovnitř, když byla náhle trochu hruběji dovnitř strčena cizí rukou a než vůbec stihla v panice vykřiknout, byly její rty překryty rty někoho jiného. A to jí dovolilo zahnat paniku, protože hned věděla, že je to Draco.

 „Co tady děláš?" zeptala se trošičku udýchaně, když se od sebe pro nedostatek kyslíku museli nepatrně odtáhnout.

 Draco na ni jen tiše hleděl a pak znovu spojil jejich rty v krátký polibek, než jí poskytl odpověď. „Byl jsem na cestě domů od Thea, když jsem si vzpomněl, že jsi dnes doma sama a já vím, jak nerada jsi doma sama," zamumlal, načež se ji chystal políbit, ale ona tentokrát ucukla.

 „Theo je v Londýně?" vyjekla překvapeně. Sice s ním nestrávila tolik času, ale velmi rychle si jej oblíbila a mrzelo ji, že od nich utekl do Francie.

 „Ano, ale nemluvme teď o našem úžasném Theodorovi," prohodil jedovatě a než se stihla Hermiona zeptat, co bylo špatně, polapil její rty v polibku a přitiskl si ji k sobě, jak nejvíce to jen šlo.

 Potřeboval ji. Bylo to prvně, kdy to byl on, kdo to inicioval. Bylo to prvně, kdy on potřeboval ji, aby zahnal prázdnotu, která v něm sídlila celý jeho život. Potřeboval ji, aby vytěsnil všechny ty hrozná slova, které si s Theem dnes večer vyměnili. Ještě nikdy nezažil svého přítele tak naštvaného a dost se bál o svůj život a tak pod vlivem alkoholu riskoval přemístění a modlil se k Merlinovi, aby mu nechyběla nějaká část těla, až se objeví doma. Štěstí tentokrát stálo na jeho straně, a když se domů přemístil v jednom kuse, dal si další skleničku ohnivé whiskey a bez zaváhaní se přemístil k Hermioně.

 Hnědovláska se od něj odtáhla s menším zamračením. „Jsi opilý?" zeptala se zmateně. Nebyla velkým milovníkem tvrdého alkoholu, a tak jí chvíli trvalo, než si spojila tu zvláštní chuť, kterou cítila na jeho rtech.

 „Připili jsme si s Theem na jeho krátkou návštěvu, a pak jsme pili dál a pak jsme se příšerně pohádali a já o tom rozhodně nebudu mluvit," vychrlil ze sebe rychle a ještě rychleji ji políbil, aby ji umlčel.

 „Alespoň jsem zbaběle neutekl do Francie!"

 „Možná bys měl, když se nedokážeš ovládat! Nechápu to, vždycky jsi říkal, jak je rodina všechno, a pak provedeš takovéhle svinstvo vlastnímu bratrovi!"

 „Blaise není můj bratr, ne pokrevně."

 „Vypadni! Za svůj život jsi udělal hrozně moc hloupých rozhodnutí a my jsme s Blaisem celou dobu stáli po tvém boku. Nemyslím si, že jsem byl někdy víc naštvaný, než teď. Vypadni a radši se mi těch pár dní, co tady budu, vyhýbej, protože za sebe neručím!"

 Hermiona mu neoplácela polibek tak, jak by si představoval a on si v hlavě stále musel přehrávat hádku s Theem. Přesunul své rty radši na její krk a doufal, že z ní konečně dostane reakci, kterou očekával hned po prvním polibku. Musel zařídit, aby přestala přemýšlet.

 Hnědovláska jeho poslední polibek příliš neoplácela, protože musela myslet na to, co se mezi nimi asi stalo. Theodore byl poměrně klidná povaha a bylo nesmírně těžké ho vyprovokovat k hádce. Znala Draca. Věděla, jaký umí být, ale nedokázala si představit, co musel provést, aby to v Theovi vyvolalo takovou reakci. Jenže, když jí začal líbat na krku a veškerou pozornost směřoval na její slabé místo, na ničem z toho nezáleželo. Uvědomila si, že dnešní večer to není jen ona, kdo potřebuje komfort. Nebyla jediná, kdo potřeboval zahnat bolest a prázdnotu. Chytila ho proto za tváře a přitáhla si jej do polibku.

 Postará se o to, aby alespoň pro dnešní večer zapomněl.

