„Neexistuje žádný jiný lék na lásku, než více lásky."

 - Henry David Thoreau

☆

 Nakonec se s Dracem zdržela déle, než zamýšlela, a tak musela poslat Blaisovi patrona, že se sejdou v parku na hřišti. Včera zůstal i s Charliem u jeho matky, zatímco ona se vrátila domů a po dni stráveném s tolika lidmi, si ráda užila chvíli klidu. 

 Nyní už seděla na lavičce s kelímkem kávy, neboť zkrátka měla na tomto kouzelném nápoji závislost, i když si to odmítala přiznat, a čekala až se její dva Zabiniové objeví. A protože neměla nic lepšího na práci, samozřejmě se ponořila do svých myšlenek, jak tomu už u ní bylo zvykem. Přemýšlela o tom, jak byl její život jiný od toho, který si vždycky myslela, že bude žít. Jak bylo zvláštní, že byla poněkud v míru se vším, co se dělo, když ji ještě před měsícem jen myšlenka na Blaise tolik bolela. Zvláštní to bylo hlavně kvůli tomu, že jej milovala stále stejně. A i tak se s jejich rozvodem konečně zvládla smířit. 

 A pak ta situace s Dracem. Opravdu to nechápala. Proklínala se. Kdyby mohla, vrátila by se v čase a zakázala by si za ním ten den vůbec chodit. Jenže věděla, že některé věci byly nevyhnutelné, a tohle možná byla jedna z nich. Když se s Blaisem rozvedli, překvapilo ji jakou oporou jí Draco byl. Samozřejmě, byli přátelé, ale nikdy to od něj nečekala. A čím víc času s ním strávila, tím víc si začala všímat, jak pohledný je. Ta prázdnota v ní toužila být zaplněna. Chtěla alespoň na jeden večer zapomenout na Blaise, i když věděla, jak špatné to bylo. Bohužel pro ni, Draco měl ten večer velkou zásobu vína a s každou další skleničkou se její racionální myšlení vytrácelo. 

 Ano, věděla, že to bylo špatné, ale nikdy by si nemyslela, že ten komu to ublíží, bude Draco. Mělo to být jen nezávazné. Pro ni bylo. Proč to nebylo tak i pro něj, to stále nedokázala pochopit, i když si o tom dnes konečně poměrně rozumně promluvili. 

 „Slyším tě přemýšlet na míle daleko," promluvil vedle ní náhle Blaise.

 „Celá já," zasmála se Hermiona a malinko si poposedla, aby se mohl její bývalý manžel posadit, zatímco pohledem vyhledala Charlieho, který si už hrál na písku. 

 Blaise jen přikývl, neb to byla pravda a neměl na to co dodat. „Takže, měl bych tě informovat, že ačkoliv si Charlie včerejší oslavu velmi užil, byl večer poněkud smutný, protože nedostal dárek, který si přál úplně nejvíc," oznámil jí, přičemž se snažil nesmát. Přišlo mu to roztomilé, i když mu tím do hlavy nasadil brouka a jemu se pak o tom dokonce zdál sen! Byl to tak krásný sen, že se z něho nechtěl ani probouzet. 

 „A co by to mělo být?" zeptala se hnědovláska lehce zmateně. Charlieho seznam dárků znala nazpaměť, a jelikož to nebyl dlouhý seznam, protože byl skromný, dostal vše, co si přál. 

 „Bratříčka, nebo sestřičku," odpověděl a tentokrát už smíchu nezabránil. 

 „Cože?" vyhrkla překvapeně Hermiona. „To sis teď vymyslel," obvinila ho, neboť se o tom Charlie nikdy nezmínil a Blaise vypadal až moc pobaveně vzhledem k situaci. 

 „Čestný merlinovský, že ne," přísahal, zatímco jej smích pomalu opouštěl. „No tak, proč se nesměješ?"

 „Protože mi to nepřijde vtipné? Ani ty bys se neměl smát, tohle je vážná věc," řekla přísně, čímž Blaisovi vymazala poslední náznak úsměvu. Nicméně podle jeho držení těla poznala, že je tou situací stále pobavený. 

 Pokrčil rameny. „Přijde mi to docela roztomilé," vydechl a věnoval jí pohled. „A to má po mamince," ušklíbl se. 

 Hermiona ignorovala, jak jí po jeho slovech přeskočilo srdce. „Blaisi..." napomenula ho. Občas si vážně připadala, že místo jednoho dítěte, měla dvě. 

 „Neboj se, brzy bude mít sestřenku, nebo bratránka a na sourozence zapomene," snažil se ji ujistit. 

 Hnědovláska si povzdechla. Přišlo jí to smutné, protože takhle to neplánovali. Charlie je sice překvapil a oba měli pochyby, jestli jsou připravení, ale krátce po jeho narození se domluvili na tom, že chtějí dětí víc. Ani jeden z nich nikdy neměl sourozence. Shodli se, že nechtějí, aby byl Charlie sám. Jenže to teď šlo jaksi stranou, když už nebyli manželé. 

 Chvíli tam seděli jen v tichosti, což jim nevadilo, neboť oba byli rádi, že spolu vůbec takhle dokáží zase trávit čas. Hermiona s menším úsměvem sledovala Charlieho, jak si hraje, což jí nevydrželo příliš dlouho, protože její pozornost získala blonďatá slečna, která se dívala jejich směrem. 

 Zprvu ji to zarazilo, ale když se otočila na Blaise, aby mu to řekla, velmi rychle pochopila, o co šlo. Její srdce se tentokrát nepříjemně stáhlo. Ztěžka polkla. Během uplynulého roku se tolik topila v moři bolesti, které po sobě zanechal, že ani nepřemýšlela o tom, jestli se s někým vídá. 

 „Zdá se, že máš obdivovatelku," poznamenala s úsměvem, na který byla náležitě pyšná, neb jí do smíchu vůbec nebylo. Ani nevěděla, proč ji to tak překvapilo. Blaise měl vždycky všude samé následovnice. 

 Blaise se malinko zamračil, než se porozhlédl po parku, aby zjistil, o čem to mluví. Pohled mu utkvěl na blondýnce, kterou znal. Ona mu věnovala úsměv, než se otočila jiným směrem. „To je Betty, pracuje na ministerstvu," vysvětlil zmateně. 

 „Hm, asi se jí líbíš."

 Jeho zamračení se jen prohloubilo. Upřímně ji skoro neznal. Nevěděl, jestli má Hermiona pravdu, nebo ne. A vlastně jej to ani nezajímalo, protože jediná žena, která měla jeho pozornost, seděla nyní vedle něj. 

 „Slíbíš mi jednu věc?" zeptala se, když nic neřekl. 

 „Cokoli," odpověděl bez rozmyslu. 

 „Než se rozhodneš do Charlieho života přivést jinou ženu, řekneš mi tom?" poprosila jej. Až teď jí totiž došlo, že pokud si Blaise někoho najde, ovlivní to Charlieho, stejně jako kdyby si někoho našla ona. A rozhodně nechtěla, aby se nějaká cizí ženská, o které nic neví, motala kolem  jejího syna. „Slibuji, že udělám to samé."

 Blaise přikývl. „Jinak bych to ani nechtěl," ujistil ji. Sice si nikoho hledat neplánoval, ale to vědět nemusela. Důležité bylo, že ohledně toho byli zajedno. „Takže, řekneš mi o Tomovi?" vyhrkl dřív, než si to stihl promyslet. 

 Hnědovláska nad tím musela protočit oči. „Věř, nebo ne, ale žena a muž dokážou být jen přátelé," řekla lehce otráveně. 

 „Věřím tomu," přitakal rychle a jistě. Jako vždy litoval toho, že to vůbec řekl, a tak věděl, jak teď měl jednat, aby ji nenaštval. Nejspíš tuto otázku již dostala víckrát, a proto byla tak podrážděná, čemuž rozuměl. Nikdy nevěřil tomu, že mezi nimi něco je, ale i tak si s ním jeho mysl dost zahrávala, a on se potřeboval ujistit. 

 Krátce poté se s nimi rozloučil, neb se musel začít opět trochu víc věnovat práci. Měl před sebou náročný týden a nemohl si dovolit žádné chyby. 

 „Máš moc pěknou rodinu," pronesla Betty, když kolem ní procházel, což jej donutilo zastavit. 

 „Děkuju," řekl skoro nepřítomně, zatímco se pohledem vrátil k Hermioně, která si nyní hrála s Charliem na pískovišti. 

 „Bohužel už ale není má," zamumlal si pro sebe, když se rozešel směrem domů. 

•••

Mám na vás otázku. 👀 Rozhodně tím nic nenaznačuji, jen mě to zkrátka zajímá, protože když jsem teď četla pro kontrolu tuhle kapitolu, musela jsem se opět rozplývat nad Blaisem a Herminou. Chápu, že Draco je Draco, ale to tady vážně nikdo chudákovi Blaisovi nefandíte? 

A taky tu padl názor, že by se možná měl objevit úplně někdo jiný... Co vy na to? Kostky už jsou sice vrženy a příběh dopsán, ale kdo ví, možná jsme se s Hermionou rozhodly Tomovi nakonec šanci dát. 😝

Sneak peak z příští kapitoly:

Zmiňovaný hráč se u nich objevil a přehodil si ruku kolem jejích ramen. „No nebyla to skvělá podívaná?" optal se s oslnivým úsměvem směrem k ní, přičemž Draca úplně ignoroval. Věděla, že to dělá naschvál a normálně by jej nechala, protože ač to nerada přiznávala, trochu si to užívala, jenže vzhledem k tomu, že se Dracem snažila pracovat na jejich přátelství, usoudila, že by to měla zatrhnout. Alespoň, když u toho byl.