•••

 Ráno nebylo příjemné. Nikdy nebylo. Protože ráno se vždy dostavily výčitky. Ráno konečně promluvil rozum, který vždy zmizel hned, jak se jejich rty uzamkly v jedny. Nevěděla, proč bylo tak těžké se od něj držet dál. Vypadalo to téměř nemožně a ona nevěděla, proč to tak bylo a z celého srdce nenáviděla, když něčemu nerozuměla.

 Seděla v kuchyni s hrnkem kávy a čekala, až se Draco probudí. Dnes to bylo poprvé, co neopustil její ložnici včas. Dávala to za vinu množství alkoholu, který včera proudil v jeho krvi. Nelíbilo se jí to. Zbytečně to prodlužovalo její výčitky. Chtěla, aby byl pryč. Potřebovala, aby byl pryč, aby mohla předstírat, že se to nestalo.

 Trvalo mu to dalších deset minut, než se rozespalý objevil v kuchyni. Hermioně ho bylo líto, když viděla v jakém stavu je. O Theovi už včera nemluvili, takže stále netušila o čem se ti dva pohádali a i když jí do toho prakticky nic nebylo, hrozně moc toužila po tom, to vědět.

 „Lektvar proti kocovině bohužel nemám, takže ti bude muset stačit káva," špitla a ukázala na hrnek kávy, který ležel na druhé straně stolu. Káva už byla nejspíš vlahá, ale za to ona nemohla. Předpokládala, že se objeví na minutu přesně jako vždy, když jim kávu připravovala.

 Draca to překvapilo, ale nic nenamítal a tiše se posadil ke stolu.

 „Musíme si promluvit," sdělila mu okamžitě, jak se napil kávy.

 „A já hlupák už si myslel, že si uděláme hezkou snídani," poznamenal sarkasticky.

 Hermionu píchlo u srdce. Tohle bylo přesně to, čemu se chtěla vyhnout. Nechala to zajít dál, než měla a teď bude muset nést následky. Oni všichni.

 „Vím, že jsem to říkala už několikrát, ale tohle se nesmí opakovat. A tentokrát to musíme dodržet -"

 „Co když nechci?" přerušil ji neomaleně.

 Věnovala mu nechápavý pohled. „Co když nechceš co?"

 „Co když nechci, aby to přestalo," upřesnil.

 „Tady nejde o to, co kdo chce, ale o to co je správné," připomněla mu, zatímco se snažila jeho slova ignorovat. Proč by neměl chtít, aby to přestalo? Sám musel vědět, jak špatné to bylo.

 „Jistě, pokud to nejsi ty, co něco chceš," sykl jedovatě.

 „Co to s tebou je? Vracíš se zpátky do školních let?" zeptala se a ani její tón hlasu nebyl nějak extra příjemný.

 „Jistě, protože tehdy jsem měl všechno, co jsem chtěl a bylo mi úplně jedno, jestli je to správné nebo ne!"

 Hermiona viděla rudě. Nevěděla, co mu přelítlo přes nos, ale rozhodně nechtěla vzpomínat na jejich školní léta. „Já bych chtěla, aby se moje manželství nerozpadlo, ale vždycky bohužel nemůžeme mít to, co chceme. A pokud nemůžu být Blaisovi dobrou ženou, budu mu dobrou kamarádkou. Měl bys to chápat, je to i tvůj kamarád," řekla chladně.

 „Mohli byste všichni přestat mluvit o Blaisovi?" vyjekl naštvaně a vstal od stolu. „Blaise se rozhodl! Nemůžu jeho rozhodnutí změnit, tak proč bych měl být ten špatný já, když jsem na základě jeho rozhodnutí udělal pár svých?"

 Hnědovláska na něj mlčky hleděla, protože nevěděla, o čem mluví. Hádat se s ním ale nechtěla. Toho si zažila dost s Blaisem.

 „Jen o tom přemýšlej, Draco. Jsme dospělí a měli bychom mít rozum. Použijme ho příště, až k sobě budeme chtít vlézt do postele. Dost mu dlužíš. Pokud ti není málo přestat se mnou spát z čistého respektu k vašemu kamarádství, ber to jako splacení dluhu za to, že tě tenkrát vytáhl ze dna," povzdechla si, načež odešla z kuchyně pryč a doufala, že Draco pochopí, že tím jejich konverzace skončila a on by měl odejít.

 Za pár vteřin se ozvalo prásknutí dveří, které jí oznamovalo, že odešel. A ona se tak konečně mohla nadechnout. A poté, co právě předvedl, si uvědomila jednu věc.

 Byla ráda, že byla sama. Poprvé od jejího rozvodu s Blaisem byla ráda za to ticho kolem ní.